Alice Horáčková, narozená v roce 1980 v Praze, vystudovala žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Karlovy univerzity v Praze a pracuje jako nezávislá novinářka a autorka. Román Rozpůlený dům (Geteiltes Haus, 2022, německý překlad Sophia Marzolff 2026) je její druhou beletristickou knihou, vícehlasným rodinným románem, do kterého vkládá rodinné příběhy, vzpomínky a archivní dokumenty. Román, který popisuje život jedné vesnice v Krkonoších před a během druhé světové války a jasně ukazuje neadekvátnost národních přiřazení vzhledem k nárokům, které život klade na lidi. V roce 2024 získala stipendium Mörike-Preis.

Ze setkání vzniklo video a níže najdete i autorčin text.

Sběratel

Alice Horáčková

„Vy ste taky Němka, že jo?“ nakloní se ke mně pan Štěpnička. Za tu náhlou důvěru vděčím hodině. Je šest ráno a mžouráme přes mantinel na ledovou plochu, kde se právě s pukem prohánějí naši Pastrňákové.

„No jak se to vezme. Děda byl poloviční Němec a po válce si změnil jméno z Hollmanna na Horáčka,“ říkám po pravdě a rozespale Štěpničku pozoruju: rozložitý muž ve středních letech, na sobě má béžovou péřovou bundu. Přijel z městečka u řeky, kde se právě opravuje most. „No co vám mám říkat, katastrofa! Na rok si to zašpérujou a my abysme se plavili na člunech!“ rozčiluje se Štěpnička. Na tréninky teď nejezdí dvacet minut, ale dvě hodiny, a někdy dorazí domů až pozdě v noci. Každé ráno doprovází syna šest kilometrů do školy pěšky: „On by to kluk dal i sám na kole, ale pendlujou tam furt kamiony se dřevem, tak jsem si říkal, co kdyby to poleno vypadlo?“

„A není lepší si něco pronajmout jinde?“ navrhuju.

„To jo, ale v těch prdelích chtěj najednou za byty víc než v Praze!“ uleví si Štěpnička a přes plexisklo zařve: „Nečum a brusli!“

Budoucí Pastrňák těžce zvedá nohy a dělá, že otce neslyší. Možná ho přes helmu opravdu neslyší.

„Takže kluk si dává před tréninkem ještě pochoďák do školy… No nedivte se, že je vyždímanej,“ povzdychne si Štěpnička a vrátí se zpátky do minulosti: „A to víte, že se moje prabába taky psala Stepnitchková? Sloužila na zámku a po válce spáchala sebevraždu. Oběsila se.“

Mlčky přikývnu. „Můj praděda se o sebevraždu pokusil a jeho bratr ji spáchal. Kyanid.“

„Taková byla doba,“ povzdychne si Štěpnička.

„A kolik jí bylo? Té vaší prababičce?“

 „No asi tolik co vám,“ změří si mě Štěpnička, „v Praze měla céru, teda už skoro dospělou, ta pak skončila v lágru...“

„Proč myslíte, že to udělala?“

„No proč. Bála se Rusáků, bála se gardistů, bála se vlastních lidí. Konec války byl jak divokej západ. Vyřizovaly se účty, převlíkaly se kabáty. Z těch nejhorších udavačů byli ty největší revolucionáři!“

„No u nás v Krkonoších bylo taky dost sebevražd, možná v tom byl i pocit viny…“

 „Prosímvás, lidi toho měli dost. Dyť se odsouvali i Němci, co se zrovna vrátili z koncentráků! Protože se lidi třásli na jejich majetky!“

„A vaše prababička… byla nějak angažovaná?“ ptám se opatrně. „V mý rodině těch angažovaných bylo dost.“

„Angažovaná, angažovaná…“ odfrkne si Štěpnička. „To byli původem sedláci, dřeli se na polích, ty nějaká politika absolutně nezajímala!“

„No u nás ve Vrchlabí volilo Henleina víc než devadesát procent obyvatel, i ženy…“

„No jo, no, ale to bylo ve Vrchlabí,“ mávne rukou Štěpnička a zírá, jak si jeho Pastrňák právě dává vlastní gól. Naštěstí je to jenom trénink.

„Ale než přišel Henlein, tak spolu Češi a Němci celkem vycházeli,“ říkám, aby řeč nestála, zatímco Štěpnička sleduje, jak se jeho syn předklání, aby ho trenér přetáhl hokejkou přes zadek. Není to dnes ráno na ledě ani první, ani poslední výprask.

„Ono se to česko-německý soužití taky dost přeceňuje,“ vzpamatuje se Štěpnička, „lidi spolu vycházej, akorát když jeden druhýmu neleze do zelí. Slyšela jste, jak to dopadlo na Luční boudě? Jakmile si tam Němec chtěl otevřít konkurenci, skončil v hašeným vápně! A to bylo už v osmnáctým století!“

„Aha,“ řeknu, zrovna když Štěpnička dělá přes plexisklo legrační gesto: vypadá to, že strašně rychle startuje klikou motor. „Kopni do tý vrtule!“ křičí. Neměla bych taky něco udělat? A tak na svého Pastrňáka aspoň nesměle zvednu palec.

„Víte, ta moje prabába sloužila na zámku, kterej vlastnila židovská rodina. Měli křišťálový lustry, porcelány a obrazárnu, a když v osmatřicátým utíkali před Němci, tak tý naší prabábě řekli, ať si něco vybere...“

„A vzala si něco?“

„Představte si, vobraz!“

Představuju si prababičku Stepnitchkovou, jak místo zbytků z kuchyně vleče domů z práce obraz. Chodí pak na zámek, tak jak byla zvyklá, a uklízí ve stejných místnostech jiným majitelům, ale i ti si jednoho dne sbalí kufry. Možná jim s tím paní Stepnitchková ještě pomáhala. Anebo už věděla, že si nic balit nebude, že to dál nemá cenu?

„Ale von ten vobraz není zas tak špatnej,“ uvažuje nahlas Štěpnička, „je na něm bledá holka a tváří se smutně…“

„A víte, kdo to asi tak je?“

„Ti řikám, jestli chceš hrát hokej, brusli!“ zbrunátní Štěpnička. Pastrňáci nejspíš zas něco zkazili, protože právě za trest dělají kotrmelce na ledu a dva z nich přelézají mantinel sem a tam…

„Pardón, to bylo na kluka. Dneska je jak zpomalenej film,“ poznamená Štěpnička. „No já se po tom obraze už trochu pídil a zjistil jsem, že ta židovská rodina měla šest dcer, a jedna z nich byla neduživá… Tak to bude vona.“

„Že vy jste tak trochu historik,“ popíchnu ho.

„To ani ne, ale zajímalo mě, kdo na tom obraze je, když kolem něj každej den chodím, ne?“

„Vy ho máte pořád doma?!“

„No tak já bych ho tý rodině i vrátil, ale kam? Stopa končí v Brazílii...“

„Nechcete ho dát radši do muzea?“

„Prosimvás, do muzea? Přijde povodeň a je po vobraze!“

„A co do archivu?“

„Tam to rozkradou! Jako u nás ve veslařským klubu,“ Štěpnička ztiší hlas. „To víte, že veslování vzniklo dřív než fotbal? Měli jsme tam přenádherný věci jako vlajku z historicky prvních závodů… No a pak se jednou na závodě zapomněly fábory, a někoho napadlo, že se na regatu vyvěsí ta sto let stará vlajka. Jako kus hadru! Tak jsem tu vlajku navečír odvázal, copak todle je vztah k historii?“

„A tu vlajku máte taky doma?“

„Kdybych ji neměl doma já, tak by dávno nebyla. Klub je zadluženej, v exekuci, a co mělo cenu, zmizelo. A pak tady máte někomu věřit… Já už věřím jenom sám sobě.“

V tu chvíli přijde rána z boku, zavrávorám a otáčím se. Ukrajinka Světlana mě ze strany nabrala ramenem. „Nezlobte se, páni Alice, já bruslit se synem,“ omluvně zvedá ruce. Nejdřív nechápu, ale když se ještě jednou zhoupne v bocích, tak mi to dojde: Světlana kopíruje za mantinelem pohyby svého syna Ivana na ledě… Prožívá to tak, že zapomíná na všechno kolem. „Páni Alice, já myslet, že tady víc místa,“ znovu se omlouvá Světlana. Z vybombardovaného Charkova přijela před rokem a nedávno mi ukázala fotografie, jak to u nich vypadalo před válkou: měli krásný, nový dům a byla o dvacet kilo lehčí.

„Já mám taky za ženu Ukrajinku. Ale řikám vám, ty uprchlíci nás ještě přijdou draho,“ kroutí hlavou Štěpnička, jen co Světlana odejde. „No nechtěli jsme Němce, tak tu máme Ukrajince… Nevím jak vy, ale já budu volit Okamuru.“

Překvapeně se na něj podívám: „A to vám nevadí, že to je cizinec, který bojuje proti cizincům? Je to populista.“

„To sice jo, ale dyť von je taky voběť! Víte, že mu teď chtěj dát tři roky natvrdo za nějakou fotku na sítích? A já tu už mám se soudama svý zkušenosti, já vím, jak tady soudci souděj. Deset jedenáct let se to táhne, copak je to normální? Pěkně jsme to vod tý sametový revoluce dopracovali. Dyť to ani nebyla revoluce, já u toho byl, to všechno režíroval Sovětskej svaz.“

„No já nevím,“ ošívám se, „já si myslím, že takový lidi by se neměli volit. Z malých věcí dělaj velký křivdy a rozeštvávaj lidi. Někdy si říkám, že kdyby nebylo toho Henleina, tak by třeba můj praděda ani nevstoupil do toho NSDAP...“

„Vy taky pořád s tím svým pradědou. No tak byl nácek, no a co? A změnilo vás to nějak? Že to jako teď víte? Co kdybyste si nakrásně žila v domnění, jakej to byl hodnej člověk a jak ho nespravedlivě odsunuli?“ kontruje Štěpnička.

„O tom jsem nepřemýšlela. Ale vím, že to byl šok, když jsem se to dozvěděla.“

„A vono je to taky možná šumafuk,“ trumfuje Štěpnička, „na tý historii je totiž zajímavý akorát to, co z ní zbyde. Tak třeba můj strejc, ten chtěl za komančů emigrovat do Německa, ale protože ho někdo udal, tak ho chytli. Musel pak do dělnický profese a jednou v Litoměřicích boural zeď. A víte, co v tý zdi bylo? Zbraně z Wehrmachtu!“

„A co s nima udělal?“

„No nic. Přijeli estébáci a zabavili to. Nechtěli, aby se o tom jako moc mluvilo, tak strejcovi nechali aspoň pár stříbrných lžic, který v tý zdi byly zazděný taky…“

„A ty stříbrný lžíce máte teď doma, že jo?“ zavtipkuju.

„No a taky tam mám cedule tuhle z hokejovýho klubu. Víte, jak rušili výzdobu a nechali to tady pohozený…“

„Teda pane Štěpničko, vy jste opravdickej sběratel,“ řeknu, ale to už Štěpnička buší do manťáku: „Kam to hraješ? Támhle máš spoluhráče!“

A malý Pastrňák ho konečně vyslyší: dává krásný gól bekhendem.

Štěpnička zas roztočí imaginární vrtuli a září mu oči: „Když jsme si tak krásně popovídali, tak já vám vypálím takový cédéčko. Jsou tam unikátní záběry, jak u nás ve městě popravovali Němce na náměstí. No na konci války. Mám ho z muzea, jako pod rukou.“

O pár dní později na mě Štěpnička na stadionu mává: „Už pro vás to cédéčko hrabu. Příště už to bude!“

Ale žádné příště není. Ze skupinového chatu se dozvím, že mladý Štěpnička přestoupil do jiného klubu. Rozhlížím se po stadionu. Že by si odsud Štěpnička nevzal nic na památku?

Úvodní foto: Jan Křikava

Jak je to s knižními sériemi?

Do soutěže lze přihlásit i knižní sérii. Série bude posuzována jako jeden celek, ne jednotlivé díly samostatně.

K jakému žánru by se měl rukopis vztahovat?

Do soutěže lze přihlásit pouze román. Nepřijímají se jiné literární formy, žánry, ani grafické romány.

Kde najdu informace o soutěži?

Informace o soutěži Román pro Frankfurt naleznete na oficiálních stránkách pod tímto odkazem: Román pro Frankfurt. Podrobné podmínky účasti jsou uvedeny přímo v pravidlech soutěže. V případě dalších dotazů se můžete obrátit na e-mailovou adresu roman@czechia2026.cz. 

Jsou pro přihlášená díla stanoveny nějaké obsahové nebo formální požadavky?

Pravidla soutěže nestanovují žádné specifické obsahové ani formální požadavky na přihlášená díla. Tyto aspekty jsou ponechány plně na autorském záměru.

Kdo může do soutěže přihlásit rukopis?

Soutěž je otevřena všem autorům a autorkám píšícím česky, bez ohledu na dosavadní publikační zkušenosti či profesní zaměření.

Do kdy se mohu přihlásit? 

Uzávěrka pro zaslání rukopisů je 30. 4. 2026.

Co můžu získat?

Tři vybrané rukopisy budou oceněny finanční odměnou ve výši80 000 Kč pro každého z autorů či autorek. Vybraní autoři a autorky zároveň získají podporu Českého literárního centra, které zajistí překlad úryvků z jejich románů do angličtiny, němčiny, francouzštiny a španělštiny.

Soutěž zároveň poskytuje jedinečnou příležitost prezentovat své dílo na Frankfurtském knižním veletrhu 2026, kde budou vybrané romány představeny odborné i široké veřejnosti. Účastníci ocenění v soutěži budou mít rovněž hrazeny náklady spojené s dopravou a pobytem ve Frankfurtu nad Mohanem v rámci oficiální prezentace.

Jaký je minimální věk pro splnění podmínek?

Účast v soutěži není věkově omezena. S ohledem na § 31 zákona č. 89/2012 Sb. se mohou soutěže zúčastnit i nezletilé osoby:

• Do 16 let se mohou soutěže zúčastnit pouze se souhlasem zákonného zástupce/zástupkyně. Pokud rukopis zašle dítě samo, zástupce/zástupkyně musí potvrdit svůj souhlas s podmínkami soutěže. Pokud rukopis za dítě zašle zástupce/zástupkyně, automaticky tím souhlasí s podmínkami soutěže.
• Od 16 let se považují za schopné jednat samostatně a mohou rukopis zaslat bez souhlasu zástupce/zástupkyně, jeho potvrzení se však doporučuje.

Kam má být rukopis odevzdán? 

Kompletní rukopis a představení románu pošlete na e-mail: roman@czechia2026.cz. 

V jakém formátu má být rukopis odevzdán?

Výsledný rukopis je nutné odevzdat elektronicky, např. ve formátu PDF nebo Word.

Kdy může být přihlášený rukopis vydán?

Rukopis může být vydán po skončení lhůty pro podání nabídek, tedy po 30. 4. 2026. Do tohoto data nesmí být rukopis knižně vydán v České republice, po uvedeném termínu však autor/autorka může rukopis publikovat bez omezení, tedy nezávisle na výsledku soutěže.

Mohu při své tvorbě používat AI/umělou inteligenci? 

Využití umělé inteligence je pouze na autorce/autorovi, podmínky soutěže tento nástroj nijak nezakazují. 

Jaké jsou požadavky na rozsah rukopisu?

Rozsah soutěžního rukopisu není stanoven ani omezen. Záleží tedy na autorovi či autorce, jaký rozsah svého rukopisu zvolí, s ohledem na charakter a potřeby svého literárního záměru. 

V jakém jazyce mají být rukopisy zaslány?

Zaslaný rukopis bude v českém jazyce.

Kde a kdy se zveřejní výsledky soutěže?

Výběr tří vítězných románů oznámíme všem zúčastněným na jejich e-mail, uvedený v on-line přihlášce do 31. 8. 2026.

Kdo po přihlášení románu do soutěže a případném vítězství vlastní práva k dílu?

U románů, které nebudou patřit mezi tři vítězné, zůstávají autorská práva osobnostní i majetková autorovi/autorce. U tří vítězných románů zůstávají osobnostní autorská práva autorovi/autorce, u majetkového práva uděluje autorka/autor MZK licenci vymezenou ve výzvě:

Oznámením výběru tří nejvhodnějších románů udělují jejich předkladatelky a předkladatelé MZK bezplatnou licenci (na dobu neurčitou) k:

• překladu (i třetími osobami) úryvků z románů (rozsah a obsah úryvků dle uvážení MZK) do čtyř světových jazyků (angličtina, němčina, francouzština, španělština),
• úpravám formálních náležitostí textu (font, velikost písma,..),
• vydání úryvků z románu (jakýmkoliv způsobem) – užívat román (i úryvky) v elektronické podobě do doby vydání románu třetí osobou – uvést v úryvcích text (vč. překladu tohoto textu do příslušného jazyka), že kniha vznikla jako součást projektu České hostování na Frankfurtském knižním veletrhu v roce 2026, realizovaného Moravskou zemskou knihovnou,
• užití románu v rámci knihovní licence dle § 37c zákona č. 257/2001 Sb. vč. zdigitalizování vydaného románu a k užití románů v rámci činností MZK dle její zřizovací listiny a dle právních předpisů.

Jak bude s odevzdaným rukopisem nakládáno?

S odevzdanými rukopisy bude nakládáno výhradně v rámci administrace soutěže a posouzení odbornou komisí. Nebudou nijak zveřejňovány ani dále šířeny bez vědomí autorky/autora. V případě, že rukopis nebude vybrán, nebude s ním dále pracováno. Vybrané rukopisy budou využity pouze pro účely soutěže, překladu a prezentace projektu na Frankfurtském knižním veletrhu.

Podzim v Mikulově

(ze zápisníku, říjen 2025)

Přijíždím do Nikolsburgu/Mikulova začátkem října, na Jom kipur, svátek smíření. Při vycházení ze synagogy po obřadech se ten večer všichni Židé loučí tradičním přáním: „Příští rok v obnoveném Jeruzalémě!“ Ale kde jsou ti všichni? Synagoga v N/M je zavřená, další temply zbořené, hřbitov zamčen. Všichni už jsou v Jeruzalémě? Proběhne kolem zatoulané psisko, ochčije roh templu a běží dál.

+++

Velbloud. Vybíhající. Velbloud renesanční. Ze sgrafita domu U rytířů na rynku – kamsi klusá a mizí. A ty jeho hrby? Spíš vymačkané ranečky, váčky, prázdné nahnuté sáčky.
Ale víte vy co – má jen tři nohy.
A jeho hlava připomínající ovečku.
Daleko nedoběhne, možná že se teď pase na úbočí Tanzbergu, možná na fíkovníku v zahradě za kurty.

+++

Na zahrádce pod stromy mi do sklenice s vlašským ryzlinkem spadl zralý kaštan. Víno tím dostalo podzimní příchuť.

+++

Starý německý hřbitov byl na počátku sedmdesátých let zrušen, zůstalo jen několik náhrobků a torz, mezi nimi anděl s žehnající rukou. A tu si do nového parku vyšel na procházku místní soudruh předseda MNV nebo soudruh plukovník velitel místní pohraniční posádky a zjistil, že anděl prý rukou nežehná, ale hajluje. A tak vzal kladivo a ruku pro jistotu urazil.

Amputovaný anděl – symbol zparchantělé historie tady na hranicích.

+++

Suky a součky v dřevěné desce stolu v hospodě U Golema – tvary a tváře a plody.
Jeden mi připomíná rozkrojenou cibuli – stačí si o ni opřít horké čelo, a budeš zdravej!
A druhý souček: To je úplněk, plující mezi mraky, mezi lesy:
Luna luňák
luna tulák v mlhách v nocích
plave vesmírem
na patách a na kloboucích
visí jako na poutku – dosvitne i třeba sem
na stůl knajpy U Golema.
Není to luna,
je to šém.

(Dovětek: Hospoda je součástí domu, který býval rabinátem. Právě tady žil dvacet let rabín, kabalista, učenec Maharal – Jehuda Arje ben Becalel – rabbi Löw, tvůrce Golema, který tu působil jako vrchní zemský rabín; tento textík věnuji Vítězslavu Vrbkovi, který hospodské stoly s deskou ze smrkového dřeva v devadesátých letech vyrobil, jak jsem se dozvěděl přímo od něj).

+++

Foto: Miloš Doležal, Hana Kubíčková

Občas debatuju s hlídačem Židovského hřbitova, pomohl mi najít v soupisu tisíců náhrobků ty s uroborem – hadem, který pozřel svůj ocas (symbol plynutí času). Potkávám se s hlídačem i na ulicích, vypomáhá u popelářů. Ve svitu poledního slunce mi s plechovkou piva v ruce povídá: „Kamaráde, tady bylo až deset synagog, deset! Víš co to znamená? Víš to? To je skoro stejně jako v Jeruzalémě!“ Ptám se: „Jak to víte, znáte Jeruzalém?“ Odpoví obratem: „No jasně že znám, procházím se v něm po večerech v gůgl mapě! A nejvíc vždycky postojím u Zdi nářků.“

(A již si představuji, jak projíždí Jeruzalémem na stupátku popelářského auta, jak se vyklání a počítá synagogy.)

+++

Dnes pod okny, kde bydlím a kudy vedou schody k bráně a ke kostelu – nejdříve se lidé v černém scházejí na pohřeb. Pláč, mlčení, stisky rukou, lesklá rakev. A za několik hodin jiná skupina na další obřad – tentokrát na křtiny. Křik dětí, smích, barevné oblečení, dítě v měkké peřince. Život v N/M je převrácený – směřuje od smrti k narození.

+++

Stále mě něčím fascinuje renesanční ochoz na věži kostela sv. Václava. Až po pár dnech mi to dojde: z různých pohledů – třeba z Lornova náměstí (od galerie Závodný) nebo z cest, které obkružují zámek – vykukuje věžní ochoz ze střech a mezi korunami stromů a vypadá jako podloubí, jako nová ulička, vznášející se a levitující. Města, kterými protéká řeka, se zmnožují odrazem na hladině, zato tady novou ulicí v podnebesí.

+++

Jestliže básník Jan Skácel kdysi uviděl na Židovském hřbitově v N/M neočesanou meruňku, „protože se lidé ostýchají ujídat mrtvým zlatá jablka a desítky malých sluncí kutálí se v trávě u hrobu Simona a Rebeky“, uviděl jsem já hrob s 21 zavražděnými maďarskými Židy, ponořený ve slivoňovém sadu. A na náhrobek a těla mrtvých padaly přezrálé švestky (oči modrookých Židovek z Belzu a Segedu). A pomyslel jsem, jakou chuť by měla pálenka z těchto plodů. A došlo mi, že by to byla chuť a vůně starého haličského štetlu, chuť skořicových krámů, vůně drahobyčských náleven a vinopalen, šouletů a nekvašených chlebů. Byla by v té pálence tisíciletá síla a urputnost židovského národa.   

+++

Na hlavním rynku na infocentru visí pamětní deska z roku 1974, věnovaná místními mladými soudruhy ze Socialistického svazu mládeže památce 21 maďarských Židů, zavražděných na konci války v dubnu 1945. Co se vlastně tehdy stalo? Začíná mě ta kauza zajímat. Ale něco mi na té desce od začátku nesedí. Pominu, že se tam píše o „slavné Rudé armádě“, ale proč je tam na místo šesticípé Davidovy hvězdy vyvedena rudá pěticípá hvězda komunismu? Postupně začínám pátrat – v místním archivu mi umožní procházet politické a situační zprávy z konce války. Objevím v archivu spis a fotografie z exhumace hromadného hrobu, výpovědi svědků a stíhání zločinců, za války příslušníků okupační policie Schupo. A když znovu čtu desku, zjišťuji, kolik je tam lží a nepravd a polopravd:

Že prý se stalo v místě „zdejšího“ JZD – není pravda, bylo to u cihelny, která patřila židovské rodině; že byli zavražděni pro své vlastenecké přesvědčení – povražděni proto, že byli Židé, dle zákonů velkoněmecké říše podlidi a otroci, tedy věci; že zavražděny německými fašisty – rakouskými nacisty; 21 mladých občanů – mladí z těch 21 byli tři.

Jaký to ironický škleb, tahle deska – to opravdu 35 let po pádu železné opony se nenašel nikdo, kdo by opravil a uvedl na pravou míru?

+++

Dvě stě čtyřicet jedna…. dvě stě čtyřicet dva…dvě stě čtyřicet tři…. Odkrokovávám od bývalé cihelny, dnes jezdecké školy, tři sta metrů. K místu, kde byl v listopadu 1945 nalezen masový hrob s 21 zavražděnými Židy. Museli si ho sami vykopat. Byl mezi nimi advokát, středoškolský profesor, číšník, hodinář, obchodník s koberci, dítě, beznohá žena... Tady je stříleli do týlu a některé i polomrtvé pak házeli do jámy. Teď nízké nebe, ve vinicích dozrávají zbylé trsy hroznů, co chvíli se ozve „pum prásk buch“ – zahánění hejna špačků. Duch místa však stísněný. Budu o tom psát povídku.

Úvodní fotografie: Michaela Vostalová

České literární centrum vyhlašuje v rámci přípravy na hostování program na podporu výjezdů českých literárních agentů a agente⁠k či zástupců a zástupkyň nakladatelských domů na jarní a podzimní mezinárodní knižní veletrhy nebo na setkání se zahraničními partnery v roce 2026.

Cílem programu je podpořit český nakladatelský sektor při propagaci aktuální české knižní produkce a tím zvýšit počet českých knih přeložených do jiných jazyků, které budou využitelné při hostování České republiky na Frankfurtském knižním veletrhu v roce 2026.

Literární agentury a nakladatelství mohou v roce 2026 žádat o příspěvek na vstupné, dopravu a ubytování na:

• Londýnský knižní veletrh, 10.–⁠⁠⁠⁠⁠12. 3. 2026

Online přihlašovací formulář je dostupný zde.

Uzávěrka pro podání žádostí je 5. 12. 2025.

Žádosti posuzuje komise Českého literárního centra složená z odborného týmu a členů a členek Dramaturgické rady projektu Czechia 2026, která dává MZK doporučení k poskytnutí podpory.

Úspěšné žadatelky a žadatelé mohou získat příspěvek na:

• dopravu (konkrétní výše paušálního příspěvku bude definována ve smlouvě uzavřené mezi vybranými účastnicemi či účastníky programu a MZK),
• ubytování na max. 3 noci (ubytování v maximální kategorii *** nebo ubytování typu Airbnb, jehož cena odpovídá hotelu ***),
• vstupné na veletrh.

Maximální výše příspěvku (včetně DPH):

• 15 000 Kč včetně DPH

Bude-li podpora přiznána, účastnictvo programu ji obdrží na základě předložení:

• krátké závěrečné zprávy,
• faktury vystavené po skončení akce v souladu se zákonem č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů,
• příloh faktury, kterými jsou kopie dokladů za ubytování a uhrazené vstupné; v případě platby v cizí měně také údaj o použitém kurzu.

Další podmínky vyhlašovatele jsou uvedeny ve formuláři žádosti, který je nedílnou součástí tohoto výběrového řízení a je pro žadatele a žadatelky závazný.

Books at Berlinale je společný projekt filmového festivalu Berlinale a Frankfurtského knižního veletrhu, který vznikl v roce 2006 jako první trh s filmovými právy na adaptace literárních předloh na filmovém festivalu kategorie A.

21. ročník projektu Books at Berlinale proběhne v rámci Berlinale 2026 od 14. do 17. února. Jeho cílem je posílení spolupráce mezi filmovým a knižním průmyslem a projekt je součástí koprodukčního trhu na Berlinale (Berlinale Co-Production Market). Předběžný termín pro samotné prezentace a setkání je 16. února 2026. Přibližně deset knih je formou moderované prezentace každý rok představeno cca 180 významným osobnostem z oblasti filmu – producentkám a producentům – a je uvedeno ve zvláštním katalogu. Po prezentaci následuje networkingové setkání s lidmi, kteří mají bližší zájem. Berlinale Co-Production Market také pořádá exkluzivní Matchmaking Session, tedy osobních setkání nakladatelství a agentur (včetně těch vybraných pro projekt Books at Berlinale) a producentů či producentek.

Více informací se dozvíte přímo na webu festivalu.

Lyx carpatiensis

Být v Berlíně, ale zároveň ve městě, o kterém chci psát. To jsem si dala za úkol, když jsem odjížděla na rezidenci. Ale půjde to? A jak to udělám? To jsem netušila. Věděla jsem jen, že potřebuju to vzdálené město celou dobu udržet přítomné ve své blízkosti, v sobě. Musela jsem projet celý Berlín, ze západu na východ a potom dolů na jih. Přejela jsem při tom bezpočet říčních kanálů a přešla mnoho křižovatek a samozřejmě to trvalo mnohem déle, než jsem si spočítala. Protože Berlín neznám a neustále ho podceňuju, podvědomě v duchu počítám s pražskými vzdálenostmi.

Nakonec jsem ho našla, v maličkém tatérském studiu zarostlém divokým vínem. Pronajali si ho na pár dnů s kamarádkou, Polkou, řekl mi. Studio působilo umělecky a bylo světlé, takže jsem úlevně vydechla. On sám na mě působil taky světle, asi proto, že byl zrzek a měl šedivé, velmi laskavé, oči. Řekl, že nevadí, že jdu pozdě, protože kromě mě dnes nikoho nemá. Potykali jsme si a rychle našli společnou řeč.

Ze zpráv už věděl, že toužím mít na paži fragment fasády Sofijského chrámu, přesněji jeho blankytně-bílé zvonice. Podivné barokní tvary připomínající podmořské rostliny, lidská pohlaví nebo stopy neznámého zvířete. Nedivil se a neptal se, bylo mu hned všechno jasné. Protože co je divného na tom, že holka žijící v Praze vyhledá v Berlíně ukrajinského tatéra a chce po něm, aby jí vytetoval na paži kyjevskou zvonici? Možná se tatéři ze zásady neptají, možná je to pravidlo, možná ctí tajemství, nevím, neznám tuhle subkulturu. Neznala jsem ji do té doby, než jsem zatoužila mít na těle kousek svého někdejšího města.

Když jsem viděla jeho obrázky, hned jsem věděla, že jemu můžu svou paži svěřit. Byly lehké, přesné, provedené tenkými precizními liniemi. Nejčastěji lidem tetoval bytosti z ukrajinských pohádek: rusalky, tančící nahé lesní víly-mavky, chlapečka sedícího obkročmo na letící huse, tlustého vousatého kocoura s plným džbánkem smetany. A pak desítky tančících, křepčících Huculů a Huculek, s vatrami, píšťalami, koníky. A karpatské rysy, spoustu karpatských rysů, u kterých, aby nedošlo k mýlce, někdy stálo „lyx carpatiensis“. Když mi řekl, že je z Haliče, z Ivano-Frankivsku, a že otec je Hucul a on sám vyrostl v horách, všechno do sebe zapadlo. „Chtěla bych také mít na noze tančící Huculy,“ řekla jsem upřímně, protože na Huculy byl on machr. Ale ke Karpatům nemám žádný vztah. Zato mám vztah ke kyjevské zvonici.“

Foto: Marie Iljašenko

Stříhali jsme obrázek fasády na malé kousky, zkoušeli různé varianty a u toho si povídali. Ukázalo se, že máme mnoho společných oblíbených knížek. A že známe jejich autory. On s mnohými chodíval v Ivano-Frankivsku na pivo, já jsem řadu z nich potkala – některé překládala, s jinými vystupovala, dalším moderovala jejich pražská čtení.
„A líbí se ti v Berlíně? A v Praze? A v Krakově?“ zeptala jsem se, protože odtud sem přijel.
Zavrtěl hlavou. „Berlín mě přestal bavit. Všechna evropská města mě přestala bavit.“
„Jak to?“
„Čím dál tím víc chci domů. Stavěl jsem si dům v horách, ale už tři roky jsem tam nebyl.
Kývla jsem, že rozumím.

„Někdy tolik chci domů, že to nejde vydržet,“ pokračoval, „párkrát jsem si už málem koupil jízdenku. Ale přátelé mě přemluvili, ať neblbnu, ať to nedělám. Mně v tu chvíli bylo všechno jedno…“
„Oni by tě povolali do armády, viď?“ řekla jsem opatrně.
„Hned, na hranici. A poslali by mě rovnou někam do zákopů. Takhle se to teď dělá. Naše vláda je totálně barbarská.“
„Copak je to vina vlády? Není to spíš vina Rusů, kteří za válku můžou?“ namítla jsem.
„To je jasný, to oba víme. Ale naše vláda je represivní a celá společnost je čím dál víc nemocná. Podívej, jak je rozdělená, jak nenávidí ty, co nenarukovali. Armáda chytá lidi v barech, na koncertech, dokonce v metru.“
„Za války je asi nutný povolat lidi do armády,“ pokrčím rameny. „Jak jinak bys to chtěl dělat? Jiná věc je, že je to nespravedlivý. Občanskou povinnost mají jen muži, kdežto ženy si žijou jako dřív. Neříkám, že by musely hned na frontu… “ dodám rychle. Z jeho obrázků jsem usoudila, že v tomhle bude spíš tradiční. Všechny jeho ženy jsou totiž křehké, ztepilé a dokonale krásné. A muži stateční, silní a mužní. Žádné území nikoho, žádná fluidita, žádný výběr. Týká se to dokonce i kocoura s džbánkem.

On mou poznámku o ženách přejde, není to pro něj důležité.
„V civilizovaných zemích se to dělá jinak, bojují rekrutové a stát se nemění na represivní aparát,“ řekne a pak naštvaně zavrtí hlavou: „Vyhýbač! Co je to za zvrácený termín! Kdo to vůbec vymyslel?!“
Mlčky pokývu hlavou a pomyslím si, že toho vím příliš málo, než abych na to něco odpověděla. Místo odpovědi nastavím paži, kam on obtiskne už třetí návrh. Doteď to pořád nebylo ono.

Dřív jsem si myslela, že všichni muži, kteří se vyhnuli odvodu emigrací nebo prostě tak, že sedí doma a nevytáhnou paty ven, cítí výčitky svědomí. Byla jsem si jistá, že se stydí sami před sebou, před svými ženami, dětmi, rodiči, před celou společností a celým světem. Ale po tom, co jsem mluvila s několika z nich, jsem postupně pochopila, že je to jinak. Nechtějí do války, nechtějí v ní bojovat a už vůbec ne umřít. A nepovažují to za svou povinnost. A proto nepociťují ani stud, ani disonanci. Svým jednáním, které vláda nazývá vyhýbáním se vojenské povinnosti, vyjadřují odpor vůči systému. Systém považují za represivní.

Foto: Marie Iljašenko

„Na začátku lidé narukovali dobrovolně. Nikdo je nenutil, dokonce se tvořily fronty. Měli to tak nechat, a všechno by bylo v pořádku. Změnilo se to, když zavřeli hranice,“ pokračoval. „Začali jsme se bránit násilí. Ukrajinci si nenechají líbit násilí shora. Vydrží hodně, ale násilí nesnesou.“
Zamyšleně jsem pokývala.
„Máme nejdelší a nejsilnější tradici anarchismu v Evropě. Kozáky. Volnou step. Měli jsme dokonce anarchistický stát!“ dodal, jako by mi četl myšlenky.
Potom se mi sklonil nad paží. Jehlička začala bodat rychle a přesně.

A co když bez regulérní armády by už byla Ukrajina nebyla? A copak všichni, kdo chtěli, už nenarukovali? A kde by vláda vzala tolik rekrutů? pomyslela jsem si, ale místo toho jsem řekla: „Je tam tolik černé. Bude to asi trvat. A bude to bolet.“
Dosud mě to vůbec nenapadlo. Asi za tím byla určitá domýšlivost. Pocit, že umím snášet bolest líp než jiní. Že trochu bolesti nestojí za řeč.
„Neboj, dělám to tolik let, že to mám v ruce. Bude to rychlé,“ uklidnil mě.

Měl pravdu, za necelou čtvrthodinu je hotovo. Jsem spokojená: je to přesně to místo a přesně ten obrázek. Tři podivné tvary, podmořská zvířata, lidská pohlaví nebo tropické rostliny. Do mé pražské paže se v Berlíně otiskl fragment mého rodného Kyjeva.
„Kolegové z rezidence budou koukat,“ řekla jsem. „A budou se určitě stydět zeptat, co to je.“
„Co to je?“ zeptal se a významně.
„Jsou to tři stopy rysa karpatského,“ odpovím vážně.

Věnováno Craigovi, Lusine, Markétě, Olivierovi, Pavlovi, Rumeně a Zuzaně
Úvodní fotografie: Ondřej Lipár

Máme radost, že o Česku a jeho literárních plánech díky tomu napsali například Stern, Die Zeit, Tagesspiegel, Rheinische Post, Börsenblatt, Hessenschau, Frankfurter Neue Presse a další. Zde si můžete přečíst vybrané články ze zahraničí:

• STERN
• DIE ZEIT
• Tagesspiegel
• Neue Osnabrücker Zeitung
• Rheinische Post
• Frankfurter Rundschau
• Deutschlandfunk Kultur
• Börsenblatt o hostování, předání GastRolle, knize Fahr Rad
• RTL Hessen
• Hessenschau
• t-online Regional
• Lippische Landes-Zeitung
• Börse Frankfurt
• boerse.de
• IT Boltwise
• Leipziger Zeitung o knize Fahr Rad
• Tschechien News
• Radio Prague International, Radio Prague International – rozhovor se zakladatelkou Allee Verlag, německou nakladatelkou Michala Ajvaze

O české národní účasti na letošním veletrhu ve Frankfurtu i přípravách na čestné hostování v roce 2026 referovala také řada českých médií: například Česká televize v hlavních večerních Událostech na ČT 1, ČT art i ČT 24, Český rozhlas na stanicích Radiožurnál, Region, Vltava i Plus, Česká tisková kancelář, Aktuálně, Respekt a další. Zde se můžete podívat na vybrané reportáže a přečíst si některé články:

• ČT 1 – Události: 1 a 2; ČT 24: 1, 2, 3, 4; ČT art: 1, 2, 3, 4; ČT24 web
• ČTK
• Minutové zprávy
• Český rozhlas Vltava: 1, 2
• Aktuálně
• Seznam Zprávy
• Radio Prague International: 1, 2
• Respekt
• Proti šedi
• Pro kulturu
• Kultura21

„Převzetím hostovské role na závěr letošního ročníku pro nás začíná ‚horká‘ fáze příprav, které, jak pevně věříme, zásadním způsobem zviditelní českou literaturu nejen směrem do německojazyčných zemí, ale i do celého světa,“ říká Tomáš Kubíček, ředitel projektu Czechia 2026 a generální ředitel Moravské zemské knihovny v Brně, kterou Ministerstvo kultury ČR pověřilo přípravou tohoto hostování.

Veletržní ceremonie předání štafety čestných hostů Filipín 2025 a Czechia 2026 proběhla v neděli 19. října ve filipínském národním pavilonu. Jejími hosty se stali básníci – český Petr Hruška a filipínský Roy Rene S. Cagalingan. Přítomným hostům také zazpívala česká zpěvačka a hudebnice žijící v Berlíně Anna Vaverková a sbor Philippine Madrigal Singers and Song Weavers Philippines.

Foto: Pavel Němec

Národní stánek také představil českou literaturu prostřednictvím výběru z aktuální knižní produkce a jejích překladů do světových jazyků, především do německého a anglického jazyka. Nakladatelství zde ukázala novinky současné české prózy, poezie, komiksu, literatury pro děti a mládež a esejistiky. Národní stánek rovněž navštívilo 15 mladých talentů knižního trhu z osmi evropských zemí, kdy Českou republiku zastoupila Pavlína Juračková z nakladatelství Paseka.

Komiksový autor a ilustrátor Jindřich Janíček představil svou tvorbu na letošním Frankfurtském knižním veletrhu. V programu Happy Hour Czechia ho uvedlo České literární centrum spolu s Pavlem Kořínkem z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR. Jeho kniha Kolo: Dopravní prostředek budoucnosti, kterou napsal Ondřej Buddeus a Janíček ilustroval, byla nominována na Německou cenu za literaturu pro mládež. Autoři se zároveň setkali s bilingvními žáky České školy bez hranic Rhein-Main.

Prostor národního stánku se stal centrem networkingových setkání literárních osobností i profesionálů a profesionálek ze všech sektorů knižního průmyslu – od nás a zahraničí.

Foto: Pavel Němec, Karolína Tomečková

Postupně vám přineseme fotografie z celé řady akcí v průběhu letošního veletrhu. A začínáme tiskovou konferencí ve čtvrtek 16. října, na které jsme německým a dalším zahraničním médiím představili první informace k čestnému hostování – základní motto, logo projektu, vizuální identitu vytvořenou studiem Dušek+Dienstbier i akce do února 2026 v rámci Roku české kultury, který odstartoval nyní v říjnu. Poprvé zde byl také promítnut spot CZECHIA 2026 animátora a režiséra Jakuba Kouřila. 

Přítomné na úvod pozdravil prostřednictvím videa ministr kultury Martin Baxa. Vystoupili Tomáš Kubíček, ředitel projektu CZECHIA 2026 a generální ředitel Moravské zemské knihovny v Brně, a Martin Krafl, programový ředitel projektu a ředitel Českého literárního centra, sekce Moravské zemské knihovny. Předseda Svazu českých knihkupců a nakladatelů Martin Vopěnka představil na konferenci český literární trh. Za Frankfurter Buchmesse přítomné přivítal Torsten Casimir, tiskový mluvčí a viceprezident pro komunikaci a obsah. O moderaci se postarala PR manažerka Frankfurter Buchmesse Ines Bachor.

Na závěr publicista a moderátor Eric Marr debatoval s Biancou Bellovou a Petrem Hruškou o roli literatury v současném světě.

Na tiskové konferenci jsme vedle početných zástupkyň a zástupců médií přivítali také vzácné hosty a hostku – velvyslance České republiky ve Spolkové republice Německo J. E. Jiřího Čisteckého, vrchního ředitele sekce živého umění Ministerstva kultury ČR Milana Němečka a Janu Tomas Sedláčkovou, členku správní rady Nadace PPF, za jejíž podpory je projekt Czechia 2026 realizován.  

Foto: Pavel Němec

1.

NOCLEH

tiráky řvaly jak hladová
noční zvěř
volala jsi na mne cenu
pokoje pro dva
chlápek od pumpy
kostnatý nevyspáním
nás pak vedl po strmém schodišti
Berlín Krakov Terst všechno
bylo za náma
nikdy jsem neviděl
tak úzký pokoj
když jsme se chtěli otočit
museli jsme se obejmout

NACHTLAGER

die laster brüllten wie hungrige
nachttiere
du riefst mir den preis zu
eines doppelzimmers
der kerl von der tankstelle
knöchrig vor übernächtigtsein
führte uns dann die steile treppe hinauf
Berlin Krakau Triest alles hatten wir
hinter uns
nie sah ich
ein so enges zimmer
wollten wir uns umdrehn
mußten wir uns umarmen

Aus dem Tschechischen von Reiner Kunze

A ROOM FOR THE NIGHT

the big trucks roared like ravenous
beasts of the night
you called out the price to me
a room for two people
the guy from the gas station
angular with lack of sleep
led us up a steep staircase
Berlin Krakow Trieste all of it
was in the past now
I had never seen
such a narrow room
when we wanted to turn around
we had to embrace

Translated by Jonathan Bolton

2.

MARKET VE FRANKFURTU

Ataka beznaděje ji zkroutila v nákupním
centru.
Musela se celou vahou zapřít o regál,
ruce zabořit do špaget,
začaly se vějířovitě sypat do všech světových stran.
Setrvávala,
aniž to dávalo smysl.
Tělo přestalo zapírat
úplnou opuštěnost.
Náhrdelník se prověsil v prázdné nádheře.
Vylezly roky,
jako žebra,
v dokonalém obchodním nasvícení,
které nevrhá stín.
Zřízenec přicházel doplnit humry.
Stála
vysoká a nedobytná,
pod sebou divokou hvězdu
rozsypaných špaget.

MARKT IN FRANKFURT

Eine Verzweiflungsattacke krümmte sie zusammen
im Einkaufszentrum.
Mit ihrem ganzen Gewicht musste sie sich auf das Regal stützen,
die Hände in die Spaghetti krallen,
die sich fächerartig in alle Himmelsrichtungen verstreuten.
Sie verharrte,
obwohl es keinen Sinn hatte.
Der Körper hörte auf,
ihre gänzliche Verlassenheit zu verleugnen.
Die Halskette hing durch in leerer Pracht.
Die Jahre traten
wie Rippen hervor,
in perfekter kommerzieller Beleuchtung,
die keinen Schatten wirft.
Ein Angestellter kam, um die Hummer aufzufüllen.
Da stand sie,
groß und uneinnehmbar,
unter sich den wilden Stern
verstreuter Spaghetti.

Aus dem Tschechischen von Urs Heftrich

A MARKET IN FRANKFURT

A fit of hopelessness convulsed her in the shopping
centre. She had to lean all her weight against a shelf
and bury her hands in the spaghetti,
which began to spill out, fan-like, in all directions.
She kept on
without it making any sense.
Her body stopped denying
its total abandonment.
Her necklace hung taut in a beautiful emptiness.
The years protruded
like ribs
in the store’s perfect illumination,
which casts no shadows.
An assistant came to add more lobsters.
She stood there,
tall and unconquerable,
beneath her a wild star
of scattered spaghetti.

Translated by Jonathan Bolton

Velké poděkování patří Jakubu Kouřilovi, který s hravostí a poetičností zachytil českou literaturu i téma hostování. Za zvukovou kulisu děkujeme Michalu Pajdiakovi (Little M Records) a za voiceover Stanislavě Jachnické.