V nejnovějším dílu podcastu vystoupili projektová manažerka Jana Hájková a programový ředitel Martin Krafl z týmu Czechia 2026. Společně mluví o tom, co pro ně projekt znamená, jaké přináší výzvy, proč jsou překlady do němčiny klíčem k úspěchu a jakou roli v celém procesu hraje Moravská zemská knihovna. Podcast připravila a moderovala Natálie Stávková.

Poslechněte si celý díl a zjistěte, jak se rodí projekt, který má představit českou literaturu a kulturu celému světu.

V rámci propojování literárního a filmového průmyslu s cílem pobídek literárních adaptací přijede letos na Frankfurtský knižní veletrh ve spolupráci s Czech Film Centre delegace pěti producentek a producentů: Monika Kristl – Dawson Production, Jitka Kotrlová – Frame Films, Milan Cieslar – Happy Celluloid, Martin Vandas – MAUR film a Silvie Michajlova – Film Kolektiv. Do veletržního programového formátu Book-To-Screen se aktivně zapojí zástupci Dawson Production a Frame Films.

Česká republika 16. října představí v rámci tiskové konference k hostování webové stránky, logo projektu a vizuální identitu vytvořené studiem Dušek+Dienstbier. Poprvé zde bude promítnut spot CZECHIA 2026 animátora a režiséra Jakuba Kouřila. „Novináři se seznámí s aktuálním programem prezentace české literatury a s letošními akcemi Roku české kultury v německy mluvících zemích, který odstartuje letos v říjnu a potrvá do konce roku 2026,” popisuje programový ředitel projektu Martin Krafl. Vystoupí zde Bianca Bellová a Petr Hruška. Předseda Svazu českých knihkupců a nakladatelů Martin Vopěnka představí na konferenci český literární trh.

Národní stánek představuje českou literaturu prostřednictvím výběru z aktuální knižní produkce a jejích překladů do světových jazyků, především němčiny a angličtiny. Nakladatelství zde ukáží novinky současné české prózy, poezie, komiksu, literatury pro děti a mládež a esejistiky. „Jsou zde k nahlédnutí rovněž publikace oceněné Magnesií Literou, Zlatou stuhou a v soutěži Nejkrásnější české knihy roku 2024. Důraz je kladen na co největší žánrové zastoupení, protože současná česká literatura má co nabídnout, a stoupající počty překladů jsou toho výmluvným dokladem,” uvádí Tomáš Kubíček, ředitel projektu Czechia 2026 a generální ředitel Moravské zemské knihovny v Brně, kterou Ministerstvo kultury ČR pověřilo přípravou tohoto hostování.

České literární centrum podpořilo účast 10 z celkově 24 nakladatelství a k tomu přítomnost tří literárních agentur. Další tři nakladatelství a dvě tiskárny z Česka vystavují na frankfurtském výstavišti samostatně.  

Národní stánek rovněž navštíví 15. října 15 mladých talentů knižního trhu z osmi evropských zemí. Českou republiku bude reprezentovat Pavlína Juračková z nakladatelství Paseka. Účastníci a účastnice veletržního stipendijního programu pro profesionálky a profesionály se setkají s českými nakladatelstvími i literárními agentkami a agenty. Bude jim také představen pražský knižní veletrh Svět knihy včetně Central and East European Book Market 2026.

„Převzetím hostovské role na závěr letošního ročníku pro nás začíná ‚horká‘ fáze příprav, které, jak pevně věříme, zásadním způsobem zviditelní českou literaturu nejen směrem do německojazyčných zemí, ale i do celého světa,“ říká Tomáš Kubíček, ředitel projektu Czechia 2026 a generální ředitel Moravské zemské knihovny v Brně, kterou Ministerstvo kultury ČR pověřilo přípravou tohoto hostování.

Veletržní ceremonie předání štafety čestných hostů Filipín 2025 a Czechia 2026 proběhne v neděli 19. října, jejím hostem se stane básník Petr Hruška. „V rozhovoru s filipínským básníkem Royem Rene S. Cagalinganem představí mimo jiné svou sbírku Spatřil jsem svou tvář v anglickém překladu Joshuy Mensche,” říká Martin Krafl, programový ředitel projektu a ředitel Českého literárního centra, sekce Moravské zemské knihovny. 

Přítomným hostům a hostkám zazpívá česká zpěvačka a hudebnice žijící v Berlíně Anna Vaverková.

Foto: Táňa Lvovská

* Citát Bohumila Hrabala v GastRolle:

Třicet pět let pracuji ve starém papíře a to je moje love story. Třicet pět let lisuji starý papír a knihy, třicet pět let se umazávám literami, takže se podobám naučným slovníkům, kterých jsem za tu dobu vylisoval jistě třicet metráků, jsem džbán plný živé a mrtvé vody, stačí se maličko naklonit a tečou ze mne samé pěkné myšlenky, jsem proti své vůli vzdělán, a tak vlastně ani nevím, které myšlenky jsou moje a ze mne a které jsem vyčetl, a tak za těch třicet pět let jsem propojil se sám se sebou a světem okolo mne, protože já když čtu, tak vlastně nečtu, já si naberu do zobáčku krásnou větu a cucám ji jako bonbon, jako bych popíjel skleničku likéru tak dlouho, až ta myšlénka se ve mně rozplývá tak jako alkohol, tak dlouho se do mne vstřebává, až je nejen v mým mozku a srdci, ale hrká mými žilami až do kořínků cév.

„Příliš hlučná samota“ © Bohumil Hrabal, 1976¹

1. HRABAL, Bohumil; DOSTÁL, Karel; JANKOVIČ, Milan a ZUMROVÁ, Jiřina, KADLEC, Václav a PELÁN, Jiří (ed.). Spisy 3.: Jsme jako olivy: novely. Spisy Bohumila Hrabala. vyd. 1. Praha: Mladá fronta, 2015. s. 360. ISBN 978-80-204-3336-7. ↩︎

Programy čestných hostů veletrhu – letošních Filipín a příští rok České republiky – se poprvé protnou na českém národním stánku 16. října. Debatu o překladech filipínských autorů a autorek do češtiny a českých autorů a autorek na Filipínách bude moderovat editor první antologie filipínské prózy v Česku a bývalý velvyslanec na Filipínách Jaroslav Olša, Jr. Bianca Bellová zde představí román oceněný Cenou EU za literaturu Jezero a Martin Vopěnka sci-fi knihu Nová planeta. Filipínská autorka Neni Sta. Romana Cruz pak román Nezvaní hosté z Bikolu v překladu Martina Štefka a spisovatel Kristian Sendon Cordero své dvě sbírky básní.

Tvorba komiksového autora a ilustrátora Jindřicha Janíčka bude uvedena 16. října v rámci „Happy Hour Czechia“ ve veletržním Comics Business Centre. V něm bude mít stánek České literární centrum, které společně s Pavlem Kořínkem z Ústavu pro českou literaturu AV ČR představí odborné veřejnosti naši aktuální komiksovou tvorbu. Jindřich Janíček se také 17. října spolu s Jakobem Hoffmannem, redaktorem německého komiksového časopisu pro děti POLLE, a s Ritou Fürstenau z německého nakladatelství Rotopol zúčastní debaty o současných trendech žánru „grafický román“ v rámci Frankfurt International Stage. Právě Jindřich Janíček je společně se spisovatelem Ondřejem Buddeusem nominován na Německou cenu pro literaturu pro mládež 2025 s knihou Kolo. Dopravní prostředek budoucnosti. Oba budou spolu s překladatelkou Lenou Dorn přítomni ceremoniálu vyhlášení ceny 17. října. Knihu také představí 18. října bilingvním žákům České školy bez hranic Rhein-Main.

Spisovatel Michal Ajvaz vystoupí 18. října na národním stánku a v průběhu veletržního týdne s německým překladem románu Druhé město také na několika dalších místech Frankfurtu n. M.: v knihkupectví Schutt 14. října, v kulturním centru Massif Central 16. října, na literárním večeru nakladatelství Parasitenpresse 17. října v hotelu Libertine.

V rámci doprovodného literárního programu veletrhu vystoupí ve Frankfurtu spisovatelka Viktorie Hanišová s německým překladem románu Neděle odpoledne – 18. října v rozhovoru s rozhlasovou moderátorkou Hadwigou Fertsch-Röver v Domě knihy v rámci festivalu LiteraturBahnhof a 19. října společně s publicistou Mirko Schwanitzem v knihkupectví Weltenleser. Nedělní akce proběhne pod záštitou a s podporou generální konzulky ČR v Hesensku a Porýní-Vestfálsku Kristiny Larischové. Z knihy bude na obou akcích číst německý herec Stephan Wolf-Schönburg.

Foto: Marta Režová, Vojtěch Vlk, Pavel Němec, David Konečný, Jan Bartoš

Co považujete za svůj dosavadní největší profesní úspěch?

Lidé často říkají, že úspěch je cesta, nikoli cíl. A já s tím souhlasím. Pro mě je úspěch založení Asterics Agents, spolupráce s týmem, kterého si hluboce vážím, a otevírání dveří katalánské literatuře v zahraničí. A navíc možnost sdílet znalosti, které jsem během let získala, se studenty magisterského programu pro vydavatele a s kolegy z celého světa — podobně jako v tomhle případě. Navštívit Prahu a sdílet své zkušenosti s českými vydavateli je opravdu obohacující.

Pokud jde o českou literaturu, s jakými jmény nebo tituly jste se v poslední době setkala?

Je těžké někoho jmenovat, aniž by někdo jiný zůstal nevyhnutelně opomenutý. Nejsem žádná odbornice, ale moje seznámení s českou literaturou samozřejmě proběhlo prostřednictvím českých autorů, kteří byli přeloženi do katalánštiny: Kundera, Hrabal (možná jeden z mých nejoblíbenějších), Čapek, Hašek. Zmiňuji to kvůli tomu, že rozhodnutí, které české autory si přečtu jako první, nezáleželo zcela na mě – rozhodli za mě vydavatelé. To oni představují kanál nebo okno, které zve čtenáře k objevování nových hlasů. Sledováním vydavatelů, kterým důvěřuji, jsem nedávno objevila Viktorie Hanišovou a její knihu Rekonstrukce. A pak je tady samozřejmě Kafka, i když jeho případ je složitější kvůli otázce literárního jazyka. Můj otec přeložil do katalánštiny jeho Dopis otci, takže u nás doma byl Kafka vždy přítomný. Máme několik vydání jeho děl.

Zaujala vás během vaší návštěvy Česka nějaká konkrétní kniha?

Během své poslední návštěvy jsem strávila několik hodin ve dvou velkých knihkupectvích v Brně a v Praze. Protože neumím česky, hledala jsem různé vydavatele, jak ty, které znám, tak ty, které neznám. Dívala jsem se, jaké druhy knih vydávají – přestože jsem literární agentka a snažím se mít přehled o tom, co vydavatelé dělají, získat přehled jenom z internetu je mnohem těžší. Velmi na mě zapůsobila kvalita tisku: povrchová úprava a vazba. Vím, že Česká republika má pověst země s vynikajícími tiskárnami, ale i tak mě to překvapilo. Nakonec jsem si vybrala několik knih pro své studenty a útlou knížku Zahradníkův rok od bratří Čapků jako suvenýr z cesty.

Uspět s českým titulem, zejména na větších trzích, je celkem výzva. Máte radu, jak zvýšit šance na úspěch?

Česká literatura je známá po celém světě a těší se dobré pověsti, ale to pravděpodobně mluvíme o klasice. V Katalánsku máme tak trochu „svoji“ Češku, spisovatelku a překladatelku Moniku Zgustovou, která významně přispěla k šíření české literatury v katalánštině i ve španělštině. Dobrý ambasador může někdy při propagaci literatury skutečně odvést vynikající práci. Nyní je zřejmě potřeba přesvědčit mezinárodní vydavatele o kvalitě současné české literatury. Klasici jsou úžasní, ale existuje nová generace spisovatelů, kteří si vedou velmi dobře a vydavatelé se to potřebují dozvědět.

V agentuře Asterisc Agents – a teď vám prozradím malou novinku – doufáme, že k této propagaci ve španělštině, katalánštině, portugalštině, baskičtině a galicijštině přispějeme, protože jsme právě podepsali smlouvu s agenturou Pluh a budeme zastupovat díla jejich autorů. Máme z této nové spolupráce radost a doufáme, že to bude úspěch.

Na co konkrétně doporučujete zaměřit se při prezentaci knih zahraničním vydavatelstvím?

Ach, to je velmi složitá otázka, na kterou existuje mnoho odpovědí. Vlastně na to obvykle potřebuji čtyři hodiny – tak dlouhé bývají mé workshopy. Příště přijďte, pokud se bude nějaký další konat, haha!

Co se prodává nejlépe?

Zde se uchýlím ke klišé, protože se domnívám, že každá země má jiné reálie, i když existuje jasná globální standardizace, díky které jsme si všichni podobní. Ale jako vždy se lépe prodává žánrová literatura, protože je snazší ji vysvětlit a má stálé čtenáře, jejichž počet se možná zvyšuje. Když máte literární dílo, které je vynikající, ale nemá jasnou zápletku, a můžete jen říct „Je to úžasné, ale musíte si to přečíst, abyste tomu porozuměli“, je to problém. Při prodeji je prezentace zásadní a kvalitní literaturu opravdu nelze vysvětlit. Jak vysvětlíte básníka? Ale nabyla jsem dojmu, že v České republice je velký zájem o fantasy (a všechny její podžánry) a také o detektivky a horory. Zaujal mě také humor. Myslím, že v tomhle směru jste celkem originální – i když humor se špatně přenáší!

Dobře fungují také ilustrované dětské knihy a ve stále větší míře i knihy z oblasti literatury faktu, ve kterých se děti učí a zároveň baví.

Nakolik je dnes pro autorstvo nezbytné mít literárního agenta nebo agentku? A co doporučujete těm, kteří hledají spolehlivé zastoupení v zahraničí?

Je možné uspět i bez literárního agenta. Vlastně by ani nebylo možné, aby měl každý spisovatel svého agenta. Pokud autor nemá žádnou agenturu, doporučuji najít vydavatele, který se dobře stará o mezinárodní práva svých autorů a podporuje překlady jejich děl. Někdy je malé nakladatelství s nadšeným redaktorem, který se snaží propagovat knihy v zahraničí, lepší než větší nakladatelství, které sice platí vyšší zálohy, ale vydává tolik titulů, že nemá čas věnovat se vašemu textu na mezinárodní úrovni.

Pro mě jako agentku by bylo obtížné pracovat s český autorem, protože nerozumím jazyku, ani nemám dostatečné kulturní a literární povědomí o vaší zemi. Nemohla bych tedy opravdu zhodnotit, co držím v ruce. Nemohla bych s nimi diskutovat o stylu, zápletce, kontextu... A to by bylo velice obtížné. A přesně to dělám s autory, se kterými spolupracuji. Chápu, že některé autory může lákat představa mezinárodního agenta, ale v ideálním případě by měli spolupracovat s někým, kdo rozumí jejich práci a může je vést v jejich profesní kariéře. Myslím si, že je důležité podporovat vznik dalších agentur v zemi a budovat přesvědčení, že to může fungovat. Asterisc Agents je jasným příkladem: spolupracujeme výhradně s katalánskými spisovateli, kteří píšou v katalánštině, menšinovém jazyce s relativně malým potenciálním čtenářstvem. Ale přesto jsme tady, pracujeme a exportujeme naše autory čtenářům po celém světě.

Rozhovor s literární agentkou Carlotou Torrents vedla Karolína Tomečková.

Jezero rozprostíralo se do nedohledné dálavy

V pět hodin ustal provoz vyhlídkových lodí.
Večer byl velmi tichý.
Občas proplul člun s vesly,
volavka na černém slizkém kůlu čechrala si peří.
Později zvláštní atmosférické jevy:
Růžové a oranžové páry, měnící se tvary lesa, zahrady.

. . .

„Haló! Jak je ti? Píšeš něco?
Já dělám z hlíny a poslouchám Vltavu.
Dávají četbu ze Vzpomínek a snů, ty je znáš, ale třeba by sis je chtěl pustit.“
Ano, chtěl.
Moje matka se mnou jela do Thurgau na návštěvu přátel. Měli zámek u Bodamského jezera. Tam mě nemohli dostat od břehu. . . . 
Jezero se rozprostíralo do nedohledné dálavy a tato dálava byla nepředstavitelným požitkem, nádherou, jež nemá sobě rovné. Tehdy se ve mě utvrdila představa, že musím žít u nějakého jezera. Bez vody, myslel jsem si, člověk nemůže vůbec být.

. . .

V noci se přehnala studená fronta,
sedlo kola bylo v sedm ráno mokré.
Šlapal jsem kolem zeleného jezera-močálu
s trčícími stromovými kmeny porostlými mechem,
po Alemannenstraße,
kolem bronzové sochy nahé lučistnice
a odbočky k Nymphen Ufer,
na Spanische Allee a po Zu Schlachtensee,
potom dolů:
mezi stromy se už zrcadlově třpytila voda,
tu a tam pára jako vatový chomáč.
Našel jsem si místo v proluce rákosí, kde byl písčitý břeh.
Drobné mušle, spirálovití pískoví hádci.
Křišťálová průzračnost, čistá hlubina
jako v dávném snu.

Plaval jsem na druhý břeh.
Poprchávalo, nahoře nad jezerem zvonil zvon.
Ulice Alemanů. Břeh nymf. Nahá lučištnice.

. . .

Po setmění na terase hovor,
daleko ve tmě druhý břeh.
Světla, jejich odrazy na vodě,
dlouhé bílé záblesky.
Slova, věty, modulace hlasu, významy,
krátký smích, odmlka, otázka a odpověď,
konverzace...
Vpravo ve tmě stále svítil druhý břeh.

. . .

Atmosférické jevy nad jezerem.
Atmosférické jevy nade mnou.
Atmosférické jevy kolem mě.
Atmosférické jevy ve mně.

. . .

„Haló! Nepodíváš se prosím, jestli je ve Snových symbolech situace, kdy někdo ve vlaku stojí u okna, takže snícímu zakrývá výhled na jezero? Měl by to být sen číslo dva.“
„Mám to. Ne, je to naopak: Snící ve vlaku zakrývá výhled postavám za sebou.“

. . .

Na mělčině velké perleťové škeble,
rak s deformovaným klepetem,
vzpomněl jsem si na snící ženu,
které veliký rak bránil přejít.
Na druhém břehu scénérie jako inscenované sny:
Sochy a nábytek na zahradách vil
střídavě nabubřelých, elegantních, honosných.
Některé domy připomínaly
ten s věžičkou v Küsnachtu na fotografiích,
s nápisem Vocatus atque non vocatus deus aderit u dveří.
Robot sekal trávník,
popolézal jako brouk s lesklými krovkami.
Lovecký zámek. Hrad z jiné planety
s věží trčící jako dlouhý ukazovák.
Palác tak povědomě vsazený do krajiny –
jako ve staré Anglii?
Kostel s arkádami a hranatou útlou zvonicí,
tak toskánský.
Antické sloupy a bohové,
kamenné nymfy a satyrové.
Za mostem v Neuer Garten
mezi stromy kamenná pyramida, tesané hieroglyfy.
Na samém břehu malý řecký chrám: Apollóna, Herma, Afrodity?
Nazí volejbalisté. Nahé nymfy a bohové na pláži, živí.
Kdysi ve snu jsem byl nahý mezi oděnými,
a byl to sen zneklidňující.

Sny řinou se do bdění.
Sen o Řecku. Sen o Itálii. Sen o velikosti.
Sen o bohatství a štěstí.
Sen o věčnosti.
Noční můry moci.
Démoni chtění.
Trojice zel, kterým je třeba se bránit.
Sny o tom, kdo jsme my.

U zámku Cecilienhof náhle přímo proti mě
kráčí strážce hranice
mezi sněním a bděním.
Hledí mi do očí, chce mi něco významného sdělit,
musím zastavit.
„Prosím?“
Mluví slavnostně, já však nerozumím.
„Prosím?“
Opakuje slova stále stejným slavnostním tónem.
Konečně jsem pochopil:
Tady se na kole nesmí jezdit,
mám sestoupit.

Řecké sloupy. Věže. Parky. Atleti.
Na Glienicker Brücke
hondy, volkswageny, suzuki.

. . .

„Na horním toku byl stržen most.
Utonulo čtrnáct lidí, kteří byli odplaveni žlutými vodami k Rýnu.
Našel jsem mrtvolu muže středního věku v černém svrchníku, zřejmě šel právě z kostela…
Hrával jsem si sám a svým způsobem…
Hrával jsem si s ohněm, můj byl živý, posvátný…
Na konci pravítka jsem si vyřezal mužíčka. Vybarvil jsem ho inkoustem, odřízl ho od pravítka a uložil ho do pouzdra na pera. K němu jsem položil hladký, podlouhlý, načernalý rýnský oblázek, který jsem pomaloval pestrými vodovými barvami, takže byl rozdělen na horní a dolní část...
Ve všech obtížných situacích jsem myslel na svého zastlaného mužíčka a jeho krásně pomalovaný kámen.

. . .

Příjezd poslední vyhlídkové lodi.
Večer nebyl tichý, dýdžejové to v zahradní pivnici rozjeli.
Muž s mikrofonem povzbuzoval tanečníky:
Alle Hände hoch! Alle Hände hoch!
Ruce nad hlavou, vteřina vytržení.
Jsme tady. Jsme. Živí.

Občas proplul člun s vesly. Za soumraku nad opačným břehem nezvyklé,
prchavé atmosférické jevy,
jezero rozprostíralo se do nedohledné dálavy,
dálava byla nepředstavitelným požitkem,
nádherou, jež nemá sobě rovné,
jezero rozprostíralo se do nedohledné dálavy,
jezero rozprostíralo se do nedohledné dálavy,
jezero rozprostíralo se do nedohledné dálavy

Poznámky

Pasáže psané kurzívou jsou z knihy Aniely Jaffé: C. G. Jung. Vzpomínky, sny, myšlenky.
Snové symboly: celým názvem Snové symboly individuačního procesu (C. G. Jung).
Rak bránící v přechodu toku je zmiňován v knize Psychologie nevědomí (C. G. Jung).
Dům v Küsnachtu je dům rodiny Jungových.

Úvodní fotografie: David Konečný

Už jsme si zvykli na to, že v tak (rozsahem) malé literatuře, jakou je ta česká, může trend vzniknout souběhem pouhých dvou či tří podobných titulů. To se projevilo i mezi roky 2023 a 2024, kdy se zdálo, že prim získávají v prozaické produkci nastupující autoři a autorky a že tedy přichází něco jako nový hlas. Pozoruhodné bylo i to, jak vzdálené si byly poetiky autorů a autorek, kteří tento „trend“ zapříčinili. Marek Torčík, Alena Machoninová, Kristina Hamplová, Miroslav Hlaučo a Emma Kausc mají autorsky společného jen málo, což jako by odráželo celkový obrázek české prózy mezi lety 2020 a 2024. Jeví se roztříštěná. Těžko v ní vysledovat nějaké výrazné tendence. Určité průniky mezi jistými prozaickými knihami lze sice vidět, obvykle se však jedná o podobnost mezi dvěma třemi čtyřmi tituly, a je tak otázka, nakolik lze tuto shodu vnímat jako trend vypovídající něco podstatného o české próze a nakolik jako prostou shodu náhod. Na jednu stranu je taková neuchopitelnost příhodná, jelikož svědčí o bohatosti a pestrosti tvůrčích přístupů, na druhou stranu vzniká otázka, jak o české prozaické produkci posledních let hovořit, jak ji uchopit a jak ji prezentovat.

Cílem následujícího textu je právě představit českou prózu mezi lety 2020 a 2024. Nejprve prizmatem literárních cen a událostí, jež ji ovlivňovaly, a následně prostřednictvím titulů, které v běžné produkci vyčnívaly ať už estetickou kvalitou, či mimoliterárními okolnostmi. Texty přitom budou strukturované do určitých trsů. Ty jsou v následujících oddílech leckdy konstruovány ad hoc a nemají jednotný rámec – někdy slouží aspekt generační, někdy je kladen důraz na průniky mezi jednotlivými texty –, přičemž jejich smyslem je vytvořit jakousi mapu toho, jak se zde ve vymezeném období psalo, jaké knihy vycházely a vynikaly, aby bylo možné představit českou prózu nejen v jejích tvůrčích vrcholech, ale i v její rozmanitosti a pestrosti.

Kam pro českou prózu?

Na začátek lze říct, že české próze se ve vymezeném období dařilo dobře. Po letech, kdy byla česká prozaická produkce neustále srovnávána s produkcí básnickou a ve světle tohoto srovnání hodnocena jako nepříliš uspokojivá, nastalo období, kdy je současná česká próza nejen živá a bohatá, ale také hojně čtená, což se projevuje i v zájmu zahraničních nakladatelství. Například úspěšný román Marka Torčíka Rozložíš paměť (2023) má vyjít v pětadvaceti zemích, v zahraničí dlouhodobě slaví úspěchy Bianca Bellová, především v německojazyčných zemích je mimořádně úspěšná Radka Denemarková nebo Jaroslav Rudiš, jenž při psaní beletristických knih vyměnil v roce 2019 češtinu za němčinu. Více než desítky překladů se dočkala třeba i Pavla Horáková či Lucie Faulerová a zájem o současnou českou prózu mezi zahraničními nakladatelstvími neklesá, naopak – dokládá to třeba Flora Jonáše Zbořila, jež se krátce po vydání na konci minulého roku 2024 překládá již do jedenácti jazyků.

Uplynulé roky tak v mnohém daly zapravdu redakci časopisu Host, která na přelomu roku 2019 a 2020 hlásala tezi o „boomu české literatury“. Právě stejnojmenné nakladatelství, které bylo v té době ještě personálně propojené s časopisem, mělo na čtenářské oblibě české prózy značný podíl. I v daném období totiž pokračovalo ve vydávání prodejně nejúspěšnějších tuzemských prozaických knih, které zároveň neztrácely literární ambice. Mezi kmenové autory a autorky tohoto nakladatelství nadále patřili Alena Mornštajnová, Kateřina Tučková, Petra Soukupová, Iva Hadj Moussa, Jiří Hájíček, již zmíněné Bianca Bellová a Radka Denemarková či Jakuba Katalpa.

Vydávání českých próz se Hostu evidentně dlouhodobě vyplácelo, takže není překvapivé, že i v edičních plánech dalších nakladatelství se častěji než dříve objevovaly české romány, novely či povídkové sbírky. Mnoho jich vycházelo v nakladatelství Argo, kde své knihy publikovali například Pavla Horáková, Josef Pánek či Miloš Urban. Pravidelným sběratelem literárních cen se díky vydávání tuzemských próz stalo nakladatelství Paseka, v jejichž produkci zaujímají jména jako A. Gravensteen, Anna Cima, Michal Kašpárek, Zuzana Dostálová či již zmínění Marek Torčík a Miroslav Hlaučo. Bohatým zdrojem původní české prózy zůstávalo rovněž nakladatelství Druhé město, kde pravidelně publikovali například Petr Stančík, Michal Ajvaz, Sylva Fischerová, Štěpán Kučera či Dora Kaprálová. Edice tuzemských próz nazvaná Tvář se etablovala v nakladatelství Vyšehrad a vycházely v ní například knihy Jana Štiftera, Hany D. Lehečkové či Jiřího Klečky. Z dalších nakladatelství vydávajících českou prózu se sluší jmenovat alespoň Fra, Prostor, Malvern, Torst, Větrné mlýny, Akropolis či Maraton.

Relativní snadnost publikování původní české prózy (na rozdíl od té překladové nemusí nakladatelství platit nákladná autorská práva ani překlad) vedla bohužel k tomu, že leckterá nakladatelství některé tituly uvedla na knižní trh bez patřičné redakční – a někdy i bez korektorské – péče, patrně s myšlenkou, že s danou knihou takříkajíc zkusí štěstí. Publikum lačnící po současné české literatuře tak sice mělo po čem sáhnout, ale výběru jako by scházel přísnější kurátorský dohled. Zřejmě i proto se čtenářská pozornost více klonila k osvědčeným jménům a mnohé původní prozaické tituly tak měly na knižním trhu podobnou pozici jako básnické sbírky – bez mediální pozornosti se prodalo pouhých pár desítek či nižších stovek kusů, což na sklonku vymezeného období vedlo k tomu, že se počet původních českých próz v edičních plánech zdejších nakladatelství víceméně ustálil.

Smysl literárních cen

Zatímco větší média si stále více všímala titulů čtenářsky atraktivních a úspěšných, méně známé knihy, případně debuty získávaly pozornost především díky literárním cenám. Nejvýraznější tuzemská literární cena Magnesia Litera byla sice nezřídka spojovaná s upozorňováním na „kvalitní mainstream“, ve vytčeném období nicméně cenu obdržely spíše tituly, které by širší publikum jinak patrně nezaznamenalo. V roce 2021 získal tuto cenu Daniel Hradecký s autobiografickým prozaickým triptychem Tři kapitoly, v roce 2022 Stanislav Biler za román Destrukce, v roce 2023 za povídkovou sbírku Čistý, skromný život Viktor Špaček, v roce 2024 Marek Torčík za román Rozložíš paměť a letos J. A. Pitínský za povídky Domácí potřeby. Hlavní cenu v Magnesii Liteře získaly dva prozaické tituly – v roce 2024 Hella Aleny Machoninové a o rok později Letnice Miroslava Hlauča (tento titul uspěl ještě v kategorii debut roku).

Na Magnesii Literu se postupně upřela taková pozornost i proto, že jiné literární ceny postupně zanikaly, případně ztrácely relevanci. Cena Josefa Škvoreckého byla naposledy udělena v roce 2016, Státní cena za literaturu zas byla v roce 2022 podrobená důrazné kritice kvůli údajně netransparentnímu vybírání poroty, a to poté, co ji s přihlédnutím k románu Bílá Voda získala Kateřina Tučková. A tak byla Magnesia Litera – kromě Ceny Jiřího Ortena, která však má specifická pravidla a získat ji můžou jen autoři a autorky do třiceti let – dlouho v podstatě jedinou cenou, jež mohla vytáhnout do popředí prozaické i jiné knižní novinky. Situace se změnila v roce 2024, kdy pětice literárních časopisů A2, Host, Prostor, Souvislosti a Tvar založila Cenu literární kritiky. Oproti Magnesii Liteře kladla tato cena větší důraz na kritickou reflexi oceňovaných – i neoceňovaných – knih a vedle samotného vyhlášení „nejlepší“ knihy roku byly v rámci ceny pořádány veřejné kritické debaty. V prvním ročníku této ceny uspěla v kategorii prózy se svou prvotinou Narušení děje Emma Kausc.

Mnoho podob autofikce

Asi jediný výraznější a šířeji diskutovaný trend, který lze v české próze v období od roku 2020 vysledovat, je takzvaná autofikce. Podle některých kritiků a kritiček se jedná o problematickou, nekonkrétně definovanou kategorii. Zjednodušeně lze říct, že jsme si v českém kontextu navykli považovat za autofikční ta prozaická díla, která vycházejí z životních zkušeností svých autorů a autorek (prvotním signálem autofikční knihy bývá totožné jméno autora či autorky a protagonisty či protagonistky, neplatí to však pokaždé), avšak s tím, že ne všechna fakta popisovaná v knize musí odpovídat skutečnosti. Důležité pro tuzemské nazírání na autofikci bylo, že mnohá takto označovaná díla intenzivně rozebírala ekonomickou a sociální situaci prostředí, z nichž protagonista či protagonistka vzešli či pocházeli. Jakýmsi etalonem takto pojaté autofikční literatury se stalo dílo francouzského spisovatele Édouarda Louise, k němuž byl také opakovaně přirovnáván zdejší nejvýraznější „autofikční“ titul, Rozložíš paměť Marka Torčíka. (Na začátku zájmu o autofikci stál ještě důležitý románový projekt norského spisovatele Karla Oveho Knausgårda Můj boj, ale ten zanechal v českém uvažování o autofikci o poznání menší stopu.)

Přestože knihy Édouarda Louise představovaly referenční bod zdejšího přemýšlení o autofikci, Rozložíš paměť byl v podstatě jediný výrazný titul, který v některých aspektech korespondoval s Louisovými knihami. I Marek Torčík ve svém autobiograficky zabarveném románu zabýval reflexí vyloučeného prostředí a protagonista jeho knihy byl tak jako protagonisté Louisových knih společensky vyloučený – coby gay zažíval na základní škole šikanu, jeho matka byla chudá dělnice a děda zchátralý alkoholik. Na druhou stranu je třeba poznamenat, že na rozdíl od Édouarda Louise Marek Torčík do svého románu pojímá pestřejší paletu mezilidských vztahů i sociálních vazeb (jedna z nejsilnějších linek románu je zaměřená na vztah protagonisty a jeho matky) a činí tak navíc o poznání nuancovaněji. Na rozdíl od děl slavného Francouze, která mnohdy nemají daleko k manifestu, zůstává jeho kniha v první řadě komplexním románem, v němž způsob vyprávění a jazyk sehrávají stejně podstatnou úlohu jako obsah.

Autofikce byla v české literatuře, respektive v české literární publicistice, vnímána jinak, než čemu by odpovídala etymologie tohoto slova (ta by měla označovat autobiograficky laděná díla s jistým fikčním rozměrem), a mnohá díla, která by principiálně vzato bylo možné za autofikční označit, se do této škatulky nezařazovala – pravděpodobně právě kvůli absenci sociálně-politické reflexe. Mezi taková díla patřily například tituly Dory Kaprálové; po kritikou velmi vstřícně přijatých Ostrovech (2019) vydala tato prozaička ve sledovaném období knihu Utrpení a jiné žánry (2022). I povídky v této publikaci se vyznačují zasněností a pozorovatelským uhranutím autobiografické protagonistky. Oproti předchozí formálně vcelku jednotné knize však v Utrpení Dora Kaprálová mnohem více testuje hranice povídek a některé z nich se podobají spíš proudu vědomí nebo básni v próze. V lecčem podobné textům Dory Kaprálové jsou krátké prózy Petra Borkovce, který vydal dvojici podobně koncipovaných knih – nejprve titul Petříček Sellier & Petříček Bellot (2019) a poté knihu s názvem Sebrat klacek (2021). Tak jako Dora Kaprálová vychází i Petr Borkovec z osobitého pozorovatelství a ze zaměření na velmi neotřelé příhody, a především osobnosti, s nimiž se protagonista potkává. Zároveň textům Petra Borkovce nechybí svérázný humor, s nímž autor nezřídka popisuje i tuzemské literární prostředí.

České literární prostředí – avšak o poznání nevybíravěji – přibližovala v novele Nejvyšší karta (2023) také Petra Hůlová. Protagonistka této knihy je spisovatelka a feministka, která reflektuje vlastní stárnutí, upadající zájem mužů, ale také tuzemskou kulturní scénu, a to i v devadesátých letech. Právě tento román Petry Hůlové byl autofikční ve vlastním smyslu slova – autorka evidentně používala autobiografické narážky, částečně se jednalo o román klíčový, avšak určit přesně hranici mezi autobiografií a fikcí nebylo možné.

Dalšími výraznými díly spojovanými s autofikcí byly romány Hella Aleny Machoninové (2023) a Narušení děje Emmy Kausc (2024). Alena Machoninová, která byla do té doby činná především jako překladatelka a badatelka v oblasti ruské literatury, svůj první román založila na pátrání po osudu Heleny Frischerové, české židovky, která se již dříve stala předobrazem ústřední postavy v románu Jiřího Weila Moskva-hranice. Alena Machoninová ve fragmentárním, esejisticky laděném textu mísila úvahy a poznatky o této ženě, ale také o Rusku, Moskvě, literárním překladu a ruské literatuře, přičemž popisovala i vlastní pozici badatelky a spisovatelky, která se pouze prostřednictvím textů a vzpomínek snaží přiblížit ženě, již nikdy nemohla poznat. Narušení děje Emmy Kausc je rovněž fragmentárním textem, v němž vypravěčka, třicátnice Emma, zkoumá vztah ke své zmizelé partnerce, fotografce Alyoně. Text nabitý intertextuálními odkazy a reflexemi literatury i jiných uměleckých děl se odehrává ve více zemích a splétá několik příběhových linií, jež se dotýkají řady témat. Některé z nich – queer identita nebo klimatická krize – lze označit za výsostně aktuální a autorka při jejich románovém ohledávání působivě vrší pronikavé otázky, jež se jich týkají, aniž by je popisovala z nějakého předem daného ideologického stanoviska.

Obě knihy byly označovány jako autofikční, ačkoli v nich zmíněný sociálněkritický rozměr nebyl zdaleka tak silně přítomný jako třeba v dílech Édouarda Louise (a koneckonců i v románu Marka Torčíka). Proto se autofikčnost obou románů stala zdrojem pochyb literární kritiky – jako autofikční totiž své texty označovaly v první řadě samy autorky. Z části to mohlo být dané skutečností, že se dlouho pohybovaly v jiném než v českém literárním kontextu, takže i pojem autofikce vnímaly jinak. Alena Machoninová žila dlouho v Rusku a ruskou literaturu hojně překládala, Emma Kausc zase vystudovala vysokou školu v Londýně a evidentně vnímala autofikci primárně prostřednictvím anglojazyčných autofikčních titulů. Jejich romány a debata kolem nich každopádně dokládají, že pojem autofikce lze pojímat různě a s různými akcenty.

Na to částečně narážel i velmi diskutovaný román Davida Zábranského Jů a Hele (2024). Autor známý svými kontroverzními postoji a provokativními literárními díly v něm předložil vlastní deník z období mezi květnem a zářím roku 2021. Zábranský jako by se rozhodl posunout autofikci o stupeň dál a vydat čirou románovou autobiografii, avšak hranice mezi příslovečnou pravdou a básní přesto zůstávala rozmlžená a člověk musel při čtení váhat, nakolik je text deníkem a nakolik stylizovanou prózou. Spisovatel se v románu nekompromisně, neotřele a nevybíravě vyjadřuje o svých blízkých, o literárním provozu, o politice a v neposlední řadě i sám o sobě.

Rozlícená literatura

Právě díky své nevybíravosti spojuje Jů a Hele Davida Zábranského autofikci s dalším literárním trendem posledních let, který však nenesl žádné označení a nebyl dosud hlouběji reflektován. Představovaly jej romány či novely založené na přepjatém, agresivním, pamfletickém vypravěčském proudu. Mezi tyto tituly lze řadit knihy Vyhoření Petra Šestáka (2023), Čokoládovou krev Radky Denemarkové (2023) či Nejkrásnější město na Zemi Stanislava Bilera (2024).

Radka Denemarková, momentálně asi nejúspěšnější česká autorka v zahraničí, vystavěla román Čokoládová krev na osudech tří postav z 19. století: české spisovatelky Boženy Němcové, francouzské spisovatelky George Sand a kapitalisty Johna D. Rockefellera. Účelově vybrané epizody z jejich životů, které mají dokládat zhoubnost kapitalismu, nerovnou úlohu žen a zastydlost společenských struktur, autorka v knize prolíná nejen mezi sebou, ale také s pamfleticky přímočarými glosami, jimiž staví paralely mezi 19. stoletím a současností. V úderné novele Vyhoření zaznamenal Petr Šesták, jenž zaujal už románem Kontinuita parku (2021), pohled na velkoměsto z pohledu poslíčka rozvážejícího na kole jídlo. Ten se musí proplétat všudypřítomnou autodopravou a zamoření města automobilem glosuje čím dál rozlíceněji, až jej fyzické vyčerpání a bobtnající agrese nakonec dovedou ke krajnímu činu. I hrdina románu Stanislava Bilera Nejkrásnější místo na Zemi bloudí po městě – je jím Brno –, které se v románu stává dystopickým prostorem, v němž není možné umístit dítě do školky a pro všudypřítomnou autodopravu nelze ani přejít ulici. V proudu monologů postav, s nimiž se protagonista setkává, defiluje množství témat úzce spojených s levicově orientovaným světonázorem, přičemž mnohohlasí nevede k žádné katarzi či prozření – zřetelnou inspirací je autorovi nedokončené a nekončící bloudění zeměměřiče v Zámku Franze Kafky. To ostatně platilo i pro předchozí Bilerův román Destrukce (2021), za nějž autor získal Magnesii Literu.

Oba Bilerovy texty byly označovány jako dystopie. K tomuto žánru se v české (ale i ve světové) literatuře uchylovali autoři a autorky v posledních letech často. Za dystopie lze částečně považovat dva dobře přijaté prozaické debuty z roku 2024, novelu Lover/Fighter Kristiny Hamplové a rovněž novelu Flora Jonáše Zbořila. Hamplová rozdělila svou první knihu do čtyř částí a provedla postavy od roku 2014 až do dystopické budoucnosti roku 2031, přičemž hybatelem děje je násilí a pouliční rvačky. Ve svižném vyprávění, které bylo označováno jako kontroverzní i drzé, autorka staví milostný příběh protagonistky se záhadnou dívkou jménem Kendra a zároveň sarkasticky a výstižně glosuje maloměstské prostředí. Flora Jonáše Zbořila je oproti dějově rozbíhavější novele Lover/Fighter koncentrovaná, střídmá. V knize plné literárních i kulturních aluzí autor lakonickým, a přesto obrazným jazykem líčí výpravu bezdětné dvojice do zakázané oblasti, takzvané Stepi. Zde naleznou podivné, nelidské stvoření, které začnou opečovávat. Do příběhu plného slepých míst a vypravěčských zámlk autor promítl svůj zájem o liminální prostory, který se projevil už v jeho předcházející básnické tvorbě.

Mezi dystopie lze řadit i velmi úspěšný prozaický debut Kláry Vlasákové Praskliny (2020), v němž autorka pracuje s východiskem, že se na Zemi objeví levitující koule bez jasného účelu, a vyprávění zkoumá, jak na to reagují lidé lačnící ve zmechanizovaném světě po něčem, co by dalo jejich životům smysl. Ještě úspěšnější než Praskliny – a to jak z hlediska čtenářského zájmu, tak kritického přijetí – byla druhá próza této spisovatelky a scenáristky, román Těla (2023). V něm Vlasáková tematizovala lidské (konkrétně především ženské) stárnutí. Přestože v některých linkách románu rovněž rezonují dystopické motivy a třeba i téma umělého oplodnění, román mnohem více odráží intimní prožívání tělesnosti, která se pro okolí stává spíš přehlíženou přítěží.

Rodinná (mikro)dramata a společenský okraj

I ve vymezeném období tvořily důležitou a čtenářsky oblíbenou součást české prozaické produkce prózy koncentrované na mezilidské – převážně rodinné, intimní – vztahy, a to obvykle ty nefunkční. Jejich pravidelnou a přesnou pozorovatelkou zůstávala Petra Soukupová, která mezi lety 2020 a 2024 vydala romány Věci, na které nastal čas (2020), Nikdo není sám (2022) a Marta děti nechce (2024). Ve všech autorka prokázala schopnost přesvědčivě konstruovat zcela banální situace, jež v postavách vzbuzují vzájemné antipatie či frustrace, aniž by jim přitom bylo možné předcházet či je jednoduše ukončovat. V posledním zmíněném románu navíc Petra Soukupová tematizovala dobrovolnou bezdětnost, což bylo téma, o něž v českém prostředí sílil v posledních letech čtenářský zájem, jakkoli se k nám do té doby dostávalo především v překladech.

Další autorkou opakovaně ohledávající vztahy mezi nejbližšími lidmi je Petra Dvořáková, která vydala v roce 2020 novelu Vrány o mladé dívce, jejíž ambice a vůli opakovaně pošlapávají vlastní rodiče. O dva roky později publikovala autorka novelu Zahrada o knězi, jenž se vrací do „běžného“ života, a o úskalích, jež to jemu i jeho okolí přináší. Do vymezeného období spadá ještě román Pláňata (2023), vyprávění střídající perspektivy členů a členek jedné rodiny, které mimo jiné reflektuje změnu režimu mezi osmdesátými a devadesátými lety, jakkoli převážně na rodinném půdorysu.

Oblíbeným principem románů vykreslujících pokřivené rodinné vazby bylo postupné odhalování nějakého temného místa v minulosti rodinných příslušníků a příslušnic. Na tomto základě vystavěla rovněž populární spisovatelka Viktorie Hanišová román Neděle odpoledne (2022), jehož aktéry zavedlo pečlivě střežené rodinné tajemství až mimo běžné společenské struktury.

Lidé stojící na okraji společnosti jsou samozřejmě dlouhodobě častými aktéry literárních děl, a to nejen těch tuzemských. Zatímco v předcházející dekádě však byly podobné postavy obvykle zachycovány v hospodách nad půllitry piva či sklenkami levného alkoholu, přičemž vyprávění o nich často sklouzávalo k romantizovanému hospodskému „pábení“, mezi lety 2020 a 2024 stály podobné postavy ve středu o poznání surovějších vyprávění.

To jsou mimo jiné případy próz Tři kapitoly Daniela Hradeckého (2020) a Přípravy na všechno (2020) Elsy Aidse. Obě knihy, jejichž protagonisté balancují na hranici hmotné nouze, přičemž propadají alkoholismu (Tři kapitoly), případně apatii (Přípravy na všechno), byly s nadšením přijaty literární kritikou, a to především pro způsob vyprávění a přesný, vycizelovaný jazyk. Oba autoři se ostatně nejdříve etablovali jako básníci. To platí i o Pavlu Kolmačkovi, který vydal v roce 2023 svůj druhý román Canto ostinato. Vybroušený, meditativní text o blížící se smrti, hluboce ohledávající nejbližší mezilidské vztahy, přinesl autorovi Státní cenu za literaturu a k tomu Cenu Jaroslava Seiferta. V roce 2024 vydal první prózu také básník Pavel Novotný, jeho novela Babička je přitom čtvrtým dílem plánované pětidílné knižní série, kterou jinak tvoří básnické skladby a v níž autor velmi osobitým způsobem vzpomíná na své rodinné příslušníky, na vlastní dětství a reflektuje i dobu pozdní normalizace.

Zpátky do historie a do Sudet

I v předcházející dekádě byla důležitým a vyhledávaným segmentem knižní produkce historická literatura. Díky dílům takových autorek, jako jsou Alena Mornštajnová, Kateřina Tučková či Jakuba Katalpa, byl nejčastějším námětem historických románů příběh takzvaně malého člověka na pozadí velkých dějin. Zmíněné autorky zasazovaly příběhy svých knih především do období druhé světové války, stalinismu či normalizace, přičemž ukazovaly, jak byli obyčejní lidé – případně lidé bez zřetelného mocenského vlivu – nemilosrdně semíláni bouřlivými dějinnými okolnostmi.

Alena Mornštajnová vydala v roce 2021 kontrafaktuální román Listopád, v němž domýšlela, co by se stalo, kdyby byla listopadová revoluce potlačena a komunistický režim nadále vedl zemi. V roce 2023 pak ve své tvorbě pro dospělé publikum poprvé opustila historické náměty a napsala knihu o traumatizujících zkušenostech mladé dívky, již v dětství sexuálně obtěžoval vlastní dědeček. Velice přístupná tvorba této autorky stojící často na osvědčených vypravěčských postupech a dobře známých tematických vzorcích byla i ve vymezené dekádě čtenářsky enormně populární a romány Aleny Mornštajnové se nadále prodávaly ve stotisícových nákladech.

Čtenářskou oblibu si románem Zuzanin dech (2020) získala i Jakuba Katalpa. Autorka, jejíž předchozí tituly byly specifické vypravěčskou nápaditostí a jazykovou bohatostí i vytříbeností, se ve své páté knize zaměřila na příběh tří postav, jehož hlavní část souvisela s válečnými hrůzami, kterými procházejí. Přestože i ve svých předchozích titulech autorka psala o holocaustu, v Zuzanině dechu upustila od vypravěčské pestrosti, namísto toho vyprávěla lineárně a v realistickém módu.

Román Kateřiny Tučkové Bílá Voda vyšel v roce 2022, deset let po Žítkovských bohyních, které z autorky udělaly jednu z nejpopulárnějších českých spisovatelek. Podobně jako v tomto románu i v Bílé Vodě autorka proplétala několik vypravěčských linií, z nichž jedna se odehrávala mezi lety 2007 a 2008, zatímco zbytek knihy byl situován do předrevolučních let a z velké části do ženského kláštera nacházejícího se v titulní příhraniční vesnici Bílá Voda. Autorka v knize, v níž se vyprávění střídalo s přepisy fiktivních dobových materiálů, vyšetřovacích zpráv či novinových článků, mapovala osudy českých řeholnic během normalizace, čímž navázala na své předchozí knihy o nelehkém údělu mnohdy výjimečných žen v předchozím století a za komunistického režimu.

Mezi nejúspěšnější počiny historické literatury se v uplynulých letech zařadila i trilogie Karin Lednické Šikmý kostel (jednotlivé díly vyšly v letech 2020, 2021 a 2024). Zatímco Alena Mornštajnová a Jakuba Katalpa obvykle vycházely z dobře známých historických okolností, Karin Lednická ve svých dílech představovala méně známou historii karvinského regionu. První díl trilogie se odvíjel již od roku 1894; na dějinné události, jež byly důkladně zmapovány jinými autory a autorkami, jako je druhá světová válka, poválečný odsun nebo komunistický převrat, tak došlo víceméně až ve druhém a třetím díle. Přestože si Karin Lednická pro účely výstavby příběhu některé historické okolnosti zjednodušila a především třetí díl už se odvíjel poněkud mechanicky, její prózy nezapadaly do mnohokrát zopakovaných vzorců historických narativů, jaké v české historické literatuře fungovaly velmi dlouho, a v tomto ranku literatury vyčnívaly. Rozsáhlé dílo vystavěla Karin Lednická na půdorysu rodinné ságy a obratně využívala množství postav, jejichž osudy odrážely všemožné peripetie historického vývoje v karvinském regionu.

Do normalizačních časů situovala většinu svých próz také Simona Bohatá, byť podstatně víc než na běh velkých dějin se tato autorka soustředila na osudy lidí z periferie, často konkrétně z pražského Žižkova – v době normalizace dělnické čtvrti s osobitým koloritem –, jako tomu bylo v románu Klikař Beny (2021).

Oblíbeným dějištěm historické prózy byly i nadále bývalé Sudety, tedy české pohraničí. Tento prostor byl opakovaně zachycován především díky tomu, že zde bylo možné na malý prostor koncentrovat mnohé události odehrávající se jinde po Evropě „ve velkém měřítku“. V Sudetech se obvykle na jednom místě setkávalo několik národnostních i jazykových skupin a vlivů, které se zde v první polovině 20. století střetávaly a vzájemně soupeřily. Mnohé historické romány tak zachycovaly nástup nacismu, vzestup moci německého či německojazyčného obyvatelstva i následnou pomstu za skutečné či domnělé historické křivdy během poválečného odsunu. Mezi nejvýraznější a nejoblíbenější autory a autorky zasazující své prózy do Sudet patřili ve vymezeném období například Jan Štifter (Paví hody, 2022; Krajina roztavených zvonů, 2024), Anna Strnadová (… stačilo jen říct Jáchymov, 2021; Život na pavoučím vlákně, 2024) či Alice Horáčková (Rozpůlený dům. Příběh sudetské rodiny, 2022). Do ranku populární literatury by spadaly knihy hojně publikujícího Štěpána Javůrka (především trilogie Sudetský dům, 2022–2024).

Oblíbeným segmentem historické literatury byly především v desátých letech romány mapující osudy konkrétní historické postavy. Do této škatulky lze z vymezeného období zařadit román Magdalény Platzové Život po Kafkovi (2022), fragmentární vyprávění soustředící se na životní osudy Felice Bauer, známé snoubenky Franze Kafky a mlčící adresátky Kafkových dopisů. Platzová v knize reflektovala nejen životní osud této ženy, ale také vlastní roli badatelky a spisovatelky fascinované Feliciným osudem i širší dějinné okolnosti.

Především v předcházející dekádě vycházelo hodně románů odehrávajících se v období druhé světové války a tato historická perioda se z hlediska české literatury zdála již poněkud vytěžená. Přesto se v první polovině dvacátých let objevily dva romány zasazené do tohoto období, které byly v lecčem jiné než válečné prózy z předchozích let.

Protagonistou debutu Alexandra Staffy Násilí (2023; zajímavým faktem je, že prvotinu vydal tento spisovatel až v pětasedmdesáti letech) je etnický Němec, který narukuje k jednotkám SS. Přestože prochází válečné hrůzy známé i z jiných románů, na knize je pozoruhodný především způsob vyprávění, plný zámlk a dialogů, při jejichž čtení si člověk není často jistý, kdo mluví s kým, a velmi expresivní jazyk.

Literární prvotina Eliho Beneše (2023; o rok později za ni autor získal Magnesii Literu v kategorii objev roku) Nepatrná ztráta osamělosti je zas vyprávěná pohledem židovského chlapce, který je v květnu roku 1945 vysvobozen z vyhlazovacího tábora a pokouší se vrátit do „běžného“ života. Právě zaměření na poválečnou každodennost a zkušenosti, jež jiné válečné romány reflektují spíš jen okrajově, byly v první knize Eliho Beneše neobvyklé a získaly mu značnou pozornost.

I v první polovině dvacátých let zůstala literaturou poněkud přehlížena devadesátá léta. Tato transformační historická perioda, která – jak již víme díky mezinárodnímu úspěchu autorů a autorek z jiných zemí se zkušeností se sovětskou nadvládou – skýtá značný potenciál jak z hlediska témat, tak z hlediska čtenářského zájmu, byla šířeji reflektována například v autobiografické knize Skutečná cesta ven Patrika Bangy (2023), který se následně stal prvním romským autorem oceněným Magnesií Literou, a to v kategorii objev roku. V knize popsal své vyrůstání v devadesátých letech prosáklých rasismem, ale i vlastní vzestup z vyloučeného prostředí takřka po vzoru „self-made manů“.

Žánry a jejich okraje

Značné pozornosti – především čtenářské – se těší autoři a autorky žánrové literatury. Za zmínku stojí tvorba Leoše Kyšy, který publikuje několik knih ročně (jak pod svým občanským jménem, tak pod pseudonymem František Kotleta). Úspěšná je momentálně čtyřdílná fantasy young adult série Naslouchač od Petry Stehlíkové (mezi lety 2020 a 2024 vyšel třetí díl Nasterea, 2021 a čtvrtý díl Urla, 2024). Značné pozornosti se dočkala i trilogie Projekt Kronos z žánru urban fantasy od Pavla Bareše (ve vymezeném období vyšel závěrečný díl Kronův odkaz, 2021), který zároveň napsal dva žánrové romány mimo tuto sérii (Meta, 2020; Lenochod Jimmy & jeho backup band, 2023). Velmi ambiciózní a úspěšné jsou i sci-fi romány Jakuba Hussara (0 TU. Svazek I, 2021; 0 TU. Svazek II, 2021; X-Tal, 2024) předkládající nadmíru propracovaný fiktivní vesmír a jeho historii.

V posledních letech začal i mezi takzvanou elitní literaturu pronikat literární horor, především díky titulům Ignis fatuus Petry Klabouchové (2024) či Zatloukání hřebů Viléma Koubka (2024). Podstatné pro tento segment literatury je, že v posledních letech se pomyslné nůžky mezi takzvanou vysokou a žánrovou literaturou alespoň částečně zavírají a čas od času je některý z žánrových titulů šířeji reflektován literární kritikou věnující se jinak výhradně takzvané elitní literatuře (což byl například případ zmíněného románu Petry Klabouchové či textů Pavla Bareše).

A k překlenování příkopu mezi elitní a žánrovou literaturou přispívá samozřejmě i to, že k žánrovým postupům nadále sahají autoři a autorky vysoké literatury. Anna Bolavá vystavěla román Vypravěč (2022) na půdorysu hororu, případně pohádky, přičemž hravě a originálně využila figuru nespolehlivého vyprávění. Přímočařejší, ale jazykově velmi vybroušený příběh nabídla v knize Cestou špendlíků nebo jehel (2021) Zuzana Říhová. Podobně jako Anna Bolavá čerpala z hororových postupů a v základu románu o manželském páru, který se odstěhuje na vesnici, navíc stojí pohádka o Červené Karkulce.

S využíváním postupů žánrové literatury je spojen také Miloš Urban, jehož romány obvykle stály na principech konkrétních žánrů, jako jsou gotický román, detektivka či horor, stejně jako na autorových historických rešerších. Platí to i o knize Továrna na maso (2022), odehrávající v prostředí holešovických jatek. Avšak román Dr. Alz (2024) už vycházel z jiného vypravěčského principu – protagonistou a vypravěčem byl Alzheimerovou chorobou stižený stařík, který pletl slova, zapomínal a jeho snaha vzdorovat zákeřné nemoci ústila v množství tragikomických situací.

„Postmoderna“ stále přítomná?

Na pomyslné opačné straně než představené literární bestsellery stojí prózy experimentující s formou i s jazykem, prózy bez zřetelného dějového oblouku, které tematizují vlastní utvořenost. Takové knihy byly v českém literárněkritickém kontextu dlouhé roky takřka jednotně označované jako postmoderní literatura, jakkoli východiska jednotlivých autorů a autorek byla často jiná a ne všichni takto označovaní spisovatelé a spisovatelky čerpali z postupů spojených s postmoderním psaním.

Ve výčtu podobných autorů a autorek se obvykle objevovala jména Michal Ajvaz, Jiří Kratochvil, Daniela Hodrová či Václav Kahuda. Všichni jmenovaní ve vymezeném období publikovali nové tituly, ačkoli Václav Kahuda a Daniela Hodrová vydali své poslední knihy. Václav Kahuda rozsáhlý, vypravěčsky opulentní román Prám (2022), a to krátce před svou smrtí v červenci roku následujícího. Ještě těsněji bylo vydání posledního románu a úmrtí spojeno v případě Daniely Hodrové, jejíž poslední próza Co přichází aneb Cesta na Kouzelný vrch (2024) vyšla jen několik týdnů před autorčiným odchodem, přičemž Daniela Hodrová ve svém posledním textu vlastní odcházení reflektovala.

Jiří Kratochvil mezi lety 2020 a 2024 publikoval čtveřici knih, přičemž povídkovou sbírku Škrtiči bohyně Kálí (2022) sám autor v anotaci označil za svou poslední povídkovou sbírku, a tedy za rozloučení s příběhy. Přesto hned v následujícím roce vydal knižně ještě dva své příběhy, oba novelistického rozsahu: Kapesní román pro kapsáře a Klošár aneb Co si mamlasové povídali. I tyto prózy vycházely především z Kratochvilovy vypravěčské hravosti, avšak je třeba podotknout, že poté, co tento prozaik v roce 2019 získal za knihu Liška v dámu Magnesii Literu (a v roce 2023 přidal do rozsáhlého seznamu svých ocenění i Státní cenu za literaturu), o jeho tvorbu zřetelně slábl zájem a zmíněné knihy zaznamenaly jen velmi malý ohlas. Což byl do jisté míry případ i povídkové sbírky Nevstoupíš dvakrát do téže řeky (2020).

Jinak tomu bylo ale v případě Michala Ajvaze, který po svém nejrozsáhlejším, více než sedmisetstránkovém románu Města z roku 2019 vydal v roce 2024 více než čtyřsetstránkový román Pasáže. Podobně jako Jiří Kratochvil se i Michal Ajvaz držel osvědčené poetiky a vypravěčských postupů svých předchozích knih. V románu splétal několik prostupujících se příběhů, v nichž se z mnoha úhlů a rozličnými prostředky reflektovaly otázky umění, tvorby, ale třeba i umělé inteligence a aspektů, které vnese do tvůrčího procesu. Tato kniha, již lze označit za ryze postmoderní dílo, vyvolala vcelku širokou a příznivou literárněkritickou odezvu, a byť tedy vypravěčsky experimentujících děl – jež dosud bývají kritikou souhrnně a často nepřesně označována jako postmoderní – v české literatuře posledních let zřetelně ubylo, pořád se evidentně nejedná o zcela uzavřenou kapitolu.

Na hravou linku postmoderního vyprávění pozoruhodně navázal debutem Letnice Miroslav Hlaučo (2024). Velmi úspěšná kniha, na kterou upozornilo hned několik anket a autor za ni získal dvě ceny Magnesia Litera (kniha roku a debut roku), je situována na počátek dvacátého století do fiktivního města. Román staví na premise, že v zapadlém městečku se ještě odehrávají zázraky, ale nastupující dvacáté století do něj má vnést racionalitu a řád, přičemž příběh tento proces zachycuje s využitím groteskního až karnevalového vyprávění.

Z postmoderních vypravěčských postupů vycházel i Petr Stančík, který se ani s dalšími tituly nijak neodchyloval od své bující hravé poetiky plné hyperbol, pro niž je víc než logika příběhu důležitější smyslová evokace a nadsázka. Tohoto přístupu se autor držel i v románu o válečném hrdinovi Pravomilu Reichlovi Pravomil (2021), který nabízí životní příběh reálně existující osoby, avšak s notnou dávkou autorské licence a stylizovanosti. V jistém smyslu lze říct, že v zatím posledním románu Zasvěcení temnotou (2024) autor jako by už zcela rezignoval na dějovou logiku, postavy zažívají krajní zkušenosti takřka bez vzrušení a pátrání po pokladu, na jehož půdorysu je román vystavěn, zde slouží veskrze jako mechanismus uvádějící rozbujelé, groteskní vyprávění v chod.

Prověřená jména, prověřené postupy

Petra Stančíka lze řadit mezi spisovatele s jasně vyprofilovaným autorským rukopisem, který ze své poetiky příliš neuhýbá. Takový je i Jiří Hájíček, autor zasazující své romány nejčastěji do prostředí jižních Čech, který je nezřídka označován za kronikáře české vesnice. Poté co Hájíček v roce 2016 románem Dešťová hůl uzavřel svou „volnou trilogii morálního neklidu“, publikoval román Plachetnice na vinětách (2020); oproti předcházejícím románům, v nichž protagonisté či protagonistky pátrali v minulosti po křivdách komunistického režimu, se tento román o vysokoškolské pedagožce orientoval více na přítomnost. Stejně jako román Drak na polní cestě (2024), v němž Hájíček popisuje převzetí vesnického statku mocnou finanční skupinou. I Bianca Bellová je autorka s rozpoznatelným rukopisem, ačkoli své knihy – obvykle novely – zasazuje do rozličných prostředí. V povídkové sbírce Tyhle fragmenty (2021) ukázala autorka schopnost střídat vypravěčské polohy a na malém prostoru vykreslit množství rozmanitých postav a situací. V novele Ostrov (2022), odehrávající se během raného novověku v Perské říši, zas autorka osobitě tematizovala literárně exponovanou vypravěčskou radost a svobodu stejně jako sílu příběhů. Ondřej Štindl navázal na své předchozí literární publikace knihami Až se ti zatočí hlava (2020) a Tolik popela (2022); oba romány stály na relativně jednoduchém základu – konkrétně na názorovém, respektive generačním střetu dvou postav –, který však Štindl dováděl k překvapivým zvratům a situacím. Zprvu zcela znesvářené postavy si k sobě v příbězích postupně hledaly cestu, aniž by vyprávění ztrácelo vnitřní logiku a věrohodnost, přičemž obě knihy vyčnívaly nezaměnitelným rytmem vyprávění i jazykem.

Last but not least… povídky

V české literatuře se dlouhodobě daří spíš románům než povídkám. To platí jak pro úspěch u literárních kritiků a kritiček, kteří si všímají především větších prozaických celků, a u porotců a porotkyň literárních cen, kteří rozsáhlejší knihy častěji oceňují, tak pro zájem publika, díky němuž jsou právě romány komerčně úspěšnější.

Nicméně i přes zřetelně výraznější oblibu románů nad povídkovými sbírkami povídkové knihy nadále vycházely a některé vyvolaly i značnou odezvu literární kritiky – Čistý, skromný život Viktora Špačka (2022), pojednávající převážně o osudech mužských outsiderů, získal v roce 2023 Magnesii Literu stejně jako o dva roky později Domácí práce J. A. Pitínského, soubor drobných, jazykově přesných a vypravěčsky hravých próz. Pozitivních ohlasů se dočkala třeba již zmíněná kniha Utrpení a jiné žánry Dory Kaprálové či Cesta k billboardu (2022) Ondřeje Škrabala, potměšilé povídky zasazené do globálního kontextu, které nezřídka pozoruhodně využívaly skutečné politické či společenské kauzy. Zajímavým povídkovým příspěvkem byl soubor Liliputin Jana Němce (2022). V motivicky provázaných povídkách autor reflektoval válku na Ukrajině, a to jak z pozice těch, kteří ji sledují zvenčí, tak těch, kteří jsou přímo v jejím epicentru. Je přitom třeba dodat, že kniha vyšla jen několik měsíců po vypuknutí konfliktu, a byla tak jakýmsi autorovým experimentem, jak lze o takto časově blízkých situacích psát. Velké pozornosti se dostalo povídkové sbírce Tisíce plošin Sylvy Fischerové (2020). Název titulu odkazující na známou knihu Gillese Deleuze a Pierra Félixe Guattariho stejně jako autorčina specializace v antické filozofii a filologii mohou naznačovat, že se bude jednat o čtenářsky mimořádně náročné texty. Ale i když Sylva Fischerová v knize experimentuje s povídkovou formou, její povídky stojí především na precizních a zemitých dialozích. Specifickým případem povídkové sbírky je Mezipřistání Matěje Hořavy (2020). Krátké kapitoly této fragmentární knihy lze číst jako jednotlivé povídky (ostatně tak některé byly i publikovány), které dohromady tvoří jakési panoráma zkušeností (autobiografického) vypravěče s pobytem v Gruzii, kde působí jako učitel, které je protkáno reflexemi vlastní minulosti.

Předložený přehled české prózy mezi lety 2020 a 2024 je výběrový, takže je zákonitě neúplný. Jeho hlavní ambicí bylo zahrnout ty nejvýraznější tituly, knihy, o nichž se nejvíce diskutovalo a které na české literární scéně rezonovaly, případně byly podnětem dalším autorům a autorkám. Není pochyb o tom, že kdyby tento přehled sestavoval někdo jiný, lišil by se výběr titulů i jejich charakterizace. Předpokládám však, že jiný výběr konkrétních titulů by také odrážel jistá směřování, která lze ve vymezeném období vysledovat. Jsou sice, jak bylo řečeno na samém začátku tohoto textu, partikulární, přesto alespoň naznačují, kudy se česká prozaická produkce ubírá. V souvislosti s autofikcí je třeba zdůraznit sílící tendencí českých spisovatelů a spisovatelek k reflexi aktuální společenské či politické situace, která se netýká zdaleka jen „autofikčních“ titulů. Také zmíněná čtveřice pamfletických knih zřetelně cílila na to, aby čtenářům a čtenářkám adresovala zprávu o tom, jak lze nahlížet naši společenskou či politickou přítomnost, což lze ostatně prohlásit i o titulech pracujících s dystopickými náměty. S výraznějším zacílením na obsah literárních děl jde ruku v ruce zřetelný odklon od formalistických pokusů, vypravěčských experimentů a hrátek, které se v předcházejících zhruba dvou dekádách částečně vyčerpaly a ve většině případů už jsou nyní jen replikovány. Rovněž do jisté míry ustupuje obliba prozaiků a prozaiček v tematizování kruciálních historických etap a zlomů 20. století, která byla silná především v předchozí dekádě či dekádě a půl. Jiné tendence naopak přetrvávají – přibližování každodenních banalit lze zmínit jako nejzřetelnější příklad. To vše potvrzuje tezi naznačenou v úvodu, a sice že česká prozaická produkce vymezených let je nejen kvalitní a ambiciózní, ale také pestrá.

Kryštof Eder

Kryštof Eder (1994) vystudoval bohemistiku a komparatistiku na FFUK v Praze. Pracuje jako nakladatelský redaktor a jako literární recenzent se věnuje především současné české próze.

Článek recenzoval prof. PhDr. Petr Bílek, CSc. Původně byl publikován na webu Českého literárního centra.

Jaké vlastnosti nebo dovednosti jsou ve vašem oboru klíčové?

Musíte mít dobré komunikační schopnosti a umět dobře vycházet s lidmi.

Jak vypadá váš běžný pracovní den?

Začínám tím, že si projdu e-maily a odpovím na ně. Velká část práce probíhá prostřednictvím e-mailu, který slouží k udržení kontaktu s vydavateli a k nabízení jejich knih. A samozřejmě také koresponduji s autory. Kromě toho věnuji čas administrativním záležitostem, jako jsou smlouvy, a několik hodin překládám.

Jaký je obvyklý postup, když s vámi autor či autorka rozhodne spolupracovat?

Obvykle oslovuji autory, které bych rád zastupoval, v ojedinělých případech se na mě obrátí významný autor sám. Následuje setkání, při kterém se seznámíme a já jim vysvětlím, co dělám a jak pracuji. Pokud se dohodneme, uzavřeme smlouvu. Snažím se autory co nejlépe informovat o tom, co se děje, ale je takříkajíc nemožné informovat je o každém e-mailu, který jsem poslal vydavateli. Spolupráce s autory je založena na důvěře.

Kdy je podle vás ten správný moment začít uvažovat o literárním zastoupení?

Nejprve je třeba prorazit ve vlastní zemi, vybudovat si tam jméno. Až se vám to podaří, můžete uvažovat o zahraničí. Opravdu dobří noví spisovatelé však většinou již budou osloveni literárním agentem. Ale předpokládejme, že někoho přehlédneme, pak je nejlepší nejprve si promluvit s vlastním vydavatelem, zda pro vás může něco udělat. Většina literárních agentů podle mého názoru již dosáhla svého limitu, co se týče počtu autorů, které mohou zastupovat.

Foto: Ondřej Němec, Knihovna Václava Havla

Díky Frankfurtu 2026 je nyní o české knihy větší zájem, zejména samozřejmě ze strany Německa

Čím mohou čeští autoři a autorky nejvíce zaujmout v zahraničí a jaké překážky brání prodeji práv?

Na to neexistuje jednoznačná odpověď. Záleží na mnoha faktorech. Hodně záleží na tom, zda kniha zaujme redaktora vydavatelství. Proč jeden redaktor věří v určitou knihu a druhý ne? Bohužel nemám recept na to, co dělá knihu atraktivní, jediné, co vydavatelům slibuji, je, že knihy, které nabízím, mají literární kvalitu.

Když se ohlédnete za posledními roky, jaké trendy sledujete v zájmu o českou literaturu? Mění se to, co zahraniční nakladatelství vyhledávají?

Opět obtížná otázka, protože na ni nelze dát jednoznačnou odpověď. Trendem, který již nějakou dobu trvá, je znovuobjevování takzvaných klasiků. V Nizozemsku vyšlo v posledních letech několik knih Egona Hostovského a v poslední době sklízí skvělé recenze dílo Oty Pavla, které již bylo několikrát dotisknuto.

Cítíte, že je o českou literaturu větší zájem v souvislosti s chystaným hostováním Česka na Frankfurtském knižním veletrhu v roce 2026?

Díky Frankfurtu 2026 je nyní o české knihy větší zájem, zejména samozřejmě ze strany Německa. Je proto dobře, že česká strana do toho investuje a uvolnila na to další finanční prostředky. Jedná se zkrátka o skvělou příležitost představit českou literaturu široké veřejnosti. Na druhou stranu si však musíte uvědomit, že se jedná o jednorázovou událost. Výzkumy ukázaly, že zájem o literaturu hostitelské země během jednoho až dvou let po veletrhu opět opadne a vrátí se na původní úroveň.

Jak velkou roli ve vaší práci sehrává osobní networking na knižních veletrzích?

Na rozdíl od dřívějších dob se dohody s vydavateli uzavírají prostřednictvím e-mailu, takže v tomto smyslu není nutné, aby agenti navštěvovali knižní veletrhy. Nyní je důležité osobně se setkávat s redaktory a vydavateli, udržovat s nimi kontakt i tímto způsobem a nabízet jim osobně knihy a autory. Nakonec ale vždy rozhoduje samotná kniha a to, zda v ní vydavatel rozpozná šanci na úspěch.

Nakolik se při hledání nových autorů či autorek řídíte současnými trendy na knižním trhu?

Samozřejmě je důležité vědět, co se děje v literárním světě, ale při výběru autorů a knih se tím nemůžete řídit. Trendy jsou dočasné. Mým nejdůležitějším kritériem je, aby kniha měla literární kvality, díky kterým ji budete chtít číst. A jako agent hledáte stálost, tedy aby vydavatelé vydali více než jednu knihu od jednoho autora. Sledováním trendů se daleko nedostanete.

V současné době je nabídka knih tak rozmanitá, že v každém žánru lze najít úspěšné tituly

A co čtenářská odezva – do jaké míry rozhoduje domácí kritika o šancích na zahraničních trzích?

Pomáhá, když kniha získala dobré recenze, dobře se prodávala a případně získala literární ocenění. Ale to nejsou zpravidla rozhodující faktory pro vydavatele při nákupu knihy, alespoň podle mých zkušeností.

O jaké žánry a témata je aktuálně v zahraničí největší zájem?

V současné době je nabídka knih tak rozmanitá, že v každém žánru lze najít úspěšné tituly. Důležité je, aby byla kniha dobře nebo výjimečně napsaná. Jednou to může být historický román, jindy zase velmi aktuální téma, jako je MeToo nebo inkluzivita, umělá inteligence nebo Evropa. Pokud je téma zajímavé, ale kniha je špatně napsaná, úspěch se nedostaví. Pokud je kniha dobře napsaná, zvolené téma se stane zajímavým.

Existují kulturní rozdíly v tom, co nakladatelství hledají?

Je to docela univerzální. Literatura je mezinárodně orientovaná a vydavatelé jsou profesionálové a často také milovníci literatury, takže mají potřebné znalosti. A jak jsem již řekl, kvalita knihy je základním předpokladem.

Můžete popsat konkrétní příběh, kdy se podařilo české knize uspět na zahraničním trhu?

Už jsem zmínil úspěch Oty Pavla. Podobných případů je ale více. Vezměme si například Biancu Bellovou a její román Jezero. Tato kniha přišla v pravý čas a její téma a kvalita rychle přesvědčily vydavatele, k čemuž přispělo i to, že mezitím získala řadu ocenění. A to je důležité u mnoha knih. Správný okamžik na správném místě. Štěstí také hraje svou roli. Nebo Marek Šindelka, který se z ničeho nic prosadil v Nizozemsku a ve Flandrech. Každá jeho kniha se nyní vydává s úspěchem. A samozřejmě Jáchym Topol, který si vybudoval jméno v mnoha zemích a je považován za stálou hodnotu české literatury. A tak bych mohl pokračovat o dalších autorech...

Na závěr – jak se vyrovnáváte s neúspěchy při prodeji práv?

Neúspěchů je nespočetně více než úspěchů. Ale to je s touto prací spojeno. Nejdůležitější vlastností literárního agenta je trpělivost. V posledních letech bohužel vydavatelé potřebují stále více času, aby se rozhodli. Trávím tedy více času korespondencí s vydavatelem. A když to k ničemu nevede, ano, je to zklamání, ale taková je realita, ve které žijeme. Pro autora je to samozřejmě ještě frustrující, zvláště když oba víme, že kniha je dobrá.

Rozhovor s literárním agentem Edgarem de Bruinem vedla Karolína Tomečková.

Česká fantastika se celosvětově proslavila především díky Karlu Čapkovi, který v roce 1920 poprvé použil slovo „robot“ ve své hře R.U.R. (Rossum's Universal Robots). Zdejší fantastická literatura má ovšem na kontě daleko více než jen roboty. Cílem početné české delegace na Worldconu (World Science Fiction Convention) – zatím první oficiálně organizované české účasti – bylo ji představit v celé její ohromné šíři. Proto se tamní účastníci mohli dočkat křtů původní antologie nejnovější české fantastiky s titulem From the Land of Robots and Golems (sestavené mou maličkostí), původní nové space opery Jana Kotouče Unholy Compromises, zasazené do světa jeho populární série Central Imperium, i představení hned dvou novinek z pera Martina Vopěnky: románu The New Planet (česky Nová planeta; Mladá fronta, 2015) inspirovaného silným příběhem Josefa a jeho bratrů, ovšem zasazeného do daleké budoucnosti, a realistického románu The Back of Beyond (Moje cesta do ztracena; Ikar, 2024).

Zapomenutý česko-americký povídkář

Vopěnkův román The New Planet pokřtil vzácný host: překladatel Carleton Bulkin, který má na kontě mimo jiné nedávný překlad Karáskova Manfreda Macmillena (Román Manfreda Macmillena; Neumannová, 1907) do angličtiny.

Ze slavnostního křtu románu Martina Vopěnky The New Planet v oficiální české suite. Zleva autor, kmotr knihy Carleton Bulkin a Julie Nováková

Bulkin je také autorem překladu unikátního románu Emilie Procházkové, první české autorky science fiction, který v USA vyšel loni pod názvem The Martians (původní české vydání Marťané; Zmatlík a Palička, 1922). Zájemci o historii české fantastiky ovšem nemuseli zůstat jen u beletrie samotné; na Worldconu se poprvé představila také původní mongrafie Dreaming of Autonomous Vehicles – Miloslav (Miles) J. Breuer: Czech-American Writer and the Birth of Science Fiction z pera Jaroslava Olši, Jr., který díky své unikátní pozici znalce sci-fi a diplomata (aktuálně působí jako generální konzul v Los Angeles) dokázal napsat první ucelený životopis čechoamerického spisovatele, jednoho z průkopníků žánrových povídek na pomezí 20. a 30. let minulého století, který byl znám jako spoluzakladatel americké science fiction, ale o jeho české literární dráze v amerických krajanských časopisech se dosud nevědělo. V rámci panelové diskuse s Janem Vaňkem jr. na četbu Breuerových povídek i setkání s jeho literárními následovníky zavzpomínal slavný americký sci-fi spisovatel Robert Silverberg. Ten jako editor ve svých antologiích vydával mj. právě Breuerovy povídky, aniž tehdy ovšem věděl, že se jednalo také o českého tvůrce.

Panelová diskuse o česko-americkém autorovi Milesi J. Breuerovi, průkopníkovi science fiction v meziválečném období. Zleva spisovatel oceněný titulem velmistra science fiction Robert Silverberg, publicista a znalec žánrových dějin Jan Vaněk jr. a spisovatelka Julie Nováková, která diskusi moderovala

Stranou nezůstaly ani české cony, které představil organizátor Festivalu Fantazie, Comic-Conu Prague a dalších akcí Václav Pravda (a současně předběžně ohlásil kandidaturu na Worldcon v Praze počátkem 30. let), nebo komiks (například komiksová adaptace Čapkova dramatu R.U.R. od Kateřiny Čupové či vzdělávací komiks Secrets of The Nano- World z dílny Fyzikálního ústavu AV ČR). V neposlední řadě český gaming představil Martin Klíma, jeden z autorů světově úspěšné počítačové hry Kingdom Come: Deliverance a také dlouholetý fanoušek science fiction, známý jako editor jednoho z prvních československých fanzinů. Mimo celé řady panelových diskusí se s českou fantastikou mohli účastníci seznámit na dvou oficiálních stáncích (zaměřených na české cony a kandidaturu na budoucí Worldcon, resp. na fantastickou literaturu) a na knižních křtech. Autorská čtení i křty proběhly v oficiální české suite v hlavním kongresovém hotelu Sheraton Grand a dočkaly se tam mnoha desítek návštěvníků. Kniha Jana Kotouče Unholy Compromises se dokonce na křtu vyprodala. Další zájem o českou kulturu projevili čeští krajané na setkání v pivovaru Obec, které zorganizoval nový český honorární konzul v Seattlu, Pavel Doležel. Pivo z Obce podle české receptury se dostalo právě i na knižní křty v české suite. Logistiku akcí i správu stánků zařizovala Aneta Campbell, která má na Generálním konzulátu ČR v Los Angeles na starosti kulturní prezentaci.

Vedoucí kulturní prezentace na Generálním konzulátu ČR v Los Angeles, Aneta Campbell, u stánku s českou literaturou; Julie Nováková se spisovatelem Rayem Naylerem

Worldcon v Praze?

Mohou se návštěvníci Worldconů těšit na podobně rozmanitý program české fantastiky i do budoucna? To je samozřejmě dáno také zapojením institucí; natolik rozsáhlá česká účast jako letos by nebyla možná bez podpory jednak Ministerstva zahraničních věcí ČR (fond na podporu bohemistiky) prostřednictvím Generálního konzulátu ČR v Los Angeles (a to především díky konzulovi Olšovi), jednak Českého literárního centra a v případě antologie také spolku American Friends of the Czech Republic a dalších sponzorů. Letošní účast má přitom měřitelné dopady: většina knih, které byly typicky dovezeny na místo po cca 60 kusech na titul, se rychle rozprodala či váženým hostům rozdala. Zájem byl jak o soudobou českou fantastiku nejrůznějšího ražení, tak o její dějiny. Mimo prodejních čísel byl i díky propagačním materiálům CzechTourism nepochybný také zájem o Prahu a ČR – jak jakožto možné místo konání budoucího Worldconu, tak pro běžnou turistiku.

Nabízí se srovnání s dřívějšími ročníky; osobně jsem se zúčastnila Worldconu 2014 v Londýně, 2017 v Helsinkách, 2019 v Dublinu a 2024 v Glasgow. Typicky bývala z vlastní iniciativy na místě hrstka Čechů (mimo mě například editor Martin Šust, publicista Jan Vaněk jr. a autor Jan Kotouč; ani jednou všichni pohromadě) a účastnili jsme se panelů o překladové fantastice nebo o svých dalších oborech, ale bez ucelené účasti v podobě panelů, knižních křtů či stánků byl dopad na povědomí o české fantastice spíše mizivý. Jednotlivé výsledky by se vysledovat daly (ostatně na dřívějších Worldconech se mi příležitostně podařilo domluvit spolupráce např. na antologii Life Beyond Us), nicméně se jednalo spíše o dopady týkající se jednotlivých autorů a autorek než české fantastiky jako celku.

Historicky první oficiální česká účast, výjimečná i v kontextu účasti jiných států, tedy oproti nezávislé účasti jednotlivců jasný dopad má; jaký má ale dopad Worldcon oproti tradičním knižním veletrhům? Tam by bylo srovnání vzhledem k žánrovému zaměření obtížnější, nicméně spisovatel a předseda Svazu českých knihkupců a nakladatelů (SČKN) Martin Vopěnka se vyjádřil: „Worldcon byl nesmírně obohacující zkušenost, mezi účastníky tu panoval o českou literaturu nečekaně velký upřímný zájem. Oproti klasickým knižním veletrhům člověku dodá spoustu energie.“

Další srovnání, které se zde vysloveně nabízí, je právě s tradičními veletrhy, například s Mezinárodním knižním veletrhem ve Frankfurtu nad Mohanem, kde bude ČR v roce 2026 hlavní hostující zemí. Frankfurt je nicméně akcí „od byznysů pro byznysy“, což je dané i tím, že veřejnost nemá na prvních několik dní veletrhu přístup. Worldcon proti podobné „top-down“ organizované akci stojí v prudkém kontrastu: jde spíše o „bottom-up“ akci, kde sice výběr vystavovatelů a programu mají na starost místní organizátoři, náměty na ně ale vycházejí téměř výhradně od jednotlivců či drobných živnostníků: menších nakladatelství, spolků, autorů, umělců i samotných fanoušků. Nelíčený zájem lidí možná vychází právě z toho – nejsou tam proto, aby odhadovali potenciální prodeje a uzavírali velké smlouvy (ač i to se samozřejmě děje), ale především aby objevili nové zajímavé knihy.

Seattle proto nebyl tak docela předehrou Frankfurtu, spíše jinou cestou, která se soudě dle ohlasů osvědčila. Časová blízkost vůči hostování na frankfurtském veletrhu je daná především tím, že do poloviny srpna působil jako generální konzul ČR v Los Angeles (a tedy pro západní pobřeží USA, kam spadá i Seattle, byť ten má svůj honorární konzulát) Jaroslav Olša, Jr., který je při úspěšné diplomatické kariéře také znalcem science fiction a dříve umožnil čilou kulturní výměnu např. mezi ČR a Filipínami, kde působil jako český velvyslanec. Shodou okolností se příští Worldcon koná právě v blízkosti Los Angeles, a ačkoli Olšův post na konzulátu již vypršel, je zde velká naděje na návaznost kulturních aktivit. V roce 2027 se Worldcon uskuteční v kanadském Montrealu. Pro rok 2028 je zatím místo konání nejisté a nejžhavějšími kandidáty na roky 2029 a 2030 jsou irský Dublin, resp. kanadský Edmonton. Pro rok 2031 bude (zatím jen soudě dle zákulisních drbů) možná kandidovat americké San Antonio – a patrně také Praha!

Budoucí možnosti

Ovšem neopakovali bychom se, kdybychom se v podobném stylu účastnili i příštích Worldconů? Osobně jsem přesvědčená, že to nehrozí; pokaždé lze mít po ruce něco nového a zajímavého. Po besedách, kterých se účastnila autorka Vilma Kadlečková, se řada posluchačů ptala po překladu její série Mycelium. Z té zatím v angličtině vyšly úvodní kapitoly první knihy (objevily se jako ukázka v antologii From the Land of Robots and Golems), nicméně projevený zájem snad povede k překladu alespoň celého prvního svazku. Nejspíše již během příštího roku by také mělo vyjít unikátní anglickojazyčné kompendium historické české fantastiky, přeložené a sestavené již zmíněným Carletonem Bulkinem. Bude také pokračovat vydávání dalších dílů Kroniky české science fiction (zatím vyšly dva z pěti plánovaných: From the Land of Robots and Golems se soudobými povídkami a Bradbury’s Shadow, který představuje povídky vydané původně v 80. letech 20. století).

Na nominace na prestižní žánrové ceny jako Hugo (předávané právě na Worldconu) či Nebula si soudobá česká fantastika sice musí ještě počkat, ale možná nebudeme muset čekat dlouho – horkým želízkem v ohni je již zmíněná Olšova monografie o Milesi (Miloslavu) Breuerovi, v kategorii Best Related Work totiž není taková konkurence jako v kategoriích prozaických. Stejně tak uspořádání Worldconu v Praze by bylo prestižní záležitostí, která by do hlavního města přitáhla světově známé hosty a jejich fanoušky a velmi pravděpodobně umožnila další vlnu rozmachu české literatury do zahraničí. Nebylo by to zanedbatelné ani z pohledu kongresové turistiky – v Seattlu bylo osobně přes 5500 účastníků ze 42 zemí světa a loňský Worldcon v Glasgow měl dokonce bezmála 8000 účastníků; zejména nyní evropské Worldcony „táhnou“, což je pro Prahu příležitost).

Už letošní Worldcon vedl přinejmenším k jedné rozjednané spolupráci, kterou snad bude brzy možné zmínit. Česká fantastika totiž neunikla literárním agentům – a ani novinářům, například seattleskému korespondentovi Forbesu, Bruceovi Dormineymu. Ten připravuje článek o původu výrazu „robot“ a zobrazení robotů v science fiction.

U robotů jsme začali a opět se k nim vrátili; jedná se o příliš silnou stopu české fantastiky i prvek světové sci-fi, než abychom je mohli vynechat. Současně ale bylo i z představení české literatury na Worldconu zřejmé, že se nejedná „jen“ o sci-fi roboty nebo fantastické golemy, ač jsme se jimi ve světě proslavili. Fantastika z české kotliny má světu co nabídnout – a po Worldconu už je zřejmé, že kromě nabídky tu zcela jistě existuje i poptávka.

Julie Nováková

Článek původně vyšel na webu iLiteratura.

České literární centrum (ČLC), sekce Moravské zemské knihovny v Brně (MZK), ve spolupráci s Literarisches Colloquium Berlin (LCB) vyhlašuje v rámci příprav projektu Czechia 2026 – čestného hostování Česka na Frankfurtském knižním veletrhu 2026 – a Roku české kultury, výběrové řízení na celkem 4 měsíční tvůrčí rezidenční pobyty v Berlíně.

Jedná se o 4týdenní rezidenční pobyty:

• pro spisovatelky a spisovatele píšící v oblasti prózy, literatury pro děti a mládež, poezie, literatury faktu a dalších žánrů,
• pro ilustrátorky a ilustrátory, tvůrce a tvůrkyně autorských knih a komiksu,
• pro autorskou dvojici.

Cílem těchto tvůrčích pobytů je poskytnout prostor k soustředěné a kreativní práci. Rezidenti a rezidentky budou mít možnost seznámit se s dalšími tvůrčími osobnostmi z Evropy a ze světa, účastnit se literárních akcí, začlenit se do komunity LCB a navázat kontakty s literárními aktéry a aktérkami města.

Rezidentům a rezidentkám bude poskytnuté stipendium ve výši 40 000 Kč na měsíc a ubytování v jednom z deseti pokojů ve vile v blízkosti jezera Wannsee. Každý z pokojů má vlastní sociální zařízení (jeden z nich je bezbariérový; k dispozici je i výtah). Ve všední dny se podává snídaně, pro vlastní stravování lze využít společnou kuchyň v přízemí. Rezidenti mohou využívat společenskou místnost, terasu a zahradu s výhledem na jezero. V blízkosti rezidence je vlakové nádraží, které umožňuje rychlé spojení do centra Berlína a Postupimi. K dispozici jsou jízdní kola.

Autorky a autoři, jimž bude stipendium udělené, se zavazují během rezidenčního pobytu napsat krátký esej nebo nakreslit „story“ o pobytu v Berlíně pro PR účely MZK. Dále mohou být v návaznosti na podaný projekt vyzvaní MZK, ČLC nebo LCB k prezentaci, autorskému čtení apod. v průběhu či po skončení rezidenčního pobytu, buď v rámci kulturního programu LCB nebo jinde v ČR.

V případě, že tomu nebrání smluvní podmínky mezi autorem/autorkou a nakladatelstvím, měla by publikace, na níž autor během rezidenčního pobytu pracoval, být v tiráži (příp. za článkem apod.) opatřená poznámkou „Kniha/text/článek vznikl/a s podporou Českého literárního centra, sekce Moravské zemské knihovny v Brně, během rezidenčního pobytu v Literarisches Colloquium Berlin, který se uskutečnil v rámci příprav na hostování CZECHIA na Frankfurtském knižním veletrhu 2026.“

Místo: Berlín

Délka pobytu: 4 týdny

Termíny pobytů: květen 2026

Termín pro podání přihlášky: 31. října 2025

Dokumenty pro přihlášení:

• vyplněný přihlašovací formulář
• od autorských dvojic žádáme vyplnění společné žádosti

Podmínky vyhlašovatele jsou uvedené v přihlašovacím formuláři, který je nedílnou součástí tohoto výběrového řízení, a jsou pro žadatele/žadatelky závazné.

Případné dotazy posílejte na adresu residencies@czechlit.cz. S dotazy se na nás můžete obrátit také telefonicky na čísle +420 770 134 755.

Naplňování prázdnot obřích sudů

Cesta z mikulovského vlakového nádraží na Kostelní náměstí, kde se nachází rezidenční byt, vede středem ponurého špalíru paneláků, nad nimiž se hrdě tyčí barokní zámek (kdysi) rodu Dietrichsteinů jako vítězství křivek nad pravými úhly. Připadám si jako zeměměřič K., který přichází vyměřit svůj osud.
Byt se nachází v prvním patře krásného (a památkově chráněného) renesančního domu na Kostelním náměstí. Miluji klenby, ta cihlová nebesa, věčná škoda, že nejsou i uvnitř bytu. Z jedné strany bytu je krásný výhled na náměstí a Svatý kopeček v pozadí, z opačné strany přiléhá starobylý kostel svatého Václava. Každou čtvrthodinu se na kostelní věži činí zvony hodinového cymbálu a já si připadám jako Quasimodo: „Ach, ty prokleté zvony!“
Tak tady mám strávit příští měsíc svého života a proměnit ho v (kaloricky) hodnotnou literaturu. Tomu se říká chřestění potravního řetězce.
Začínám dělat to, proč jsem do Mikulova přijel – totiž psát text s pracovním názvem Třicetiletá válka obřích sudů, inspirovaný skutečným obřím sudem, vytvořeným roku 1643 bednářským mistrem Kryštofem Špechtem, který se dodnes rozvaluje ve sklepení mikulovského zámku. Když jsem už upsaný, vyrazím na procházku po okolí.
Mikulov je luzné město a v dobrém mi připomíná můj rodný Rychnov nad Kněžnou. Tady i tam modulují energii města hierarchické vlny: kopec, zámek, okolní zvrásněná krajina.
Kostelní náměstí se úředně jmenuje jen Kostelní nám. To „nám.“ možná ve skutečnosti znamená námahu, námel nebo námořníka. Kostelní námořník každého rána posnídá námel a s velikou námahou vyplouvá na zvukových vlnách zvonění.
Před prvním usnutím pod mikulovským nebem mě napadá otázka: vozí si člověk svoje sny s sebou, nebo se mi budou zdát místní?
Ráno, jen o setinu vteřiny dříve než budík, mě vytrhává ze snu hodinový cymbál z věže: „Ach, ty prokleté zvony!“ Ale už si začínám zvykat.
Mikulov je město povýtce inspirativní. Zápletka Třicetileté války obřích sudů se rozvíjí jako puntíkovaná frkačka z poutě, znaky v souboru utěšené přibývají. Jen tak dál!

Foto: Petr Stančík

Vyrážím na výšlap po schodech na vyhlídkový ochoz kostelní věže. Cestou míjím zvony a vystavené obrazy místních umělců. Nikde ani noha. Shora je nádherný pohled po kraji i po městě, ač bystré oko pozorovatele narazí i na několik kazů: třeba klasicistní budova pošty je shora a zezadu zhanobená brutálně brutalistní přístavbou. Přitom z uliční úrovně si toho člověk nepovšimne.
Sestupuji z výšin a nořím se do víru maloměsta.
Moje milovaná Dietrichsteinská hrobka je bohužel zavřená, neboť ji soud navrátil Dietrichsteinům. Tedy Dietrichsteinům živým, nikoliv Dietrichsteinům zde pohřbeným, ač by to bylo nejspravedlivější. Mohli by svou vlastní hrobku spravovat jako družstevní dům.
Už zase sedím u počítače a píši. Když už jsem Války obřích sudů přesycen, odpočívám změnou činnosti: píši libreto opery Zlatý hrom o prvním elektrofonickém nástroji v historii lidstva s názvem Denis d'or, který vynalezl Prokop Diviš na faře v Příměticích u Znojma, což je jen padesát kilometrů odsud. Když mám Denis d'or plné brýle, píši šestý díl dobrodružné sci-fi pro mládež H₂O a otázky zrcadlové sfingy. Když mám H₂O plné zuby, vracím se k Třicetileté válce obřích sudů. A tak stále dokola, da capo al fine. Capo di tutti capi!
„Ach, ty prokleté zvony!“ Vlastně je to docela hezké.
Rezidenční pobyt se láme jako hůl, napůl ponořená do vody. Ve skutečnosti (rovná se ve věčnosti) pobyt i hůl zůstávají vcelku, lomí se jenom jejich vnímání. Záchvat zenového buddhismu rozháním vlastnoručně uvařeným chilli con carne.
Všudypřítomné vedro láká k cachtání ve vodě, ovšem městské koupaliště je plné lidí, což mne odpuzuje, neboť v otázce koupání jsem zatvrzelým solipsistou. Naštěstí stačí pěknou procházkou dojít na okraj Mikulova k zatopenému vápencovému lomu U Mariánského mlýna, kde je jen hrstka lidí, průzračná voda a vůkol hojnost fauny i flóry. Přeplavu celý lom tam i zpět po délce, a jako obvykle medituji nad záhadou, proč je cesta zpět vždy kratší než cesta tam, přestože v zatopeném lomu nemohou být žádné proudy.
Pobyt se chýlí ke konce a mne večer čeká setkání s místními literáty a čtenáři v kavárně a galerii Konvent. Vyvracím mylnou domněnku, že jsem špión (rezident je tajný agent, který sám řídí několik agentů), ve skutečnosti jsem totiž literární rezident. Poslouchám čtení mikulovských kolegů a sám předčítám. Lidé jsou milí a empatičtí, atmosféra je skvělá až báječná, jen při některých obzvláště hororových pasážích je nutno odvést z doslechu malé děti, které by si to ovšem chutě poslechly, neboť z Červené karkulky mají nejraději pasáž, kdy myslivec vlkovi rozřízne břicho, zaživa mu vyvrhne útroby, na jejich místo dosadí těžké kameny a znovu zašije, vlk po operaci dostane žízeň, jde se napít, kameny ho převáží do studny, kde utone, a studnu je nutno dezinfikovat.
Blíží se konec – už jsem v Mikulově napsal, ušel, snědl a vypil, co mi bylo vyměřeno.
„Ach, ty prokleté zvony!“ Bim, bam, budete mi chybět.

Úvodní fotografie: David Konečný