Co všechno zahrnuje práce literární agentky?

Musím říct, že se jako literární agentka úplně necítím. Profese literárního agenta v českém kontextu téměř neexistuje, až na čestné výjimky. Literární agent totiž obecně zastupuje autory a autorky nezávisle na nakladatelstvích, tak funguje například agentura Marie Sileny. V Česku je běžnější role manažera zahraničních práv působícího přímo v konkrétním nakladatelství. Takové pozice dlouhodobě budují například v Albatrosu (Tomáš Jodas), Hostu (Dana Blatná), Argu (Veronika Chaloupková) nebo Labyrintu (Petra Nováková). Od roku 2022 se o totéž aktivně snažíme i my v Pasece. Česká literatura zatím nedokáže literární agenty a agentky uživit výhradně z provizí prodeje práv. Běžnější tedy stále je, že manažeři zahraničních práv působí přímo v nakladatelství a často zastávají více rolí zároveň: například se věnují i redaktorské práci nebo jiným agendám.

Určitě vnímám rozdíl mezi literárním agentem a manažerem v konkrétním nakladatelství i v tom, že kromě zastupování autorova díla zastupuji i samotnou knihu – tedy její fyzickou podobu. Uvědomila jsem si to při prezentování Flory od Jonáše Zbořila. Kniha má nádhernou obálku a uvnitř působivé ilustrace od grafické designérky Nikoly Janíčkové, která s Pasekou dlouhodobě spolupracuje. Při prodeji práv jsem proto začala doporučovat a propagovat také naše talentované grafické designéry a designérky. Původní grafické zpracování Flory zatím převzala čtyři zahraniční nakladatelství. Samozřejmě to při prodeji práv nemůže být podmínkou, ale jde o skvělý benefit – může v zahraničí zviditelnit český knižní design, který je svébytnou disciplínou. V Pasece se o něj ukázkově stará Vojta Sedláček, který ve spolupráci se svým externím týmem dokáže přenést gró knihy na obálku a jejím vizuálním ztvárněním čtenářům naznačit například atmosféru příběhu.

V čem tedy spočívá vaše práce v nakladatelství Paseka?

Zastupuji Paseku v zahraničí a snažím se pro naše knihy budovat funkční síť vztahů se zahraničními nakladateli. To zahrnuje účast na knižních veletrzích a festivalech, aktivní vyhledávání a oslovování zahraničních partnerů a nabízení našich titulů. V některých zemích se kontakty navazují snáze. Například v Polsku je o českou literaturu obecně zájem. Velké oblibě se tam těší třeba knihy Petra Šabacha nebo trilogie Prašina od Vojtěcha Matochy s ilustracemi Karla Osohy. S jinými zeměmi jsou kontakty naopak sporadické a často se vážou jen ke kanonickým autorům, jako jsou Kundera, Hrabal nebo Čapek – tak je tomu například v Estonsku. O to větší radost mám, že se nám s knihou Rozložíš paměť od Marka Torčíka podařilo tuhle cestu prošlápnout a chystá se (mimo mnohá další) právě estonské vydání.

Jaké vlastnosti nebo dovednosti by měla mít dobrá manažerka zahraničních práv, aby v zahraničí uspěla?

Z osobní zkušenosti bych vyzdvihla tři: komunikativnost, znalost cizích jazyků a komparativní myšlení. Je určitě potřeba být komunikativní, nebát se knihy aktivně nabízet a s nabídkami se průběžně připomínat. Komunikace se zahraničními partnery se neobejde bez jazykové vybavenosti –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ angličtina je základ, další jazyky jsou velkou výhodou. Zahraniční nakladatelé totiž často lépe reagují, když jim o knihách vyprávíte v jejich mateřském jazyce. Mám pocit, že jsou pak vnímavější, otevřenější a ochotněji naslouchají. S tím pak úzce souvisí i znalost konkrétní země a knižního trhu, kam knihu nabízíte. Vždy se vyplatí český titul zasadit do místního (nebo i světového) kontextu, ať už tematického, společenského nebo literárního. Takové komparativní srovnání může ovlivnit, zda daný titul vzbudí zájem.

Foto: Pavlína Juračková

Devízou knihy je napětí mezi lokálním a univerzálním poselstvím, které daný titul nabízí

Jak vypadá váš běžný pracovní den?

Každý den je trochu jiný, tahle práce je opravdu pestrá. V období knižních veletrhů jde často o maraton schůzek se zahraničními nakladateli. Mimo veletrhy je to zase maraton e-mailové komunikace. A v té se schová úplně všechno: od hledání nových kontaktů a vytipovávání vhodných nakladatelů, přes přípravu konkrétních nabídek a podkladů, až po oslovování potenciálních překladatelů nebo zahraničních bohemistů. Jsou to insideři, mnohdy vstupní brána do dané země. Důležitou roli hraje i spolupráce s externími partnery, například se sítí Českých center nebo s Českým literárním centrem. Díky nim se daří české knihy lépe představovat v zahraničí a mnohdy jsou pak klíčovými partnery při zvaní našich autorů a autorek na literární besedy a prezentace vydaných knih v zahraničí.

Když se zaměříme na české autory a autorky v zahraničí, co je jejich největší devizou a co naopak bývá překážkou při prodeji práv?

Těžko shrnout pár větami, ale například polští čtenáři mají velmi rádi český humor, který může být čtenářům z asijského světa naopak zcela vzdálený. Devízou knihy je podle mě jakési napětí mezi lokálním a univerzálním poselstvím, které daný titul nabízí. Podle mě se to výborně povedlo Marku Torčíkovi v románu Rozložíš paměť, kde se právě lokální a univerzální roviny přirozeně prolínají. Pro zahraničního nakladatele je atraktivní jak ona odlišnost a český kontext, tak i témata, která jsou obecně srozumitelná a přenositelná do jiné kulturní provenience.

Největší překážkou bývá jazyková bariéra. Ukázka v anglickém překladu často nestačí k tomu, aby próza zaujala. Důležitou součástí mé práce je proto příprava podrobného shrnutí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ knižní synopse –⁠⁠⁠⁠⁠⁠, kde zazní vše podstatné: od děje přes motivy až po hlavní témata. Ideální by samozřejmě byl kompletní překlad do angličtiny, ale ten si coby propagační materiál mnohdy nemohou dovolit ani velká nakladatelství nebo agentury v zahraničí.

Když se ohlédnete za posledními roky, jaké trendy sledujete v zájmu o českou literaturu?

Pokud jde o českou ilustraci a komiks, tak s dovolením odkážu sem. A když se zaměřím na prózu, čeští autoři a autorky mají rozhodně co nabídnout. Podle mě není stěžejní, co vyprávíte, můžete psát prakticky o čemkoli, ale jak celé vyprávění uchopíte a zda jej zvládnete komplexně pojmout po všech stránkách. Velmi mě inspirovala jedna dánská redaktorka, která mi na otázku, co je pro ni při výběru titulů klíčové, odpověděla jediným slovem: komplexita. Autoři a autorky se nemají bát být komplexní, a tohle podle mě splňuje například novela Flora Jonáše Zbořila.

V čem konkrétně?

Jonášovi se na poměrně malém prostoru podařilo vystihnout širokou škálu témat: environmentální otázky, role v rodičovství, problematiku neplodnosti, život na městských periferiích a napětí mezi divočinou a civilizací. A to vše postihl nádherným básnickým jazykem. Opět se zde podařilo skloubit lokální a univerzální, což z knihy dělá komplexní text, k němuž se čtenáři mohou stále vracet a je skvělé, že v příštích letech to nebudou jen ti čeští. Floru mimo jiná nakladatelství koupil například prestižní nizozemský nakladatel Nijgh & Van Ditmar a redaktorka Floru s radostí zařadila do jejich portfolia k Sayako Murato nebo Han Kang.

Investice do zahraničních veletrhů je důležitá a z našich zkušeností se tyto kontakty časem vyplácejí

Cítíte, že je o českou literaturu větší zájem v souvislosti s chystaným hostováním Česka na Frankfurtském knižním veletrhu v roce 2026? Jak by se dala tato událost podle vás co nejlépe využít?

Co se týče nakladatelů, kteří vydávají knihy v němčině, tak rozhodně ano. Pro zvanou zemi je zásadní, aby na veletrhu prezentovala co nejvíce titulů právě v německém překladu. U beletrie to ani jinak nejde. A u komiksů a dětských knih sice mohou zaujmout ilustrace a čtenář může ze zvědavosti po knize sáhnout a prolistovat ji, nicméně pokud není přeložená, nelze očekávat větší prodeje. Doprovodné akce s českými autory a autorkami, různá literární čtení a debaty pak často motivují německé (ale i rakouské či švýcarské) čtenáře, aby si knihu v překladu zakoupili a odnesli si ji z veletrhu domů. Pokud jde o ostatní zahraniční nakladatele, je situace individuální. Někteří na hostování reagují pozitivně, ale pro mnohé to není rozhodující faktor při zvažování, zda knihu vydat.

Považujete hostování za velkou příležitost pro českou literaturu?

Hostování je však bezpochyby příležitost. Pokud se výběr české literatury uchopí správně a podaří se namíchat to nejlepší, česká literatura se může zviditelnit a nově navázané kontakty lze udržet i do budoucna. V Pasece se na Frankfurt 2026 připravujeme už tři roky. A zatím to vypadá, že českým organizátorům, kteří vybírají, kdo na veletrh pojede, budeme skutečně moct nabídnout crème de la crème z naší produkce v německém překladu. Obecně mohu prozradit, že se nám povedlo udržet žánrovou pestrost (román, novela, povídka, komiksový román), ale i inkluzivní hledisko (mužský, ženský, queer hlas), a to pro dětské i dospělé čtenáře. A s trochou komparativní nadsázky lze dodat, že ladíme i se sloganem našeho hostování „Česko: země na pobřeží.“ Pozorní čtenáři prvního dílu zmiňované Prašiny si možná vzpomenou, že jeden z hlavních hrdinů, Jirka, si v tomto tajuplném „ostrůvku“ uprostřed města v jednu chvílí říká, že se tam spolu s En cítí „jako dva trosečníci uprostřed nehostinného, studeného moře.“ Knihu v německém překladu plánuje ve Frankfurtu představit prestižní nakladatelství Hanser.

Jak velkou roli hraje osobní networking na knižních veletrzích? Může dnes literární agentka uspět i bez pravidelné účasti na těchto akcích?

Účast na veletrzích je při prodeji knih obrovským benefitem –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kromě naplánovaných schůzek člověk často narazí na nové kontakty i v neformálních situacích. Myslím, že investice do zahraničních veletrhů je důležitá a z našich zkušeností se tyto kontakty časem vyplácejí. U vzdálenějších veletrhů se navíc mnohdy stává, že se nakladatelé večer sejdou ve větší skupině u společné večeře –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ i díky těmto momentům se nám mnohé prodeje podařily.

Například?

V listopadu 2023 byla Evropská unie čestným hostem na knižním veletrhu v mexické Guadalajaře. Ze všech členských zemí se přitom vybírala vždy dvě nakladatelství, která na veletrh budou pozvaná, a Paseka v tomto výběru obstála. Během veletrhu jsem se pak seznámila nejen s hispánskými nakladatelstvími, ale také s celou řadou evropských nakladatelů, včetně jednoho redaktora ze známého portugalského nakladatelství Infinito Particular. I po veletrhu jsme zůstali v kontaktu, a byť v Portugalsku téměř žádná současná česká literatura nevychází, nakonec se podařilo, že na jaře letošního roku nakladatel koupil práva na Rozložíš paměť od Marka Torčíka. Zároveň dnes samozřejmě existuje možnost celou řadu věcí vykomunikovat i ve virtuálním prostředí. Videohovory s nakladateli z celého světa si můžete domlouvat prakticky odkudkoli. Ideální je podle mě kombinace obojího: osobního setkávání i online komunikace.

A tady je nutné dodat, že mnohé zahraniční výjezdy po evropských veletrzích částečně financuje CzechLit, který nabízí nakladatelům finanční příspěvek, aby mohli na veletrhy vyjet a své knihy odprezentovat, což je velká pomoc. A velký dík patří vedení Paseky, paní ředitelce Anně Horáčkové, a také šéfredaktorovi Jakubovi Sedláčkovi, kteří prodej zahraničních práv podporují a vnímají jako součást mozaiky, kterou našim autorům a autorkám coby jejich nakladatel nabízíme. A to v českém kontextu zatím rozhodně není žádná samozřejmost.

Jako jeden samostatný nakladatel můžete jen těžko konkurovat velkým agenturám, které zastupují angloamerické, francouzské nebo severské autory

Jak důležitá je pro úspěšný prodej české knihy její předchozí mediální a čtenářská odezva v Česku? Přihlíží k tomu zahraniční nakladatelství, nebo je pro ně klíčové něco jiného?

Faktorů, které vedou k úspěšnému prodeji knihy do zahraničí, je celá řada. Mediální ohlasy a domácí čtenářská recepce jsou jen jedním z mnoha hledisek, která zahraniční nakladatel může vzít v potaz. To, co funguje u nás, totiž nemusí v zahraničí vůbec rezonovat. Při výběru titulu hrají roli například osobní preference zahraničního redaktora, ediční profil daného nakladatelství, téma a způsob zpracování knihy, ale také přehled již prodaných práv, domácí ocenění, posudek překladatele či bohemisty, případně i audio formát knihy, divadelní nebo filmová adaptace. A v neposlední řadě také možnost tuzemské grantové podpory od Ministerstva kultury České republiky. A to je jen zlomek z celé mozaiky rozhodovacích kritérií.

Můžete popsat nějaký konkrétní příběh, kdy se podařilo české knize uspět na zahraničním trhu? Co bylo klíčové pro její úspěch?

Za Paseku bych rozhodně vypíchla již zmíněný román Rozložíš paměť od Marka Torčíka, který měla v příkladné péči coby odpovědná redaktorka Barbora Klimtová. Podle mě jde o ideální „balíček“ pro zahraniční trh. Jak už jsem zmiňovala výše, autor v knize citlivě propojuje lokální a univerzální roviny, osobní příběh i současná společenská témata. Román získal řadu literárních ocenění (Magnesia Litera, Cena Jiřího Ortena, Cena Susanny Roth) a zaujal jak odbornou veřejnost, tak široké čtenářské publikum. Marek Torčík je navíc anglista, takže je skvěle vybavený na debaty se zahraničními čtenáři, a zároveň je v tuzemsku výrazně slyšet ve veřejném prostoru. Zkrátka ideální kombinace.

Kniha je k dnešnímu dni prodaná do 27 jazyků a věřím, že se podaří otevřít dveře ještě do dalších jazykových oblastí. Už teď mohu prozradit, že se chystá například překlad do arabštiny, japonštiny, čínštiny, vietnamštiny či korejštiny.

Jak se liší přístup k prodeji práv v různých zemích?

Páni, hodně široká otázka a každá má odpověď nutně povede k paušalizaci. S jistotou ale mohu říct, že česká literatura rozhodně není jediná, pro kterou je průnik na zahraniční trh složitější. Jako jeden samostatný nakladatel totiž jen těžko můžete konkurovat velkým agenturám, které zastupují například angloamerické, francouzské nebo severské autory. Země, kde se mluví méně rozšířenými jazyky, si ale tuto konkurenční nevýhodu často uvědomují a mnohdy se sdružují do asociací, které jim pomáhají překonat překážky společně. Například ve Španělsku se knihy vydávají v několika jazycích: kromě španělštiny je to také katalánština, galicijština, baskičtina, nebo třeba aranština. Nakladatelé publikující v těchto menšinových jazycích se často musejí prosazovat v zahraničí přes dominantní španělštinu, a právě proto vznikla Asociace valencijských nakladatelů, která pomáhá jejich knihám získat větší mezinárodní vizibilitu. Pokud zastupujete knihu z méně rozšířeného jazyka, nestačí mít „jen“ místo v Rights Centre v Londýně nebo Frankfurtu. Jednak je to finančně velmi nákladné, jednotliví čeští nakladatelé si takovou prezentaci nemohou dovolit, ale také je to otázka značky. Na rozdíl od velkých agentur totiž v zahraničí nemáte tak silné jméno, aby k vám sami přicházeli zahraniční redaktoři ve velkém.

Bez kvalitních překladatelů a překladatelek se české knihy za hranice nedostanou

Jak tedy postupovat při zastupování „menšího“ jazyka?

Je potřeba zvolit jiný, udržitelnější přístup. Budovat pevnou síť vztahů a partnerů: od nakladatelů a překladatelů až po české instituce, které se podporou literárního exportu zabývají. Každý prodej do zahraničí je pak unikátní: někdy se vám podaří domluvit práva na veletrhu, jindy po videohovoru, někdy hraje roli překladatel, jindy zase motivace grantové podpory. Ale začátek je vždy stejný: mít silnou knihu v ruce a prodlouženou ruku směrem do zahraničí. O oba tyto aspekty v Pasece usilujeme.

Jaké jsou největší výzvy ve vaší práci?

Skvělých knih vychází po celém světě mnoho a konkurence je opravdu veliká. Dostat českého autora do zahraničí, zejména do anglicky a francouzsky mluvících zemí, je obrovský úspěch –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ u těchto jazyků je to totiž mimořádně obtížné, protože tamní literární produkce je bohatá, kvalitní a rozmanitá. Problémy ale často nastávají i v menších nebo geograficky vzdálenějších jazykových oblastech. Tam hraje zásadní roli stav zahraniční bohemistiky a počet překladatelů. Například v Portugalsku, Estonsku, Norsku nebo Švédsku téměř chybějí překladatelé z češtiny do místního jazyka, a právě jejich přítomnost je jedním ze základních předpokladů pro úspěšný prodej práv. Jinými slovy, je třeba mít vůbec překladatele. Velkou výzvou je tedy nejen samotná reprezentace českých autorů a autorek v zahraničí, ale také pěstování bohemistiky na univerzitách po světě. Bez kvalitních překladatelů a překladatelek se české knihy za hranice prostě nedostanou. A teď úplně opomíjím otázku AI, a to, jak s celým dosavadním (nejen) knižním byznysem vývoj v této oblasti zamává.

Jak se vypořádáváte s neúspěchy nebo obtížemi v procesu prodeje práv?

A jak se vypořádat s neúspěchem, tedy se zamítavým stanoviskem od zahraničního nakladatelství? Nenechat se tím nijak vykolejit, je to totiž přirozené. A nic to nevypovídá o kvalitě nabízené knihy. Zkrátka se titul nehodí do nabídky daného nakladatelství, nebo už mají plné portfolio na daný rok. Možná se jim sešlo více titulů s podobnou tematikou v edičním plánu, nebo zkrátka hledají něco jiného. Mně osobně velmi pomáhá, že tuto agendu mohu kombinovat také s redakční prací, protože pokud mě na chvíli přepadne skepse z odmítavých stanovisek, mohu se alespoň těšit z toho, že společně s překladatelem či překladatelkou pracuji na nějakém podnětném titulu pro české čtenáře. A myslím, že obě pracovní „židle“ se navzájem inspirují a vyžadují trpělivost, kontinuitu a radost, kterou naštěstí mám.

Rozhovor s manažerkou zahraničních práv a redaktorkou Pavlínou Juračkovou vedla Karolína Tomečková.

Co vás na tvorbě Jindřicha Janíčka zaujalo natolik, že jste se rozhodla uspořádat jeho samostatnou výstavu?

Na západ severozápadní linkou jsem poprvé viděla u stánku CzechLit na Comic-Salonu v Erlangenu v roce 2024 a byla jsem okamžitě nadšená. Zaujala mě nejen Jindřichova práce s barvami, ale i to občas až překvapivé ticho jeho ilustrací. Reklamní panel u něj možná křičí, lidé však ne.

Jindřich vytvořil celou řadu ilustrací s různou tematikou. Proč jste se zaměřila právě na jeho kresby z Ameriky?

Amerika je v podstatě Jindřichovým životním tématem a Na západ severozápadní linkou jeho dosavadní nejrozsáhlejší autorskou knihou, která má vyjít příští rok u nakladatelství Rotopol v německém překladu Kathariny Hinderer. Slyšela jsem také o reportážích, které Jindřich udělal v listopadu 2024 pro Deník Referendum, a přišly mi jako zajímavá aktualizace toho tématu. Je to tak, že vzhledem k současné situaci v Americe spousta z těch starších kreseb, především se týkajících příhraničních přechodů, dostala nové významy. Je tam už další dimenze něčeho jako nostalgie.

Z rozhovorů s Jindřichem (např. pro ČT art) i z jeho reportáží je patrné, že má k Americe ambivalentní vztah. Promítá se tento rozpor i do samotného vyznění výstavy?

Určitě. Ve vystavených kresbách a ilustracích vidíme velké i malé věci, směšné a vážné, banální a absurdní – každodennost v celé své šíři. I název výstavy sugeruje něco z této ambivalentnosti. Na jedné straně vyjadřuje pocit ticha a odkazuje na slavný, byť ironický název románu Grahama Greena The Quiet American. Na druhé straně nemusí být slovo „quiet“ pouze adjektivem. Může znamenat také imperativ – ve smyslu „Mlč, Ameriko“.

Foto: Frances Jackson

Jindřichovy ilustrace nepotřebují nutně bílé stěny klasické galerie

Jaký vztah máte vy osobně k Americe? Promítl se do vaší práce coby kurátorky výstavy?

Mám asi docela podobný vztah k Americe jako Jindřich – znám ji hlavně z literatury, hudby a filmů. Dobře tak chápu, co tím myslí, když mluví o tom, že v tvorbě hledá něco, co neexistuje a vlastně nikdy neexistovalo. Ale samozřejmě je mi jako Britce tato země do určité míry blízká, protože nás spojuje (anebo, jak to okomentoval jednou George Bernhard Shaw, možná spíš rozděluje) společný jazyk.

Jak se vám s Jindřichem při přípravě výstavy spolupracovalo?

Spolupráce s Jindřichem byla skvělá. Potkali jsme se osobně v prosinci 2024 v Praze, kde mi ukázal i různé přípravné skici a sešity, které měl u sebe během prezidentských voleb. Pak jsme byli několik měsíců v pravidelném kontaktu přes e-mail.

Café Kosmos má výraznou industriální atmosféru. Čím si vás tento prostor získal?

V roce 2023, kdy Česko bylo jako vyvrcholení několikaletých aktivit Českého centra v oblasti komiksu hostující zemí Comicfestivalu München, jsme tam měli skupinovou výstavu českých autorů a autorek komiksu: Moniky Baudišové, Štěpánky Jislové, Tomáše Kučerovského, Vojtěcha Maška a Lenky Šimečkové. S majitelem Café Kosmos se spolupracovalo velice příjemně. Měla jsem ale také pocit, že ilustrace z Jindřichových cestopisů se tam dobře hodí – že nepotřebují nutně bílé stěny klasické galerie.

Součástí festivalového programu bylo i společné skicování s Jindřichem Janíčkem, kdy se účastnice a účastníci vydali přímo do ulic, aby zachytili atmosféru města a naučili se, jak vnímat a přenášet drobné detaily do svých kreseb. Foto: Frances Jackson

Chtěla jsem ukázat stylistickou a barevnou rozmanitost jeho tvorby

Řídila jste se při koncepci výstavy konkrétním klíčem? Členila jste ji například do tematických celků? Můžete přiblížit, jak celý proces vzniku výstavy probíhal?

Hlavní část výstavy tvoří ilustrace z knihy Na západ severozápadní linkou. Věnovala jsem jim celé první patro podniku. Chtěla jsem ukázat i stylistickou a barevnou rozmanitost jeho tvorby, a proto jsem výstavu doplnila o kresby z knih Who You Gonna Call a Hokej se zrovna nehrál, stejně jako z reportáží o prezidentských volbách. Ty poslední jsem rozdělila do tří částí: každodenní život, volební cedule a slogany, a samotný den voleb.

Máte mezi vystavenými ilustracemi osobního favorita?

Kresba cedule s nápisem „Make America Cherokee Again“ je samozřejmě hodně silná, ale líbí se mi i ty bílé náklaďáky z knihy Who You Gonna Call. Jsou zároveň roztomilými ilustracemi i výmluvným dokumentem současného stavu americké společnosti. Právě z nich jsem vytvořila sérii pivních tácků, které sloužily jako reklamní předměty pro výstavu. Měly úspěch na Comicfestivalu München i v Café Kosmos.

Rezonuje podle vás současná česká ilustrace v zahraničí? Má šanci oslovit i publikum mimo Česko, například v Mnichově?

Talentovaní umělci jsou vždy schopni oslovit publikum – bez ohledu na to, odkud jsou. Jazyk umění je sám o sobě mezinárodní a mnohotvárný.

Rozhovor s kurátorkou vedla Karolína Tomečková.

Jak důležitou součást vaší práce sehrává networking na mezinárodních knižních veletrzích?

Věřím, že jsem po všech těch letech opravdu zavedenou adresou a zahraniční nakladatelé už vědí, kam se mohou obracet. Ale ta osobní setkání stále skvěle fungují, nejsme pak jen písmena v e-mailu nebo hlas v telefonu. Domluvené schůzky nebo třeba i nespočetná náhodná veletržní setkání jsou prostě jiná dimenze. A když to bývá opravdu hodně náročné, na druhé straně mi prožité veletržní dny dodávají potřebnou energii do další práce, té už spíše osamělé za pracovním stolem, ale s konkrétnější představou o adresátech mých depeší.

A co spolupráce s dalšími agentkami a agenty – jak důležitá je pro vás vzájemná podpora a sdílení zkušeností?

Přátelský kontakt s kolegyněmi – agentkami, které zastupují další české autory – je pro mě nesmírně důležitý. Přestože máme každá trochu jiné pracovní nastavení či rodinné zázemí a lišíme se osobnostně, věkem i dalšími aspekty, ty základní atributy máme společné. Máme rády knížky a jde nám o to, aby se dobré české knihy dostaly ke čtenářům po celém světě. A to bez překladů nejde. I přes všechny peripetie nás to vlastně moc baví a naplňuje. Asi bychom se shodly, že hodně důležitá je především trpělivost a vytrvalost. Není to běh na krátkou trať.

Pokud jde o zahraniční agenty, s těmi příliš do užšího styku nepřicházím, pouze v některých zemích spolupracuji s takzvanými sub-agenty či agenturami. Ale opravdu velmi inspirativní byl pražský seminář s Carlotou Torrents. Ta hodně mluvila právě o potřebě odolnosti. V této práci se musíte naučit vyrovnat s tím, co se přes veškeré snahy nepodaří.

Podpora českého státu je v posledních letech na výrazném vzestupu

Nakolik je pro české autorstvo obtížné prosadit se na mezinárodních literárních trzích?

Největší výzvy jsou velké trhy, zejména ten anglickojazyčný. A pak obecně smlouvy s velkými nakladateli. Čeština patří mezi malé jazyky, což je skutečně velký hendikep. Česky píšící autoři tak stojí o značný kus pozadu na pomyslné startovní čáře závodu o světový literární úspěch. Jako první vybíhají ti, kteří píší anglicky, případně autoři ze severských zemí. O ty je totiž už desítky let natolik skvěle pečováno ze strany státu, že se často mohou psaní věnovat na plný úvazek. Ale doufejme, že se u nás právě nacházíme v bodě zlomu. Podpora českého státu je v posledních letech na výrazném vzestupu. Věřím, že Frankfurtem 2026 to teprve všechno začne.

Jak zásadní roli sehrává při vstupu na zahraniční trhy znalost angličtiny?

V poslední době se velmi často setkávám s tím, že zahraniční nakladatelé chtějí vydávat knihy pouze od autorů, kteří se budou aktivně věnovat propagaci knihy v dané zemi a kteří se obejdou bez tlumočníka, ať už na pódiu nebo při komunikaci s médii. Výborná znalost angličtiny je tedy vlastně podmínkou vydání knihy. Není proto náhoda, že mezi nejvydávanější české autory v zahraničí v posledních letech patří právě ti, kteří jsou ochotní kamkoli vycestovat a jsou zároveň skvěle jazykově vybavení. Zároveň z nakladatelů často cítím, že mají také „diskriminační“ zájem především o mladé a perspektivní autory.

Jak se vy osobně vyrovnáváte s těmito výzvami, potažmo neúspěchy?

Snažím se co nejvíce připomínat spíše to, co se podařilo, než se týrat neúspěchy. Obtíže jsou a budou, a pokud je neúspěch to, že kniha v překladu nevyjde, pak takových případů bude vždy víc než domluvených překladů. Ale to si nesmíme příliš připouštět a krok za krokem se posouvat dál.

České knihy současných autorů skutečně nejsou pro zahraniční nakladatele žádným jednoznačně lákavým artiklem, jako byla severská krimi v době své největší slávy před pár lety. Nikdo ze současných českých autorů nekraluje zahraničním žebříčkům prodejů, ale někteří už patří k oblíbeným autorům v jednotlivých zemích. Jejich nakladatelé netrpělivě poptávají připravované knihy a rádi je vydávají, čtenáři na další tituly už čekají. To je příjemné „nastavení“ – sdílené úspěchy, které nás těší a na které se snažím navazovat.

Česká kniha v zahraničí většinou nevyjde bez velkorysé podpory

Když se ohlédnete za posledními roky, jaké trendy sledujete v zájmu o českou literaturu? Mění se to, co zahraniční nakladatelství vyhledávají?

Dobří nakladatelé stále hledají především dobré knihy. Samozřejmě se mění témata, o která je zájem, podobně jako se proměňuje celý svět. Před lety se například nikdo neptal na knihy s LGBTQIA+ tematikou. Některá témata zůstávají aktuální dlouhodobě, nebo se po čase znovu vracejí – války, uprchlíci… Pokud jde o žánry, tam se také u beletrie mnoho nemění – zájem je především o romány. I ty nejlepší povídky se obtížně prodávají, poezii už většina agentů ani aktivně nenabízí.

Naprosto jasným trendem je však bohužel to, že česká kniha v zahraničí většinou nevyjde bez velkorysé finanční podpory.

Pomáhá úspěchu české knihy v zahraničí předchozí čtenářská odezva v domácím prostředí?

To, jak kniha rezonuje v domácím prostředí, je samozřejmě velmi důležité. Autorům to obvykle vysvětluji jako pomyslné sbírání bodů: čím více jich titul nasbírá, tím větší je šance na překlady. Tyto body se získávají především za dobré a četné recenze – ať už v tradičních médiích, nebo na platformách jako Goodreads či Československá bibliografická databáze. Velkou roli hrají také ocenění nebo alespoň nominace, samozřejmě i dobrá prodejní čísla.

Jakou roli v propagaci sehrává domácí nakladatelství?

Zahraniční nakladatelé, kteří se české literatuře věnují dlouhodobě, se orientují i podle českého nakladatele. Důležitá může být i existence kompletního překladu do světových jazyků, zejména angličtiny. Samozřejmě se ptají také na zahraniční vydání. U nových nebo teprve připravovaných titulů je jasné, že se hned nevytasíme s dlouhým seznamem prodaných práv. U starších titulů hraje velkou roli, do kolika jazyků byly přeloženy, zda i do světových jazyků, a kdo jsou jejich vydavatelé.

Naše připravované hostování rezonuje

Cítíte, že je o českou literaturu větší zájem v souvislosti s chystaným hostováním Česka na Frankfurtském knižním veletrhu v roce 2026?

Zájem skutečně vzrostl, naše připravované hostování rezonuje. Domnívám se, že ten hlavní nápor zájmu má ze strany německých nakladatelství teprve stále přijít, u těchto velkých akcí nebývá výjimkou, že se nakladatelé rozhodují až na poslední chvíli. Moje aktuální zkušenost je, že i ti větší nakladatelé, zvučného jména, opakovaně deklarují svůj zájem „tu svoji“ českou knihu příští podzim ve Frankfurtu uvést a na té velké vlně českého hostování se svézt. Tedy nejen se na ní svézt, ale také jí pomoci patřičně zmohutnět, pokud bych se měla držet stanovené metaforické linie.

Spisovatelé mají možnost hostování využít napsáním Románu pro Frankfurt a účastí na četných stipendijních pobytech, včetně těch nyní mimořádně vypisovaných. Čeští nakladatelé, kteří doposud aktivně své úspěšné české autory v oblasti vývozu do zahraničí nijak nepodporovali, mají také ideální příležitost, a to nakladatelské zájezdy na zahraniční veletrhy.

Můžete se s námi na závěr podělit o příběh, kdy česká kniha uspěla na zahraničním trhu?

Skvělým příkladem je polský úspěch knihy Vrány Petry Dvořákové. Kniha vyšla v roce 2020 v nakladatelství Stara szkoła, které se specializuje především na české a také slovenské autory. Postupně přibývalo fanoušků na sociálních sítích, kde je vydavatel velmi aktivní. Autorka mohla o skutečném úspěchu začít mluvit po veletrhu v Krakově, kde ji čekaly davy čtenářů a čtenářek, většinou o dost mladších než na tuzemských akcích. Když mi nakladatel poslal video z autogramiády, vypadalo to tam jako po koncertu rockové hvězdy.

Čím si úspěch knihy vysvětlujete?

Vrány vyprávějí příběh dospívající dívky vychovávané narcistickými rodiči. Kniha není nijak vázaná na české reálie, dá se tedy jednoduše přenést kamkoli. Polská společnost je mnohem konzervativnější a problémy se tam často drží pod pokličkou. Tamní dívky pravděpodobně nemají takovou možnost někomu se svěřit, jsou vychovávané k poslušnosti. A právě tato kniha jim ukazuje, že ve svých trápeních nejsou samy. Pomáhá jim a nasvěcuje dané téma. Klíčové pro úspěch bylo asi to, že nakladatel přesně odhadl, proč vydat Vrány jako první z knih Petry Dvořákové, i když původně měl jiné plány. Petra od té doby do Polska jezdí opakovaně, vycházejí jí tam i další knihy, což je samozřejmě také velmi důležité – systematická a dlouhodobá práce s více tituly jednoho autora je splněným snem všech.

Rozhovor s literární agentkou vedla Karolína Tomečková. První část rozhovoru si můžete přečíst na tomto odkaze. Foto využito se svolením Nakladatelství Host.

Upozornění: Zajištění vlastního stánku a s ním související procesy nejsou v režii projektu Czechia 2026. Veškerá komunikace, registrace, deadliny a ceníky jsou spravovány přímo Frankfurter Buchmesse.

Individuální stánky: Varianta "Classic"

Nejzákladnější variantou pro vlastní stánek je System Stand CLASSIC. Podrobnosti o jeho vzhledu a specifikacích najdete přímo na webu veletrhu: System Stand CLASSIC.

Orientační ceny pro FBM 2025 (Classic Stand): Níže uvedené ceny jsou za plochu a stánek Classic dohromady. Tato základní varianta zahrnuje například stěny s policemi, šedý koberec, stropní konstrukci a uzamykatelné, nízké skříňky.

Uvedené ceny jsou pro rok 2025. Ceny pro rok 2026 dosud nebyly zveřejněny, ale je vhodné počítat s možným navýšením. Ceny jsou uvedeny bez DPH (v Německu činí DPH 19 %).

Stánek 4 m²

Stánek 6 m²

Stánek 8 m²

Stánek 12 m²

Stánek 16 m²

Stánek 20 m²

Sleva 3 % z ceny stánku je k dispozici při registraci do listopadu 2025 (tzv. Early Bird sleva).

Termíny a příprava

Zde je klíčový harmonogram pro přípravu na veletrh, který poskytuje Frankfurter Buchmesse:

• Registrace stánku prostřednictvím formuláře:
  • Doporučeno: do listopadu 2025 (pro získání Early Bird slevy).
  • Nejpozději: do konce ledna 2026.
• Umísťování stánků: Od února 2026.
• Plány hal: Zhruba v polovině června 2026 obdrží vystavovatelé e-mailem číslo stánku a odkaz na online plán haly. K dispozici je i aplikace Frankfurter Buchmesse App, která slouží jako digitální platforma a průvodce veletrhem.
• Příprava schůzek a design stánku: Od okamžiku obdržení plánů hal začíná intenzivní fáze příprav: domlouvání schůzek (např. přes Frankfurt Connect nebo přímou cestou) a navrhování vašeho stánku.
• Rezervace hotelu: Doporučujeme rezervovat hotel rok dopředu kvůli vysoké poptávce a lepším cenám.
• Online webinář "How to do Frankfurt": Frankfurter Buchmesse pořádá online webináře v angličtině a němčině, které pomáhají s komplexní přípravou. Sledujte aktuální informace k datu konání. Letos proběhl 9. července 2025. Pořádá se jednou ročně. Příští webinář proběhne na přelomu jara/léta 2026.
  • Záznam z roku 2025: How to #fbm25 - Trade Fair Preparations for Exhibitors | Buchmesse
• Kompletní průvodce přípravou: Všechny tipy a nástroje pro přípravu na veletrh najdete zde: Everything for your trade fair preparation | Frankfurter Buchmesse 

Foto: Frankfurter Buchmesse

Možnosti PR

Kromě samotného stánku můžete využít i další placené možnosti, jak zviditelnit své nakladatelství, autorky a autory. Tyto služby jsou rovněž nabízeny a spravovány Frankfurter Buchmesse:

• Frankfurt Connect: Digitální platforma pro networking a prezentaci.
• základní nabídka Frankfurt Connect je zdarma, pro rozšíření slouží placená nabídka Eco a Pro
  • Package Eco: 400 €
  • Package Pro: 950 €
  • Vytvořte si komunitu a získejte přístup k digitální prezentaci: Digital Presence on Frankfurt Connect 
• The Hof – Community Format: Speciální formát pro komunitní setkávání a prezentaci. Cena 7 500 €. Více informací: The Hof | Frankfurter Buchmesse 
• Masterclass – Learning Format & Data-Driven Lead Generation: Možnost uspořádat vlastní prezentaci/přednášku a generovat kontakty. Cena 5 000 €.

Důležité kontaktní informace

Jak již bylo zmíněno, zajištění vlastního stánku a veškerá související komunikace je v režii Frankfurter Buchmesse.

S dotazy ohledně stánku, deadlinů a ceníku, stejně jako s jakýmikoli dalšími otázkami můžete kontaktovat přímo Vlaďku Kupskou (Key Account Management & Sales; Art/Architecture/Design, Religion, Agora; Central, Southeast and Eastern Europe, The Baltics, Caucasus, Central Asia):

Vlaďka Kupská (lze komunikovat v češtině):

• E-mail: kupska@buchmesse.de
• Web

Wannsee; neděle

Dopoledne psaní. V osm už na terase u „svého“ stolku, což je ten poslední vlevo. Terasa tu říkají vydlážděnému prostranství před vilou, obrácenému do zahrady a k jezeru. Dům stojí na svahu, výhled je tak stejně pěkný, jako by šlo o skutečnou terasu. Když jsem před odjezdem četla popis LCB, udělala jsem si o ní chybnou představu. Skutečnost je mnohem lepší. Člověk píše obklopený přírodou, skoro jako na chalupě. Tady ale koukám na vodu, můžu pozorovat labutě, volavky a nejrůznější kačeny. I spoustu zpěvného ptactva, nejvíc tedy vran, ze všech stran zní hlasité krákání. Jinak je po ránu ticho. Část stipendistů snídává venku, ale přicházejí o dost později. Většina z nich jsou překladatelé a mají trochu jiný režim. Snídani chápou jako příležitost ke konverzaci. Nespěchají, tráví u ní dlouhou dobu. Zkusila jsem to, zvyk je silnější. Potřebuju si ke psaní sednout hned, jen s kafem, snídám až potom. Nikdo se mě na nic neptal, nikdo mi tu do ničeho nemluví, jen mně samotné to přišlo trochu hloupé. Cítila jsem potřebu, poskytnout jim nevyžádané vysvětlení, že nejsem takový asociál, že je to jen zvyk, ale natolik pevný, že když se ho nedržím, nic mi pak nefunguje…

Vrány pochodují kolem. Neohroženě přicházejí až do té nejtěsnější blízkosti, vyskakují i na stoly. Z mé přítomnosti si nic nedělají. Ostatní ptáci taky moc ne, o hmyzu nemluvě. Mravenci, brouci, nepatrní červení pavoučci, přecházejí sem a tam přes stůl, i přes můj otevřený sešit, a věnují se svým věcem. Dneska jsem do jedné zasáhla. Luční kobylce se do nohy zakousl mravenec. Nemohla se ho zbavit. Nevím, jestli měl vražedné úmysly. Nevím ani, jestli by se do toho člověk měl plést, asi ne. Jenže drama se odehrávalo přímo přede mnou, mezi tužkou a gumou. Nedokázala jsem zachovat neutralitu. Zkusila jsem se ho sundat. Delikátní operace, zabralo to dost času. Ani mravenci jsem nechtěla ublížit. Po několika marných pokusech se to podařilo. Doufám, že jsem tím v mraveništi nezpůsobila hladomor. Ale příroda je teď koncem června štědrá, tak snad ne.

Foto: Irena Dousková

Víkendová rána jsou nejklidnější. Kromě vran a brouků přišla i veverka. Šustilo to, jak sestupovala korunou dubu. Nakonec seskočila na malé pódium pod ním. Chvíli postála, prohlídla si mě, a zase odešla. Bylo to tváří v tvář, ale fotit jsem se neodvážila, aby ta chvíle byla co nejdelší.

Do centra se mi dnes nechtělo, užila jsem si ho v minulých dvou dnech. (Předevčírem Potsdamer Platz a Neue Nationalgalerie, včera Ku'Damm a fotky v C/O Berlín). Místo S-Bahnu pár stanic busem a pak ještě kousek přívozem na Pfaueninsel. Nedávno ho po úpravách znovu zpřístupnili. Chráněné území, množství návštěvníků omezené. Dlouhá procházka, dvě hodiny ve vůni jasmínu a lip. Průhledy na vodu a na všelijaké eklektické stavbičky. Zámeček, loděnice, bažantnice, vodotrysk, umělá zřícenina, řecký chrám… Vše, čeho si aristokratická srdce a dobová móda žádaly. Fridrich tu původně choval králíky, pak to zkusil s divou zvěří, nakonec zůstalo jen u pávů. Opravdu je potkávám, prý potomci těch původních, uvolněně korzují mezi stromy i lidmi. Občas motorizovaná hlídka, kontrolující, aby je nikdo nekrmil a nevytrhával jim velkolepá ocasní pera. Zejména děti viditelně, a některé i slyšitelně, touží po obojím. Tentokrát fotím, ale mizerně. Žádný páv se mi do záběru nevejde celý. Všichni ti Fridrichové se mi přes veškerou snahu pletou. Naše mocnářství zvládám líp. Vzpomínka na loňský červen, student, provádějící po hořovickém zámku, celou dobu říká kuřfiřt. Není to pokus o vtip, jak si původně myslím. Hrozí mi záchvat smíchu, jen tak tak se ovládnu. Na blbosti mě užije.

Čas tady běží rychle. Už jsem za půlkou. Stále ještě jsem nebyla v té vile na protějším břehu, kde se v roce 1942 konala ona neblaze proslulá konference. Tuhle část historie znám víc než dobře. Pořád to odkládám. Ani ne podvědomě, vím, že se mi tam nechce. K vyvolání depresivních nálad stačí libovolné zpravodajství. Do Liebermannovy vily, na kterou denně koukám přes vodu, už jsem ale zašla. Kouzelné místo. Hra světel a nespočetných odstínů zelené. Dokonalá harmonie. Slavný malíř tu prožil řadu plodných a utěšených roků. Měl štěstí, stačil zemřít včas. V únoru 1935. Jeho žena za pár let spáchala sebevraždu. Druhý den ji čekal transport do Terezína. Bylo jí šestaosmdesát. Dotek hrůzy. Ne, vyhnout se tomu nedá, ale zítra zas radši Postupim a pár kuřfiřtů…    

Česká republika bude v roce 2026 čestným hostem na prestižním Frankfurtském knižním veletrhu. Přípravy vede Moravská zemská knihovna ve spolupráci s odborníky a odbornicemi z oblasti literatury, kulturního managementu a překladatelství.

Jednou z klíčových součástí prezentace České republiky jako hostující země na knižním veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem, který se bude konat ve dnech 7.–11. října 2026, bude expozice národního pavilonu o rozloze přibližně 2 000 m². 

Předmětem této veřejné zakázky je návrh kreativního konceptu expozice národního pavilonu, zpracování projektové dokumentace a zajištění autorského dozoru v průběhu výrobní a realizační fáze.

Maximální cena za realizaci zakázky je 2 000 000 Kč bez DPH.

Jak a do kdy podat nabídku?

Svoji nabídku, jejíž součástí bude i soutěžní návrh (textová a grafická část), nám zašlete nejpozději do 18. září 2025 do 14:00 hodin. Část nabídky je nutné doručit fyzicky a část podat elektronicky prostřednictvím portálu NEN. 

O vítězné nabídce bude rozhodovat hodnoticí komise, která bude nabídky hodnotit anonymně. 

Pro nejlépe hodnocené nabídky jsou připraveny následující odměny:

1. místo: 130 000 Kč
2. místo: 90 000 Kč
3. až 5. místo: 50 000 Kč

S autorkou nebo autorem vítězné nabídky bude následně uzavřená smlouva.

Podrobné informace k veřejné zakázce najdete v zadávací dokumentaci. Kontaktní osobou je Mgr. Martina Chmelařová, e-mail: martina.chmelarova@mzk.cz.

Výsledek veřejné soutěže

Vítězný návrh zhotovilo studio JinJan.

Nadace PPF v rámci partnerství podpoří v průběhu let 2025, 2026 a 2027 čestné hostování České republiky na mezinárodním knižním veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem – konkrétně například účast a prezentaci českých autorek a autorů, překladatelek a překladatelů i nakladatelství, zónu pro jejich setkávání a navazování kontaktů se zahraničními protějšky, dále slavnostní zahájení veletrhu v režii České republiky jako hostující země, nové programové formáty „České kino/Books to Screen“ včetně prezentace literárních filmových adaptací i navazující prezentace v rámci Echa hostování v německojazyčných zemích.

„Podpora české účasti na Frankfurtském knižním veletrhu v prestižní roli čestného hosta skvěle zapadá do celkové koncepce Nadace PPF a hodnot, kterými se při výběru projektů řídíme. Nadaci jsme před šesti lety založili proto, aby českému talentu pomáhala hledat a otevírat cesty do světa a současně přinášela mezinárodní inspiraci a know-how do České republiky. Prezentace českých autorek a autorů i literatury a kultury vůbec na největším knižním veletrhu na světě nepochybně splňuje obojí. Zároveň už několik let podporujeme literární festival Svět knihy a byli jsme v roce 2023 u zrodu jeho programové sekce CEE Book Market, která po třech letech fungování potvrzuje svoji klíčovou roli pro mezinárodní obchod s právy k dílům českých autorů,“ říká k podpoře Nadace PPF členka její správní rady Jana Tomas Sedláčková.

Foto: Sandra Marešová

„Jsme rádi, že se nám díky podpoře Nadace PPF podaří vytvořit ještě lepší podmínky pro to, aby se české autorky a autoři, nakladatelé i překladatelé dokázali díky účasti na  Frankfurtském knižním veletrhu prosadit v zahraničí. Díky této podpoře zároveň vedeme jednání s Mezinárodním filmovým festivalem Karlovy Vary ve spolupráci se Světem knihy Praha o novém formátu Books to Screen, který podněcuje filmové adaptace literárních děl,“ zdůrazňuje Tomáš Kubíček, ředitel projektu Czechia 2026 a generální ředitel Moravské zemské knihovny v Brně. Jednání probíhají na letošním ročníku KVIFF za osobní účasti ředitele Frankfurter Buchmesse Juergena Boose.

O Nadaci PPF:

Nadace PPF vznikla v roce 2019 s cílem podporovat český talent a jeho úspěch a uznání ve světě. Přináší ale také zahraniční inspiraci do Česka a snaží se přispívat k otevřenosti české společnosti. Velký důraz při výběru projektů, které podpoří, přitom klade na jejich mezinárodní kontext a ambici překračovat svým dosahem hranice České republiky.

Na úvodní fotografii (zleva): Vladka Kupska (Sales Manager Frankfurter Buchmesse); Martin Krafl (ředitel, CzechLit); Jan Růžička (ředitel pro vnější vztahy PPF); Jana Tomas Sedláčková (členka správní rady Nadace PPF); Radovan Auer (ředitel, Svět knihy); Hugo Rosák (Head of Film Industry Office); Markéta Šantrochová (ředitelka Czech Film Center); Juergen Boos (ředitel Frankfurter Buchmesse); Prof. Tomáš Kubíček (ředitel, Moravská zemská knihovna v Brně)

Co obnáší vaše práce literární agentky?

Práce je to hodně a odehrává se v několika oblastech, které bych mohla shrnout takto: oblast kreativní, oblast jednání s lidmi a oblast administrace. Kreativní část mé práce spočívá ve výběru titulů, které zastupuji, v promýšlení, jak je strategicky nabízet, a v přípravě materiálů k prezentaci, většinou v angličtině, někdy paralelně i v němčině.

Následuje fáze nabízení, tedy komunikativní práce. Ta probíhá jednak na mezinárodních veletrzích, kde vedu předem domluvené rozhovory s vydavateli z různých zemí, a jednak prostřednictvím rozesílání informací a materiálů e-mailem vydavatelům, se kterými jsem už dříve navázala kontakt. Když je některý titul vážně ve hře, často je třeba s vydavatelstvím i telefonovat, aby se vyjasnily detaily. Pouhé posílání mailů nikam moc nevede, lepší je znát vydavatele osobně. Síť kontaktů se během let rozšiřuje a neustále aktualizuje. Kromě toho komunikuji i s překladateli a samozřejmě s autory, které zastupuji.

A když dorazí konkrétní nabídka ze zahraničí k překladu?

Když k takovému úspěchu dojde, nastupuje část administrativní: vyjednávání podmínek vydání, příprava smluv, nakonec pak aktivity ohledně dodržení smluvních podmínek. Vedle všech těchto prací je třeba také pravidelně aktualizovat a upravovat webovou stránku agentury.

Jaké schopnosti a dovednosti jsou potřeba pro práci v oblasti literární agentáže?

Především je potřeba mít dobrou ruku při výběru titulů, které mají potenciál v zahraničí. Musím znát aktuální literární trendy, ale také programové profily jednotlivých vydavatelství, a nabízet pouze takové tituly, které se dobře hodí a mohou „zabrat“. Z hlediska vydavatele je práce agentky servis, který mu ulehčuje orientaci v záplavě titulů soupeřících o jeho pozornost.

V komunikaci s vydavateli potřebuji hodně trpělivosti, vytrvalosti a schopnost překonat neúspěchy. Nemohu přímo zajistit vydání titulu v zahraničí, ale mohu vybrané tituly co nejlépe prezentovat a starat se o to, aby je vydavatelé při výběru budoucích publikací brali v potaz.

Česká literatura se v zahraničí setkává s bezbřehou konkurencí

Když odhlédneme od pozitiv – s jakými největšími výzvami se ve své práci potýkáte a jak je zvládáte?

Česká literatura není v popředí zájmu zahraničních vydavatelů. Málokdy se stane, že se zahraniční vydavatel sám od sebe ohlásí, nebo že by se více vydavatelství v jedné zemi zajímalo o stejný český titul. Musím se znovu a znovu připomínat s již nabídnutými tituly. Trvá to dlouhé měsíce, někdy i roky. V některých případech komunikuji a jednám bez výsledku, a to je potřeba vydržet.

Dále je třeba si uvědomit, že literární agentáž zaměřená na českou literaturu není činností orientovanou na zisk. Agentky a agenti, kteří propagují českou literaturu v zahraničí, jsou buď napojeni na vydavatelství, pro která pracují, nebo musí mít vedle agentury jiný způsob obživy. Co je motivací? Především radost z kvalitní literatury.

Co činí prosazení české literatury v zahraničí tak obtížným?

Česká literatura se v zahraničí setkává s bezbřehou konkurencí. Mezinárodní nabídka, ze které mohou vydavatelé vybírat, je obrovská. Stačí jen zajít na veletrhu ve Frankfurtu do Literary Agents Centre, kde agenti a agentky z celého světa komunikují s vydavateli: u stovek stolků se zaujatě hovoří, gestikuluje, listuje v katalozích.

Agent zastupující českou literaturu ví, že musí bojovat o pozornost vydavatelů podstatně více než například agent, který nabízí literaturu anglickojazyčnou. Čeština nepatří mezi jazyky, které by globální knižní trh preferoval. S tím souvisí také to, že ve více jazycích chybí překladatelé z češtiny. Je smutné, když právě toto je důvodem, proč česká beletrie či literatura pro mládež v některých zemích nemá šanci.

Jaké proměny a trendy v zájmu o českou literaturu jste zaznamenala v posledních letech? Co dnes zahraniční nakladatelství nejčastěji hledají?

Literární svět se neustále vyvíjí a mění. Některé trendy vznikají a zanikají, jiné jsou dlouhodobější. Za deset let, co provozuji svou agenturu, mohu říct, že v oblasti beletrie je zájem především o témata z pera autorek, které vyprávějí o současném životě ze svého ženského pohledu. Témata týkající se přírody a životního prostředí také přitahují pozornost. Především ale musí jít o silný příběh, který něčím vyniká. Ať už je to inovativní způsob psaní, neotřelý aspekt nebo vyprávění, které čtenáře naprosto pohltí. V poslední době si všímám, že vydavatelé hledají takzvanou feel-good literaturu pro dobrou náladu. Temná témata je odrazují. Také se často ptají po kratších novelách. U titulů, které mají velký objem, jsou váhavější.

Být hostující zemí je velká pocta

Zaznamenáváte rostoucí zájem o českou literaturu v souvislosti s blížícím se hostováním Česka na Frankfurtském knižním veletrhu 2026?

Ano, zájem vzrostl, zejména u německojazyčných vydavatelství, která si slibují zvýšenou mediální pozornost pro české tituly v rámci této události. Nemalou roli hraje také zřetelně navýšená finanční podpora stran Ministerstva kultury s ohledem na Frankfurt 2026.

Být hostující zemí je velká pocta. Vlna zvýšeného vnímání české literatury v zahraničí je znát už nyní. V jejím důsledku budou evropští čtenáři pravděpodobně spíše ochotní kupovat české tituly v překladu než jindy. Silnější prodeje by pak mohly vést k zájmu zahraničních vydavatelů i v následujících letech. Je tedy potřeba v propagaci české literatury pokračovat i nadále, což je náročný úkol vyžadující spolupráci mnoha aktérů.

Jak důležitá je pro úspěšný prodej české knihy její předchozí pozitivní čtenářská odezva v Česku?

Velmi důležitá. Zahraniční vydavatelé obvykle hledají nadprůměrná, vynikající díla a chtějí slyšet jasné argumenty, proč by měli vydat právě tu konkrétní knihu. Když mohu poukázat na to, že kniha získala prestižní ocenění, stala se bestsellerem nebo má skvělé recenze, značně to zvyšuje její šance na vydání v překladu.

Máte příklad konkrétního titulu, kterému se podařilo prorazit v zahraničí? Co podle vás rozhodlo o jeho úspěchu?

V mé agentuře je to kniha Smrtholka Lucie Faulerové, kterou se během čtyř let podařilo vyvézt do patnácti zemí. Klíčovou událostí pro tento úspěch byla Evropská cena za literaturu, kterou autorka získala v roce 2021. Na takové ocenění vydavatelé v mnoha zemích slyší. Útlý román vypráví příběh traumatizované mladé ženy, která se snaží vyrovnat se smrtí své mladší sestry. Lucie Faulerová vytvořila uměleckou prózu, kde tragické téma umně odlehčuje poetickým jazykem a jemným humorem.

Rozhovor s literární agentkou vedla Karolína Tomečková.

K 31. 5. 2025 obdrželo České literární centrum v programu podpory autorské mobility Czechia, vyhlášeném v souvislosti s přípravou prezentace české literatury v rámci hostování CZECHIA na Frankfurtském knižním veletrhu 2026, celkem 34 žádostí (25 od institucí, 9 od autorek a autorů). Žádosti se týkaly období od 1. 10. 2025 do 15. 12. 2025 a jejich celková výše činila 1 326 935 Kč. Na výzvu bylo v rozpočtu MZK alokováno celkem 500 000 Kč. Komise složená ze zástupců a zástupkyň Dramaturgické rady projektu Czechia 2026 (Jana Čeňková, Christina Frankenberg, Jan Heller, Pavel Kořínek a Michal Zahálka) doporučila udělit podporu celkem 28 projektům, jimž přidělila finanční prostředky ve výši 500 000 Kč. Přehled výsledků je ke stažení ZDE. 

V době, kdy je knižní trh přesycen novinkami, mám nutkání se zeptat – máte pocit, že váš román stále rezonuje?

To se mi těžce posuzuje. Co tak vím, jsou lidé, kteří knihu četli vícekrát nebo několikrát navštívili divadelní představení. Myslím, že to téma je natolik neuchopitelné, že stále vyvolává nové otázky a možná se do lidí zarylo. Ale rozhodně to není tak, že by má kniha působila obrovskou literární bouři, myslím, že se to tak může zdát spíš zvenčí.

Na debut měl váš román v Česku mimořádný ohlas – psala o něm přední média, vyšel jako audiokniha a dočkal se i jevištní adaptace v podání divadla Feste. Čím si myslíte, že Srpny tolik zaujaly?

Myslím si, že to zčásti bylo hlavním tématem a jeho všudypřítomností. Jestli jsem něco na literárních besedách slýchal, byla to věta: „To se mi stalo taky.“ Každý máme pocit, že nám někdy někdo nedal za pravdu a manipuloval námi. Druhá věc je, kolik je mezi lidmi obětí psychického týrání – kniha mi bohužel ukázala, že víc, než by si člověk myslel.

Je podle vás jedním z důvodů úspěchu Srpnů i to, že se dotýkají tématu, které je univerzální a může oslovit čtenářstvo bez ohledu na jazyk nebo prostředí?

Je to možné. Někteří literární kritici v době vydání psali, že text kromě tématu nic nenabízí, a aniž bych se chtěl vůči podobným reakcím zhrzeně vymezovat, mně osobně na románu vždycky přišlo důležité i to, jakým jazykem o gaslightingu vypráví. Snažil jsem se ukázat, že se vlivem traumatu naše pocity, myšlení, a tím pádem i jazyk samotný může cyklit, ale i rozpadat. Každý ale vnímáme literaturu po svém a pro někoho může být důležitější právě příběhová složka.

Foto: Blanka Novotná

Čeští spisovatelé a spisovatelky by zasloužili, kdyby mohli víc tvořit a míň se věnovat propagaci

Byl jste na tak silnou odezvu připravený?

Samozřejmě jsem si přál, aby se kniha četla a o manipulaci se diskutovalo, ale rozhodně jsem nečekal, kolik čtenářek mi bude psát, že si prošly tím, čím si prošla moje protagonistka. V prvních dnech jsem nevěděl, jak s jejich zprávami naložit, protože jsem nikoho nechtěl poučovat, ale ani odmítat. Nakonec jsme spolu často sdíleli vlastní zkušenosti, strachy či úzkosti. Vážím si toho, že mi ty ženy tenkrát napsaly, ale sám bych si přál, aby lidí s podobnou zkušeností bylo co nejméně.

Strávil jste pár měsíců na studijním pobytu v Anglii. Promítla se tato zkušenost do vašeho psaní, do způsobu, jak o textech uvažujete?

Myslím, že mě ani tak neovlivnil pobyt v Anglii jako spíš láska k angličtině. Rodiče mě jako dítě dost brzo zapsali do jazykových kurzů a to zapříčinilo, že jsem se jí chtěl věnovat i v dospělosti. Díky tomu si dnes můžu přečíst téměř cokoliv – a to je pro mě ta největší spisovatelská výhoda. Už dlouho mám pocit, že je překladová beletrie v Česku jednotvárná. Mám oblíbené spisovatele a spisovatelky, jejichž díla buďto nebyla přeložená vůbec, nebo jen velmi omezeně. Myslím, že kdybych měl být odkázaný pouze na to, co vyjde u nás, přemýšlel bych a psal jinak.  

Letos v únoru vydalo nakladatelství Anthea Verlag německý překlad Srpnů. Jak jste prožíval chvíli, kdy jste se dozvěděl, že kniha vyjde na německém trhu?

Měl jsem obrovskou radost. I proto, že mám v Německu kamarádky, s nimiž jsme se seznámili v Anglii, a já si celou dobu přál, aby si mohly knihu taky přečíst.

Jak probíhala spolupráce s překladatelem Mirkem Kraetschem? Konzultovali jste konkrétní pasáže, nebo měl při práci naprostou volnost?

Mirko Kraetsch je výborný a hlavně důsledný překladatel. Příběhem i jazykem se mnohdy zabýval do větší hloubky než já sám a e-mailové diskuze, které jsme spolu vedli, pro mě byly obohacující. Ptal se mě na detaily, které mně samotnému unikly, zkoumal jazyk v jednotlivých pasážích. Ač německy neumím a nemůžu jeho práci posoudit naplno, zahrnoval mě během překládání otázkami, které mi sloužily jako důkaz, že mu můžu naplno důvěřovat.

Byl jste zapojený i do výběru nakladatelství nebo do propagace knihy na německém trhu?

Zatím nijak zvlášť a jsem za to upřímně rád. Myslím, že by si čeští spisovatelé a spisovatelky zasloužili, kdyby mohli víc tvořit a míň se věnovat propagaci a dalším provozním záležitostem.

Foto: Pavel Němec, MZK

Pro spisovatele je jednou z největších odměn, když jeho dílo překročí hranice jazyka

Máte už ohlasy na německé vydání? Jak se překladu daří?

Ruben Höppner z nakladatelství Anthea Verlag mi nedávno říkal, že reakce, které mu na knihu v Německu chodí, jsou podobné těm v Česku. Lidé si uvědomují, že něco takového sami zažili, a cítí potřebu o tom říct ostatním, očistit se od té bolesti a konečně ji pojmenovat. Bavili jsme se taky o tom, že by bylo možná vhodné ke knize v dalším vydání přidat trigger warning, což je věc, která se v Česku zatím neřeší, ale myslím, že svůj význam má a bylo by dobré o ní víc diskutovat. 

Budou i překlady do dalších jazyků?

Ano, zatím se chystá lotyština, makedonština, arabština a srbština.

Na jaře jste Srpny představil na Lipském knižním veletrhu – jedné z největších literárních akcí v Evropě. Jak knihu přijalo tamní publikum?

Osobně mě překvapilo, že se na besedách vůbec někdo objevil. Po té první za mnou ale několik diváků a divaček dokonce přišlo, aby si se mnou popovídalo. Připadal jsem si skoro až nemístně – já a mluvit v zahraničí o něčem, co jsem splácal po nocích u sebe v pracovně? Ale právě tyto diskuze mě pak nabily energií do dalších dní. Myslím, že pro spisovatele je jednou z největších odměn, když jeho dílo překročí hranice jazyka a může o něm debatovat i s lidmi, které už pravděpodobně nikdy neuvidí. Reakce na knihu ale posoudit nemůžu, protože na veletrhu byli hlavně ti, kteří ji ještě nečetli a po besedě si ji šli teprve pořídit.

Před pár dny jste také vystoupil na literárním večeru u berlínského jezera Wannsee, kde se sešli autoři a autorky z Česka a Slovenska. Jaká tam panovala atmosféra?

Protože neumím německy, je pro mě vždycky trochu zvláštní účastnit se diskuze, které nerozumím. Občas to ale bývá i úleva. Všechno prochází ještě tlumočením překladatele Mirka Kraetsche a to mi dává jakýsi pocit bezpečí – vím totiž, že moje myšlenky musejí projít ještě myšlenkami jeho a to znamená, že je v tom všem se mnou, pomáhá mi.

Kdybych měl ale zhodnotit literární večer jako takový, byl jsem opravdu unešený z místa, kde probíhal. Dlouho jsem nezažil takový klid, jaký byl u jezera Wannsee. Slyšel jsem, že se zde dá vyjet na literární rezidenci – a to musí být sen.

Foto: Alena Radiměřská, Tschechisches Zentrum Berlin

Naučil jsem se, že je dobré při tvorbě myslet spíš na to, co právě probíhá

Nedávno jste dokončil nový román. Navazuje tematicky nebo formálně na Srpny, nebo se vědomě vydáváte jiným směrem?

Nějaká podobnost mezi prvním a druhým románem je: hlavní postavou bude opět žena. Jinak je ale příběh odlišný. Snažil jsem se vyzkoušet něco nového, a tak jsem dlouho promýšlel kompozici, formu vyprávění, jazyk i psychologii postav. Ještě chvíli potrvá, než bude práce na rukopise uzavřená, takže nemám odstup potřebný k tomu, abych o něm mohl mluvit, ale sám jsem zvědav, jak na něj lidé zareagují. Jedna z mých nejbližších kamarádek, které jsem román dal číst jako první, mi po dočtení volala se slovy: „Co to ***** bylo?!“ 

Změnila něco na vašem přemýšlení o psaní zkušenost s překladem a zahraničním publikem? Vstupuje do tvorby vědomí, že text může dosáhnout mezinárodního ohlasu?

Takhle ambiciózní nejsem. Všech překladů si vážím, ale kdybych měl psát s představami, že se mé knihy budou číst v dalších jazycích, asi bych u psaní zažíval ještě silnější úzkosti. Naučil jsem se, že je dobré při tvorbě myslet spíš na to, co právě probíhá, než na to, co teprve bude, co by mohlo být. Člověka to pak rozdvojí a neví, na co myslet dřív.

Máte na závěr postřeh nebo radu pro začínající autorstvo, které by se rádo prosadilo na tuzemském i zahraničním trhu?

Psaní je náročné. Kromě toho, že na něj prakticky nikdo v téhle zemi nemá tolik času, kolik by si přál, je taky nepříjemné. Člověk zažívá neustálé pochyby a frustraci a mně osobně pomohlo, když jsem si uvědomil, že jsou tyto projevy normální. Ještě nikdo nenapsal dobrou knihu na první zátah. Já se o to ale u Srpnů pokoušel, neustále jsem je editoval a první draft jsem se snažil mít co nejkvalitnější. U druhé knihy jsem na to šel jinak – řekl jsem si, že napíšu ten nejpříšernější první draft, který kdy kdo viděl. Needitoval jsem ho, dokud jsem nenapsal všechno, co chci. Bylo to otřesné, dívat se na všechny ty cesty, které nikam nevedly, a slovní obraty, z nichž mi bylo trapně po celém těle. Ale pomohlo mi to získat celkový obraz toho, co je potřeba říct. Pak jsem text zeditoval poprvé, pak ještě jednou, a až poté jsem ho posílal do nakladatelství. Zpětně musím říct, že mi tenhle průběh dal mnohem víc. Takže kdybych měl někomu něco poradit, bylo by to: Dovolte si napsat ten nejzrůdnější první draft, jaký dokážete.

Rozhovor se spisovatelem vedla Karolína Tomečková. Autorkou úvodní fotografie je Věra Marčíková.

Na malebném břehu berlínského jezera Wannsee se 11. června uskutečnil literární večer, během něhož svou tvorbu představili spisovatelé a spisovatelky z Česka a Slovenska – Irena Dousková, Dora Kaprálová, Marek Vadas, Mária Modrovich a Jakub Stanjura. Atmosféru večera podtrhl živý jazzový koncert pražského tria Romanovská–Tichý–Hrubý.

Součástí programu byla také diskuse věnovaná překladům české a slovenské literatury do němčiny. Překladatelky Marie-T. Cermann, Lena Dorn a Susa Wolfrum sdílely své zkušenosti s prací s „malými“ jazyky a přiblížily, jak náročný je proces převodu českých a slovenských textů do německého kulturního a jazykového prostředí.

Foto: Alena Radiměřská

Za spolupráci na akci děkujeme Českému literárnímu centru, Českému centru Berlín a Slovenskému literárnímu centru.

Kniha Město pro každého zaznamenala od vydání v roce 2020 řadu úspěchů – mezinárodní ocenění, překlad do němčiny i aktuální výstavu ve Frankfurtu nad Mohanem. Očekávali jste takový ohlas?

Je fakt, že ke všemu, co děláme, se snažíme přistupovat poctivě, naplno a současně novým tvůrčím, často dosud i neprobádaným způsobem. Je to samozřejmě v něčem riskantní, ale dává nám to takto smysl. Přestože jsme měli od začátku určité mezinárodní ambice, domluvili jsme se, že knihu připravíme, jako by byla určena jen a pouze pro české čtenářky a čtenáře. A až po dobrém ohlasu doma, a po prvním ocenění v zahraničí na Boloňském knižním veletrhu, jsme se postupně pustili do dalších obsahově lokalizovaných verzí, které jsou vždy textově, některé i obrazově, upraveny pro další teritoria, do kterých byla kniha prodána. Každé vydání je svým způsobem unikátní, lokalizované, šité na míru, nehledě na to, že i při dotiscích aktualizuji vždy data a informace obsažené v každé jednotlivé jazykové mutaci tak, aby byly stále relevantní. Například v němčině jsem teď připravoval podklady pro už třetí dotisk.

Jak vznikla spolupráce na stejnojmenné výstavě ve Frankfurtu?

Oslovilo nás přímo Německé muzeum architektury (DAM), které už roky spoluorganizuje spolu s Frankfurtským knižním veletrhem mezinárodní ocenění pro deset nejlepších architektonických knih roku – DAM Architectural Book Award. Díky ocenění naší knihy odbornou porotou, ve které byli i lidé z muzea, se jim Město pro každého dostalo do rukou. Zajímavostí je, že podle jejich slov jde o první případ, kdy v této soutěži uspěla kniha určená primárně pro mládež. Mám radost, že se naše výstava, reflektující speciálně i vybrané fenomény spojené s městem Frankfurtem, stala otevírací výstavou muzea po tříapůlleté generální rekonstrukci. Pro DAM a pro místní architektonickou komunitu je to opravdu velký svátek, na zahájení přišly stovky lidí – a spolu se mnou a Peterem Cachola Schmalem, ředitelem DAM, ji zahajoval i hlavní architekt města Frankfurtu Marcus Gwechenberger.

Když se vrátíme na úplný začátek — kde vznikl nápad napsat knihu? Proč jste měli potřebu představit urbanismus právě v tak přístupné formě?

Po své krátké projekční praxi hned po škole jsem se posunul do oblasti profesionálních architektonických médií – jako šéfredaktor časopisu ERA21 jsem se sedm let snažil šířit dobrou praxi napříč odbornou architektonickou komunitou. Získal jsem však postupně pocit, že i sebeinovativnější architekt nic nezmůže, pokud chybí vzdělaný investor. Tak jsem dalších pět let programově vedl mezinárodní konference reSITE o městském plánování, určené pro politiky, developery, aktivní občany i architekty. Je to už skoro 15 let – a tehdy to nebylo vůbec běžné.

Jak jsem se postupně posouval od menších měřítek jednotlivých staveb k městskému plánování, bylo mi víc a víc jasné, že dobrá projektová zadání od politiků mohou přijít jen na základě zájmu a podpory občanů, kteří je volí. A odtud byl už jen krůček ke vzdělávání nejširší veřejnosti. To, jak je možné hovořit o složitých urbanistických tématech s mládeží, jsem poprvé viděl naživo během svého fulbrightovského pobytu v Chicagském centru architektury. Zatímco u nás podobné vzdělávací iniciativy před sedmi lety teprve vznikaly, oni už za sebou měli několik desítek let praxe.

Každý urbanistický plán je svým způsobem utopie

Inspirovala vás již existující literatura?

Velmi konkrétní inspirací pro mě byla kniha No Small Plans, zpracovaná ve formě urbanistického komiksu. Ale na úplně osobní rovině mnou otřásla hlavně totálně dysfunkční podoba amerických měst: Detroitu, ale částečně i Chicaga, kde se na ulici střílelo na denní bázi. Došlo mi, jak je evropské město kvalitní, vysoce obyvatelné a inkluzivní, a že to není vůbec samozřejmé. A také, že je potřeba o tom i takto mluvit, jako o něčem výjimečném, čeho je potřeba si vážit a dále to kultivovat.

„Město pro každého“ – je to utopie, nebo dosažitelný cíl? Co toto označení v praxi vlastně znamená?

Každý člověk je unikátní a důležitý, jsme nadáni různými talenty a máme i různé praktické zkušenosti. Společnost, která dokáže těžit z tohoto bohatství, se stává odolnější. Je to komplexnější ekosystém. A příroda je nekonečně bohatá. Největším ohrožením bohaté části světa je rostoucí nerovnost ve společnosti, která v posledních letech dosahuje extrémních rozměrů. Alespoň to říká ve své zprávě o stavu planety Organizace spojených národů. Rostoucí nerovnost vyvolává sociální napětí, které může přerůst v nepokoje. Lidské dějiny jsou jich plné.

Jádrem ideje města je vzájemná spolupráce ku prospěchu vlastního i všech ostatních obyvatel – sousedů. Vždy se vynořují také odstředivé, autoritářské nebo sebestředné tendence, které městskou pospolitost rozbíjí, oslabují nebo exploatují. „Město pro každého“ je úběžníkem, kterého není možné nikdy dosáhnout, ale stojí za to o něj usilovat. Každý urbanistický plán je svým způsobem utopie. Málokterý městský plán je realizován jako celek a v nezměněné podobě. Město pro každého můžeme vnímat jako knihu-manifest. Ukazuje, že město pro každého dokonce už existuje, jen je ve fragmentech jednotlivých příkladů dobré praxe rozptýlené po celé planetě.

Co považujete za vzorový příklad „města pro každého“?

Díky velkorysému a již sto let systematicky rozvíjenému programu městského bydlení je to určitě rakouská Vídeň. Na dalších příčkách měst nejlepších pro život, jejichž hodnocení zahrnuje třeba i kvalitu a finanční dostupnost škol, lékařské péče nebo nízkou míru kriminality a korupce, je Kodaň a Curych. Další příčky obsazují, pro Evropany možná překvapivě, největší australská, kanadská a japonská města. Německo si vede také velmi dobře.

Jak jste obsah knihy převáděli do výstavní podoby? A co výstava nabídne navíc oproti knize?

Protože jsme byli k výstavě osloveni čtyřmi různými institucemi současně, rozhodli jsme se každou z nich řešit jinak. Pro frankfurtskou výstavu jsem vybral z knihy ty kapitoly, které jsou pro město nejpalčivější: monofunkční městské zóny, dopravní problémy, gentrifikaci, nedostupnost bydlení a privatizaci města. Společně s muzejním týmem a ve spolupráci s archivem Úřadu pro plánování města Frankfurtu jsme je doplnili o relevantní fotodokumentaci. Ilustrátoři knihy, David Böhm a Jiří Franta, vyrobili a na místě sestavili obrovské centrální umělecké dílo, instalaci, s mnoha významovými rovinami a přesahy i do dalších oborů.

K současně probíhající výstavě ve Středočeském muzeu jsme pro změnu přizvali asi 15 současných českých umělkyň, umělců a uměleckých kolektivů, pracujících ve své tvorbě soustavněji s tématy města, bydlení, veřejného prostoru nebo dopravy – a výstava vrcholí velkým „betlémem“ nejlepší české současné veřejné architektury.

Náctiletí jsou skvělá, ale často podceňovaná cílová skupina

Ocenění Bologna Ragazzi Award se tradičně uděluje dětské literatuře. Jak důležité je podle vás, aby se o městech učily už děti?

Kniha byla od začátku koncipována pro středoškolskou mládež. Proto bych nemluvil přímo o dětech. Naopak jsme se z mladých snažili děti už nedělat. To se odrazilo například ve způsobu práce s odborným výrazivem, kterého jsme se nebáli, ale vždy je v knize při prvním výskytu srozumitelně vysvětleno. Náctiletí jsou skvělá, ale často podceňovaná cílová skupina. Mladé myšlení charakterizuje rychlé vstřebávání a zpracovávání podnětů, kritický pohled až rebelství, odvaha myslet jinak a tvůrčím způsobem, energie se do něčeho smysluplného pustit. A mladé myšlení nemusí ani souviset s věkem. Rád říkám, že naše kniha Město pro každého je určena mladým lidem všeho věku. Nadšeně ji čtou i dospělí, menší děti zase milují její ilustrace.

Kniha vyšla v českém originále v roce 2020 a o dva roky později v německém překladu Leny Dorn. Překvapilo vás, že zaujala i v německy mluvících zemích?

Důležitou roli určitě sehrál náš německý vydavatel Hans-Gerd Koch z nakladatelství Karl Rauch Verlag. O knihy, které si vybere, se stará velmi osobním a pečlivým způsobem. Ať už to je skvělý překlad německé bohemistky Leny Dorn, předmluva od architektonické redaktorky Laury Weißmüller ze Süddeutsche Zeitung nebo četné recenze v kvalitních médiích v Německu, Rakousku i Švýcarsku. Současně je ale také zřejmé, že kniha zarezonovala i svým tématem. Pro zajímavost – měl jsem s vydavatelem delší diskusi nad překladem názvu knihy do němčiny, všimněte si, že je trochu odlišný od českého originálu. Právě již zaužívaným spojením „stadt für alle“ se úspěšně napojujeme na již existující dlouholetou silnou kritickou diskusi uvnitř německé společnosti nad současným směřováním měst.

V knize je patrná silná orientace na vizuální prezentaci. Jaký význam mají grafické a ilustrační prvky pro hlubší pochopení problematiky urbanismu?

Městské plánování bylo donedávna vnímáno jako extrémně komplikovaná, komplexní a širší veřejnosti zcela tajuplná a hermeticky uzavřená disciplína, které rozumí pouze několik zasvěcených mágů –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ urbanistů. To se snažím nabourat. Nejde o to, že městské plánování je skutečně velmi komplexní činností týmu odborníků, navíc ve spolupráci s mnoha dalšími klíčovými aktéry. Jde mi o to, aby skrze lepší pochopení nejzákladnější abecedy, v našem případě jsem vybral čtrnáct klíčových výzev současného města, bylo dosaženo vyšší základní úrovně gramotnosti, a tím i vyššího zájmu o tuto oblast rozhodování. Díky tomu se zvyšuje i šance, že vyšší pozornost společnosti vyústí v lepší společné rozhodování o kvalitě prostředí, které sdílíme. V krizí města postiženém Chicagu aplikují řízeně demokratizaci navrhovacího procesu a soustředí se na masovou výuku designového myšlení.

Demokratická kultura potřebuje čas

Vnímáte rozdíly v přístupu k urbanismu v Německu a u nás? V čem bychom se mohli inspirovat, pokud jde o práci s veřejným prostorem?

Řekl bych, že v Německu se spíše než na formální restrikce klade větší důraz na přebírání osobní odpovědnosti. Lidé se méně bojí se ozvat, když jsou s něčím nespokojení. Kvůli vzrůstající nedostupnosti bydlení se třeba nebojí vyjít do ulic. Podobně jako se už v šedesátých letech hlasitě vzbouřili proti bourání zbytků historického Berlína, který měl zcela ustoupit modernistické zástavbě. Demokratická kultura potřebuje čas. Multikulturní každodenní realita v Německu navíc vyžaduje vyšší míru tolerance vůči odlišným názorům. Také díky většímu měřítku, silnější ekonomice a dlouhodobě hromaděným finančním prostředkům je německé městské plánování i architektura výrazně velkorysejší. Ve veřejném prostoru nelze nezmínit německé strategické investice do vlakové dopravy a do městské veřejné dopravy – nebo do skvělých veřejných parků a krajinářské architektury.

Knihu vydalo nakladatelství Labyrint v edici Raketa určené pro děti, přesto má podle recenzí velký ohlas i u dospělých. Bylo vaším záměrem vytvořit publikaci, která překročí generační hranice a umožní diskusi o městech napříč věkovými skupinami?

Nebyl to prvotní záměr, ale stalo se. Jsem za to opravdu rád.

Ve Frankfurtu jste měl současně naplánované workshopy k výstavě. Můžete o nich říct více?

Workshopy byly vedeny prakticky, prostřední část probíhala přímo v terénu města. Studenti se během série aktivit učili kriticky analyzovat své město, seznamovali se se základními výzvami současných měst tak, jak jsou popsány v naší knize, a lépe si uvědomovali vztah mezi vlastním chováním ve městě a jeho podobou. Během městského safari detailně rozebírali jednu městskou křižovatku, aby v závěrečné části nabyté zkušenosti využili při návrhu městské čtvrti pro každého. Průběžně pracovali v různě namíchaných týmech, přičemž počet účastníků v týmu se postupně zvyšoval a narůstala i komplexita jednotlivých rolí.

V pondělí jsme společně s Petrou Syrovou ze spolku Pěšky městem školili místní pedagogy. Od úterý do čtvrtka jsem vedl výuku čtení města a návrhů jeho zlepšení pro gymnazisty z Mohuče a z frankfurtského Sachsenhausenu. V pátek jsem se věnoval mezinárodním studentům z Frankfurtské univerzity aplikovaných věd a v sobotu jsem vedl workshop pro nejširší veřejnost. Celý průběh navíc zachytil televizní štáb z kulturního kanálu 3sat, který dorazil ve čtvrtek.

Rozhovor s architektem vedla Karolína Tomečková.