K překladu románu Hrdý Budžes od Ireny Douskové do němčiny
A hrdý buď
žes' vytrval,
žes neposkvrnil ústa ani hruď
falešnou řečí.
Takový byl můj lid
s kosou a kladivem.
Na jitřní čekal svit,
čekal a věřil.
Úrodu novou sklidí sám,
sám se svými.
Jděte mu z cesty! Staví chrám
bratrské doby.
Tato básnička Stanislava Kostky Neumanna ze sbírky Zamořená léta z roku 1946 přímo zakládá identitu protagonistky Helenky v románu Ireny Douskové s nerozluštitelným titulem. Román začíná takto:
Včera byl důležitej den. Včera jsem ve školním rozhlase slyšela krásnou básničku o jednom pánovi. Jmenoval se Hrdý Budžes, byl velice statečnej a vytrval, i když měl všelijaký potíže. Já mám taky potíže, hlavně proto, že jsem tlustá a všichni se mi smějou. Ale včera jsem si řekla, že se nedám. Budu jako ten Hrdý Budžes a vytrvám.
Koncem roku 2004 jsem se po dlouhém lobování ve spolupráci s Danou Blatnou z tehdejšího nakladatelství Petrov dozvěděl, že román fakt budu překládat já – jako jeden ze tří prvních knižních překladů mé kariéry.
A hned taková výzva! Kdepak překladatelský oříšek – byl to vořech jako hrom! Už z toho prvního odstavce a samotného titulu jsem byl zpocený skrz naskrz.
S výkřikem „NEPŘELOŽITELNÝ!“ jsem knihou mrštil o nejbližší stěnu. (Popud ji vyhodit oknem ven jsem potlačil, je to přece jenom skvělý text.)
Kryptický Hrdý Budžes Helenku totiž doprovází jedním celým školním rokem, který Irena Dousková popisuje. Takže jsem potřeboval mít nápad, co s tím.
Jedno bylo jasné – „doslovný“ překlad nedorozumění, založeného na syntaktické konstrukci v češtině, není možný. Třeba najít nějaký protějšek z německého, přesněji: východoněmeckého prostředí; zkušenost komunistického systému jedna část dnešního Německa přece s Česk(oslovensk)em sdílí, a tím i kulturní prvky té doby.
Já jsem vyrostl v Drážďanech, takže v NDR, moje školní zážitky byly podobné těm, které líčí Irena Dousková. Prohrabával jsem svou paměť, dokonce staré učebnice němčiny – s neumanovsky laděnými básničkami – jsem ještě našel. Zeptal jsem se maminky i jedné její kamarádky, která dříve pracovávala jako učitelka ruštiny.
Nic. Žádný použitelný výsledek.
A pak se to stalo. Inspirace. Nevím už přesně, kde a kdy. Ale stalo se to.
Zachránili mě italští partyzáni.
A to v podobě písničky Bella Ciao. Existuje německý překlad, který jsme zpívali ve škole – písnička byla sice zápaďácky italská, zato ale partyzánská. Na gymplu jsme zpívali každé ráno před první hodinou nějakou písničku „na rozehřátí“. A Bella Ciao nejraději, protože má šest slok – a tím značně posunula začátek vyučování.
(Český překlad textu, který by se dal i zpívat, jsem nenašel, ale na Wikipedii je o písničce článek.)
V textu jde o život i smrt jednoho partyzána. A nějak mám dojem – i když paměť mě dost možná klame –, že já jsem si tehdy fakt myslel, že se tento partyzán holt jmenuje Bella Ciao. Italsky jsem neuměl, takže jsem to nemohl rozluštit jako pozdrav „Sbohem, krásko!“, jímž se partyzán v myšlenkách rozloučil se svou milou.
Ale i kdyby se to nebylo stalo mně – Helence se to stát mohlo, alespoň v překladu do němčiny. I stalo. Akorát jsem to převedl do německého pravopisu – překlad, který vyšel v roce 2006, se jmenuje Der tapfere Bella Tschau, takže „Hrdý Bella Čau“.
Jinak se celá kniha hemží výzvami – přemoudřelá hrdinka všechno vypravuje v obecné češtině; k tomu se vyskytuje spousta dobových reálií a slovních hříček (děj se odehrává ve fiktivním městě Ničíně a v dost pravděpodobné vesnici Zákopy – no potěš pámbů). Ale překlad byl hlavně velkou legrací, bláznivou jízdou. Bez pomoci jiných – redaktorky německého nakladatelství dtv, lidí v mém okolí a hlavně i samotné autorky – bych to ale nezvládl. Patří jim velký dík. Jen spolu jsme silní.
To by podepsali i ti italští partyzáni, kteří mě zachránili.