Co lze v češtině vyjádřit, co je v němčině obtížné nebo nemožné?
Čeština je často mnohem pohyblivější, hravější a pružnější než němčina. Konkrétně mě v této souvislosti napadají především aspekty sloves: aby bylo možné v němčině vyjádřit rozdíl mezi dokončeným, procesním, jednorázovým nebo opakujícím se úkonem, je třeba si pomoci jinými prostředky (například příslovci). V češtině se dá hodně experimentovat, a to nejen se slovesy. Díky flexibilitě jazyka s jeho četnými koncovkami a relativně volné větné struktuře se dá také mnohem přirozeněji rýmovat, nebo řekněme: rytmizovat jinak než v němčině, aniž by to působilo uměle.
Mění se charakter postavy, když ji převádíte z češtiny do němčiny?
To by se vlastně nemělo stát nikdy – kromě toho, že postava najednou mluví jiným jazykem, tak zůstává stejná. Má k dispozici jen jiné prostředky, jak se vyjádřit. Občas se stane, že musí říct víc, jindy použije jiné obrazy, ale mluví stejným tónem a se stejným záměrem.
Přemýšlíte při překládání spíše v obrazech, významech, nebo slovech?
Nejprve si musím ten obraz představit. Pak se na něj podívám, prostuduji jazykový materiál, vnímám rytmus a styl, čtu mezi řádky a poté zkouším, jak tento celek co nejlépe přenést na druhou stranu – do jiného jazyka a jiného kontextu – s co nejmenšími ztrátami.
Co je na českém humoru obzvlášť obtížné převést do němčiny?
Upřímně řečeno mě štve to neustálé omílání českého humoru, který často představuje určitou pivem ovlivněnou neohrabanost. Nejsem si úplně jistá, zda se v češtině smějeme více než v němčině – nebo zda se vyžíváme až příliš v tradičních klišé. Někdy mám také dojem, že se mnoho věcí smete smíchem pod stůl, aby se s nimi nemuselo zabývat, nebo že se jasně překračují hranice a maskuje se to jako humor.
Je však samozřejmě vždy výzvou přenést humor, který vychází z narážek, jazykových zvláštností nebo konkrétních místních znalostí. To ale platí pro všechny jazyky.
Které české vtipy v němčině vůbec nefungují?
Všechno, co je imanentní jazykovému a (kulturnímu) kontextu, je obtížné; často je třeba hledat podobné obrazy a podobně. A co mi také často připadá: V češtině se z určitých politických, historických či společenských souvislostí dělá legrace nebo se tyto souvislosti ironizují – například druhá světová válka a německý fašismus –, protože se na to nahlíží z jiné historicko-politické perspektivy. Týká se to však i jiných oblastí, kde se hranice toho, co lze vyslovit, částečně velmi liší.
Jak překládání ovlivnilo vaši vlastní němčinu?
Často se pohybuji mezi jazyky, v jakési přechodové zóně. Překládání rozhodně ovlivnilo způsob, jakým vnímám jazyk, jakýkoli jazyk. Při překládání také čtu úplně jinak, mnohem intenzivněji, hlouběji, v mnoha rozměrech – jak jednou řekla moje vážená kolegyně Kristina Kallert, překládání je nejkrajnější forma čtení.
Na čem právě pracujete a jaké projekty vás čekají dál?
Nedávno vyšla sbírka básní „Spatřil jsem svou tvář“ od Petra Hrušky (Voland&Quist) a v nejbližších dnech se v knihkupectvích objeví román „Narušení děje“ od Emmy Kausc (Zeitkind Verlag). V současné době ještě pracuji na několika knihách, které vyjdou ve Frankfurtu. Dvě prozaická díla jsou právě v redakci – romány „Radikální potřeby“ od Terezy Semotamové (Voland&Quist) a „Tři“ od Anny Luňákové (nakladatelství Das Wunderhorn). Spolu s mou kolegyní Danielou Pusch vydáváme antologii „Poežije“ se současnou českou poezií, kterou také společně s dalšími kolegy a kolegyněmi překládáme (edition.fotoTapeta). A posledním projektem pro Frankfurt je překlad básní Iryny Zahladko.
Dále plánuji ještě autorská čtení a další akce. Krásným projektem, který mě na podzim čeká, je společné vystoupení s duem Stock-Wettin a skladatelem Friedemannem Stoltem, v němž se česká poezie v překladu setká se současnou kompozicí a hudbou. Na to se také velmi těším.
Foto: Paul Jeute
Rozhovor vedla Nathalie Weber.