Jaké věci lze v češtině vyjádřit, které jsou v němčině těžké nebo nemožné?
Zdrobněliny působí velmi přirozeně, nikoli strojeně nebo přehnaně. Je v nich jemná něha češtiny, kterou se vždy snažím nechat zaznít i v němčině.
Mění se charakter postavy, když ji přenášíte z češtiny do němčiny?
V ideálním případě ne. Postavy musí být i v překladu psychologicky i sociolingvisticky přesvědčivé. Charakter zůstává ve své podstatě stejný, ať už postava mluví mandarínsky, nebo korsicky.
Přemýšlíte při překládání spíše v obrazech, ve významu, nebo ve slovech?
V jazykové magii. Ve snaze ji zachytit. A jsem přesvědčen, že se překládá také intuitivně. Člověk musí text cítit, vcítit se do jeho vlastní logiky. Všechno by do sebe mělo zapadat tak, aby němčina zachovala podstatu originálu – a přenesla jeho tajemství do nového jazyka, aniž by je kdy prozradila.
Co je na českém humoru obzvlášť těžké převést do němčiny?
Nemálo lidí říká, že Haškův „Švejk“ je jakousi příručkou k přežití, která ukazuje, jak se „Čech“ dokáže úspěšně protloukat životem a vyváznout bez úhony. Humor je nedílnou součástí životního stylu: v drzé ironii, ve schopnosti nějak se protlouct, ve vynalézavosti. Myslím, že téměř všichni Češi jsou skrytí surrealisté, které přitahuje bizarnost a grotesknost. V polštině existuje rčení „jak w czeskim filmie“ – jako v českém filmu. Označuje situaci, která je chaotická nebo v níž je těžké se vyznat. Myslím, že právě tady se dotýkáme kořenů českého humoru: v přijetí absurdity, a dokonce v tom, že v ní nacházíme zalíbení. To je „typicky“ české. A jen těžko se to přenáší do kultury, v níž humor vychází ze zcela jiných předpokladů. (Doporučuji: Podívejte se na dadaistickou pohádku „Sedmikrásky“ Věry Chytilové! Kdo ji považuje za vtipnou, ten už do jisté míry pochopil český humor.) A upřímně řečeno: země, v níž se všichni navzájem zdraví jako námořníci slovem „Ahoj“, přestože nemá moře, přece musí mít mimořádný smysl pro absurditu…
Které české vtipy v němčině vůbec nefungují?
Vtipy, které odkazují na historické události pevně zakotvené v kulturní paměti Česka (a Slovenska) – tam je třeba vymyslet něco jiného, co bude v německém kontextu srozumitelné a v ideálním případě vyvolá stejné komické asociace.
Co máte na češtině nejraději, co vám v němčině chybí?
Spontánně bych řekl: magie slov. Kompaktnost. Sugestivnost. Ta baletní lehkost samohlásek (např. „krásná báseň“ – ta slova se doslova vznášejí!) nebo skřípění souhlásek (např. „hrst zrn“… vždyť to v ústech přímo drhne a praská). Ale pozor: němčina v tom za češtinou nijak nezaostává. Má svou superzbraň – složená slova. Jak jsou přesná a kolik místa ve verši ušetří! Protože v poezii rozhodují slabiky o tom, zda verš funguje, či nikoli.
Jak překládání ovlivnilo vaši vlastní němčinu?
Číhám a čekám na čerstvou kořist. V autobuse, tramvaji, ve vlaku. S tužkou v pohotovosti a otevřeným zápisníkem. A najednou! Někdo jen tak mimochodem něco pronese – obrat, větu, slovo. Řešení, nad kterým jsem si celé dny u psacího stolu lámal zuby. Nebo slídím v nějaké knize, pohled ostře upřený na řádky. A zničehonic mi hledaný výraz padne přímo do oka. Překladatel je šelma – učí se lovit všude.
Jaké nejtěžší rozhodnutí jste kdy musel při překládání udělat?
Existují přesvědčivá a libozvučná řešení, která jsou právě proto velmi lákavá. Musím je však zavrhnout, protože originál zkrášlují. Měl bych se mít na pozoru před snahou autora vylepšovat. Kde dveře vržou, mají vrzat – za mě klidně i skřípat nebo praskat –, ale neměl bych se snažit namazat panty, aby se otevíraly bezhlučně. Kdo originál příliš uhlazuje a zbavuje nerovností, možná vytváří korektní, ale sterilní texty. Čtenáři můžeme bez obav důvěřovat, že zvládne šplhat přes kamenitou suť, místo abychom mu cestu k rychlému porozumění vydláždili dálnicí.
Jaká jsou vaše nejoblíbenější slova v němčině a v češtině?
Napadá mě „smrtonoš a smaltovina“, verš z básně Karla J. Čapka („Čeho se bojíš“), který jsem do němčiny přeložil s podobnou aliterací jako „Todesotter und Mörtelschotter“. Kromě toho se přiznávám, i s rizikem, že to bude znít kýčovitě, že se mi líbí „miláček“ a vůbec slovo „něha“. Je v nich cosi měkkého, jemného jako vánek.
Na čem právě pracujete a jaký projekt vás čeká dál?
V posledních měsících se rozvinula spolupráce s avantgardní skladatelkou Magdalenou Białeckou. Píše spektrální kompozice pro velký vokálně-instrumentální soubor na české básně – a vybrala si k tomu i některé z mých překladů. Pro mě je to zcela nová oblast: otázka, jak může hudba korespondovat s poezií.
Díky podpůrným programům Frankfurtského knižního veletrhu je nyní možné vynést na světlo mnohé z toho, co celé roky leželo v šuplíku. Některé překlady poslouchám a pročítám, abych zjistil, zda už mezitím dozrály, nebo ještě ne. V současnosti pracuji na dokončení tří překladů – básnických sbírek Jaromíra Typlta, Petra Halmaye a Petra Maděry. Poslední dvě jmenované sbírky by měly vyjít v edici „Aula-Thule“ nakladatelství Aula Bohdana Chlíbce, básníka, jehož poezii jsem už léta propadl (zejména jeho sbírce Zimní dvůr). Vůbec bych rád překládal básníky, o nichž se tvrdí, že jsou „nepřeložitelní“. Takové výzvy přijímám vždy rád. Baví mě pohybovat se na hraně a překračovat hranice. Tím, že neustále zpochybňuji vlastní schopnosti, se mi může, mám-li štěstí, podařit proniknout i k novým formám jazyka. Takovým básníkem byl Karel Jan Čapek. Nedávno mu v nakladatelství „Ginster Press“ vyšla básnická sbírka pod názvem Karel je nemocný a předčítá, kterou sestavil Frank Wierke. Frank je vůbec někdo, kdo by si zasloužil více pozornosti: mimo jiné natáčí portréty básníků a jako editor dává hlas básníkům, kteří se vědomě straní ostatních a jdou vlastní cestou.
Těším se na novou sbírku Kláry Goldstein, ale také na spolupráci s Klausem Andersem, zkušeným překladatelem a básníkem. Překládá z nejrůznějších jazyků, a má proto obrovskou zásobu zkušeností. Když někde uvíznu a marně si lámu hlavu, vždy mě navede na správnou stopu. Jeho přístup k jazyku mě inspiruje – a neustále se od něj učím.
Foto: Dominika Sadowska
Rozhovor vedla Nathalie Weber.