Jak vznikla myšlenka výstavy? Kdo s ní přišel a kdo ji realizoval?
Původní plán byl soustředit se na technické prostředky komunikace a jejich českou podobu. Když jsem totiž poprvé viděl Muzeum komunikace ve Frankfurtu, tak jsem se do té budovy zamiloval a říkal jsem si, že v rámci českého hostování zde musíme připravit nějakou výstavu. Pak jsme se potkali ve Vídni s Frankem Gnegelem, kurátorem muzea, a o podobě výstavy jsme spolu mluvili. Ale ani jednoho z nás to neuspokojovalo. A náhle jsme zjistili, že mluvíme o svobodě slova a odtud už byl jen krok k tématu samizdatu.
Ještě večer jsem zavolal Michalu Přibáňovi, který je v současné době největším znalcem tohoto tématu u nás, dlouze jsme si povídali a na konci toho rozhovoru byl základ koncepce výstavy hotov. Pak to ale trvalo ještě další rok, než jsme společně s Michalem dali dohromady definitivní textovou podobu výstavy a s velkou pomocí naší kolegyně Věry Böhmové i potřebné materiály. Moravská zemská knihovna se pak ujala přípravy a partnerství s Muzeem komunikace jí zaručilo velkou pozornost německé veřejnosti.
Na výstavě jsou k vidění také některé původní stroje. Odkud pocházejí?
Máme obrovské štěstí, že v Praze sídlí speciální knihovna Libri prohibiti, která se věnuje sbírání samizdatu nejen z bývalého Československa a která i díky rozsahu a charakteru fondu už několik let patří ke světovému kulturnímu dědictví UNESCO. V jejím čele stojí báječný člověk Jiří Gruntorád, sám bývalý aktivní člen samizdatového hnutí, který nám vyšel vstříc a zapůjčil nám neuvěřitelné množství jedinečných dokumentů. Včetně rozmnožovacích strojů. Dokonce se nechal přesvědčit a nahrál s námi krátký film, který můžete na výstavě vidět a díky němu sledovat, jak se tyto stroje používají. Což není nic jednoduchého.
Má samizdat význam i dnes? Proč je důležité si jej připomínat?
Samizdat má několik významů. Jednak jako historický pramen je dokladem primární společenské potřeby svobodného prostoru, v němž může docházet k pluralizaci myšlení a rozvoji kritického vztahu ke skutečnosti, v této podobě je také svědectvím o odvaze a občanské odpovědnosti. Václav Havel kdysi řekl, že samizdat je život v pravdě. Vlastně tím říká, že samizdat nejsou jen tisky, ale především postoj, možná až existenciální situace volby. A to je blízko k dalšímu významu samizdatu.
Samizdat vzniká v okamžiku, kdy nějaká ideologie má dostatečné mocenské prostředky, aby zakazovala či likvidovala jiné názory či jiné idee. A my stále žijeme ve světě, v němž spolu soupeří různé ideologie. A v takovém případě je samizdat současně možností si uvědomit, jak křehký je náš veřejný prostor, a současně potencialitou, která nám bude vždy ještě zbývat – budeme-li mít dostatek odvahy a občanské odpovědnosti. Ale vlastně si díky němu uvědomujeme, že bychom měli udělat vše pro to, aby už nebylo nutné se jeho prostřednictvím dožadovat práva na svobodu slova, které je či mělo by být základní podmínkou lidské existence.
Je nějaké samizdatové dílo, kterého si obzvlášť ceníte, nebo osoba spojená se samizdatem, které si obzvlášť vážíte?
Vlastně si vážím každého, kdo měl odvahu se do této aktivity zapojit. Samozřejmě tu máme slavné osobnosti, jako byli Václav Havel, Ludvík Vaculík nebo undergroundový básník Ivan Martin Jirous, ale celé to hnutí by nemělo naději na úspěch, kdyby se do něj nezapojila široká veřejnost. Samizdat je komunita, síť, která lidi spojuje.
Mně osobně byli drazí olomoučtí autoři, kteří vydávali samizdatové sborníky Listy přátel, kde publikoval i můj pozdější mentor a přítel, básník Jiří Kuběna. Nebo Petr Oslzlý, brněnský spoluautor specifické formy samizdatu undergroundové Galerie Drogerie – Zlevněné zboží. Šlo o projekt založený na konceptu svobodných výstav v nesvobodné společnosti. Petr Oslzlý se později stal poradcem prezidenta Václava Havla a do nedávna působil jako ředitel Centra experimentálního divadla v Brně. A třeba ještě můj kamarád z Prahy Filip Písařovic, díky němuž jsem se jako sedmnáctiletý kluk na konci osmdesátých let dostal do sítě, v níž cirkulovaly samizdaty.
Je Česko samizdatem obzvlášť známé? Je na české samizdatové tradici něco specifického?
Nedá se říci, že by bylo něco na české samizdatové tradici zvláštního. Se samizdatem je vždy spojena jistá forma vynalézavosti, tedy hledání technik pro reprodukci psaného slova nebo obrazového materiálu. Ta variabilita tam tedy není velká. V samizdatu nejde primárně o estetickou kvalitu tisku, ale o obsah. Jsou však výjimky. Například básník Ludvík Kundera, bratranec Milana Kundery, vydával v sedmdesátých a osmdesátých letech samizdaty, které byly naopak založeny na vysoké grafické kvalitě, podíleli se na nich přední čeští výtvarníci a výtvarnice a spisovatelé či spisovatelky, kteří byli zakázáni a jejichž poetika – ať už obrazová, nebo verbální – neodpovídala dobovým oficiálním normám.
Ostatně Ludvík Kundera už jako dvaadvacetiletý mladík si samizdat vyzkoušel v období nacistické okupace. Jako člen surrealistické skupiny Ra nemohl se svými přáteli oficiálně vydávat (surrealismus byl i v protektorátu Böhmen und Mähren považován za zvrhlé umění), a proto publikovali své básně a kresby v podobě tzv. černých tisků, tedy samizdatu. Knihy neknihy – tak nazýval Ludvík Kundera svoji samizdatovou produkci ze sedmdesátých a osmdesátých let – byly vlastně upamatováním se na podobnou praxi z období války.
Jak jste se cítil, když jste hotovou výstavu poprvé viděl?
Každá výstava má několik kroků a napětí je spojeno s každým z nich. Když se konečně podařilo dát dohromady textovou podobu, kterou jsme důkladně konzultovali s kolegy z Muzea komunikace, protože oni nám pomohli ji upravit tak, aby byla srozumitelná pro německého návštěvníka, který má jiné historické zkušenosti, začali jsme přemýšlet o její grafické podobě. Naším partnerem se stal Štěpán Drlík, s nímž jsme dělali v Moravské zemské knihovně už řadu výstav, a opět následovaly dlouhé rozhovory nad návrhy. Jeho přemýšlení o grafickém řešení nás hodně oslovilo.
Ale jedna věc je návrh a druhá realizace. Když jsem pak viděl reálnou výstavu v Muzeu komunikace, byl jsem nadšený. Realizace vypadala ještě lépe než návrhy. Prostě se jedno dalo dohromady s druhým a vznikl moc pěkný celek. Štěpánův návrh pomohl výstavě, a přitom grafické řešení necítí potřebu na sebe poutat přemíru pozornosti. Mám z výstavy velkou radost.
Jaké byly dosavadní reakce?
Byl jsem překvapený, jak byly pozitivní. Jak ve vztahu k obsahu, tak k provedení výstavy. Je zřetelné, že téma svobody slova silně rezonuje společností. A to je dobré. Budu rád, když naše výstava přispěje k přemýšlení o vztahu mezi svobodou slova a individuální občanskou odpovědností, když přispěje k přemýšlení o křehkosti společenské situace, v níž žijeme.
Fotky: Museumsstiftung Post und Telekommunikation / Salome Roessler
Rozhovor s Tomášem Kubíčkem vedly Annika Grützner a Karolína Tomečková.