Co pro vás bylo hlavním zdrojem inspirace při navrhování pavilonu? A jak se vám s mottem hostování pracovalo?
Na začátku nám přišlo skvělé téma Česka jako země na pobřeží. Chtěli jsme tuhle utopii nějakým způsobem přenést do reálného světa. Zároveň jsme se snažili hledat přesahy mezi pobřežím a knihou. Když jsme si ty dvě věci dali vedle sebe a hledali určité průsečíky, přišlo nám, že jak pobřeží, tak kniha jsou určitým rozhraním s nekonečností.
Konkrétně u knihy je to tak, že ty placaté knihy v reálném fyzickém světě po otevření ve svých stránkách skrývají nekonečné světy imaginace, do kterých se můžeme kdykoliv ponořit. Vytrhávají nás z všední každodennosti a nechávají nás unášet úplně někam jinam. Byli bychom rádi, kdyby se tahle esence podařila propsat i do návrhu pavilonu.
Co vám pomohlo převést tuto myšlenku do prostoru?
V pavilonu používáme nafukovací struktury, které jsou podobně nehmatatelné a efemérní jako imaginace samotná. Nejsou příliš explicitní. Návštěvníci si pod těmi strukturami mohou představit vlastně cokoliv. Limitem je jen jejich imaginace a to, co si z prostoru sami odnesou.
Důležitá pro nás byla také práce s měřítkem. Ty objekty jsou záměrně „bezměřítkové“ – mohou připomínat drobné kamínky omývané vodou, velké skály, pobřeží nebo celé skalní město. Návštěvník se mezi nimi může cítit jako mraveneček mezi obrovskými kameny, ale zároveň jako člověk procházející krajinou. Snažíme se přitom, aby nafukovací struktury co nejvíce vyplňovaly výhled a návštěvník nevnímal stěny pavilonu ani přesně nevěděl, kde prostor končí. Měl by tak získat pocit neohraničené krajiny a alespoň na chvíli zapomenout, že se nachází uprostřed knižního veletrhu.
Co návštěvnictvo čeká při vstupu do této imaginární krajiny?
Samotný vstup chápeme jako určité rozhraní. Člověk vlastně prochází knihou a dostává se do imaginace, do své hlavy nebo do toho, co mu kniha zprostředkovává. Líbí se nám kontrast mezi poměrně standardizovaným prostředím knižního veletrhu, které má svá jasná pravidla, a krajinou pavilonu, která má pravidla úplně jiná.
Chtěli jsme, aby se návštěvník mentálně opravdu přenesl a na chvíli nevnímal, že je pořád uvnitř veletržního prostoru. Měl by mít pocit, že vstoupil do jiného světa a vlastně si ani není úplně jistý, v jakém měřítku nebo prostředí se právě nachází.
V čem pro vás spočívala největší výzva při práci s tak velkým prostorem?
Pavilon bude mít přibližně dva a půl tisíce metrů čtverečních. Byl to pro nás poměrně velký úkol – komplexně zpracovat toto téma tak, aby prostor držel pohromadě jako jeden vypovídající celek. Pro návštěvníky tam budou auditoria, expozice, knihovna i chill zóna. Dát všechny tyhle funkce dohromady tak, aby stále tvořily jeden celek, je velká výzva.
Jakou roli v tom všem hraje udržitelnost?
Je pro nás velmi důležitá. Nafukovací struktury kromě toho, že dobře vyplňují prostor, jsou velmi snadno instalovatelné a převozitelné. Nepřevážíme velké objemy fyzického materiálu – na místě vlastně pracujeme především se vzduchem, který je všude.
Tohle byl jeden z aspektů, které jsme zohledňovali. Ve výstavnictví bývají velké problémy s převozem velkých objemů věcí, od stageové aparatury až po dekorace. I to byl jeden z motivů, proč jsme zvolili právě nafukovací struktury. Jsou lehké, snadno se instalují na místě a důležitá je i jejich další použitelnost po skončení akce. Není to tedy pouze samoúčelná věc vytvořená pro jedno konkrétní konání.
Které konkrétní prvky v pavilonu odkazují k tématu pobřeží?
Od začátku pro nás bylo důležité, abychom téma země na pobřeží nepojali příliš doslovně. Nechtěli jsme jednoduše nasypat do pavilonu písek a postavit tam palmy. Nafukovací objekty tak mohou někomu připomínat kamínky na pobřeží, jinému skály nebo třeba skalní město. Právě o tom je pro nás imaginace – necháváme na návštěvníkovi, co v nich uvidí.
Vedle toho se objevují konkrétnější motivy spojené s mořem a pobřežím, například maják nebo bóje. Ty mají určitou nautickou vizualitu, ale ani u nich nechceme návštěvníkům vnucovat jeden jednoznačný výklad. S tím souvisí i barevnost. Samotná krajina nafukovacích struktur pracuje především s béžovými a modrými tóny, zatímco prvky vložené do krajiny jsou zvýrazněné kontrastní oranžovou.
Maják navíc pracuje se světlem a textem. Na jednotlivých objektech se jeho prostřednictvím mohou objevovat fragmenty z prezentovaných knih, takže se knižní obsah stává součástí samotné krajiny.
Co by mělo návštěvnictvo uvnitř pavilonu zažít?
V rámci pavilonu je důležitá i světelná atmosféra, protože se snažíme, aby to nebyla jen pouhá výstava nebo prezentace knih, ale aby prostor na návštěvníka skutečně působil. Aby pro něj byl takovým mikrovesmírem, mikrosvětem v rámci celého Buchmesse, kam může přijít a popustit uzdu své imaginaci a představivosti.
Prostor bude záměrně potemnělý a světlo bude zvýrazňovat jednotlivá místa pozornosti. Práce se světlem a stínem nám pomáhá potlačit okolní veletržní prostředí a podpořit pocit, že člověk vstoupil do jiného světa. Komplexní scénické provedení pro nás bylo velmi důležité, stejně jako jeho spojení s architektonickým řešením tak, aby obě roviny vytvářely jeden celek.
Nechtěli jsme oddělovat architekturu od scénického prožitku návštěvníků. Můžete si to představit trochu jako komponované divadlo pro návštěvníky, kteří prostorem procházejí. Mají možnost seznámit se s knihami, ale zároveň něco zažít v blízkosti majáku nebo třeba objevovat, jaké jsou hranice pobřeží.
A kde v tom všem stojí návštěvník či návštěvnice?
Snažíme se vyhýbat přílišné popisnosti. Chceme, aby návrh a jeho forma byly metaforické. I když vytváříme konkrétně pojmenovaná místa, jako je třeba maják, pořád by tam měl zůstávat prostor pro návštěvníky, kteří jsou pro nás vlastně spolutvůrci. Je to jejich vnímání, které prostor dotváří.
Někdo v objektech uvidí kameny na pobřeží, jiný skalní město a někdo úplně jinou krajinu. Neexistuje jeden definovaný zážitek, který by si měl člověk z návštěvy odnést. Všechno je to o imaginaci. Snažili jsme se pracovat i s emocemi, například se zvídavostí, která by návštěvníky mohla motivovat k tomu, aby celou tuto snovou krajinu mnohem víc prozkoumávali a zároveň se v ní seznamovali s českou kulturou.
A jak připomíná heslo úzce spojené s Janem Švankmajerem: „Všechnu moc imaginaci!“ Tak přijďte, těšíme se na vás!
Rozhovor s JinJan vedli Jiří Sedlák, Jiří Suchánek a Karolína Tomečková.