Petře, tak co – překročil už tvůj debut ten magický milník 10 000 prodaných výtisků a stal se bestsellerem?
Je to tak. Když jsem se loni v dubnu svěřil, že bych chtěl téhle mety dosáhnout, lidi si klepali na čelo a říkali, ať se vrátím do reality. Hvězdy měly ale loni na podzim ohromný finiš, rok a půl po vydání.
Mám pocit, že na úspěchu knihy má velký podíl i to, jak o ní mluvíš. Jsi hodně aktivní na sítích, v podcastu Klub psáčů i v rozhovorech. Co tě vedlo k tomu do toho takhle šlápnout? A jak se v tom vlastně cítíš? Hlavně na sítích, které umějí být inspirativní, ale taky dost únavné. Člověk se tam snadno srovnává s ostatními a občas schytá i nějaký hejt.
Určitě to není jen pocit. Sociální sítě udělaly hodně. Zajímavé je, že už když jsem rukopis posílal do nakladatelství, v průvodním e-mailu jsem zmiňoval, že se plánuju do marketingu zapojit. Jen jsem asi pořádně netušil, co tím ve skutečnosti myslím. Ale po těch devíti letech psaní jsem v tom Hvězdy zkrátka nechtěl nechat samotné. Nechtěl jsem se smířit s tím, že knížka přežije na pultech tři měsíce a pak vyšumí.
Natáčením reelů jsem poslední rok žil, ale ne proto, že mi pomáhaly s propagací. Staly se pro mě i způsobem, kam směřovat svoji filmařskou kreativitu. Učil jsem se hrát, stříhat, pracovat se zvukem i komediálním timingem. Reely mi ale přece jenom požíraly kreativity až příliš. Každý den mě napadaly 2–3 scénáře, které jsem ani nestíhal točit. Navíc jsem cítil, že bych hladovějící kreativitu raději nasměroval do jiné tvorby. Proto jsem teď se sítěmi zpomalil.
Bereš si ty sám něco ze sociálních sítí i pro sebe? Inspirují tě v něčem? A co tě v poslední době zaujalo literárně?
Když chce člověk obsah na sítě tvořit, musí ho i spoustu konzumovat, aby nacítil, jak tohle médium funguje. To pro mě bylo unavující. Kdybych neměl značnou část své činnosti navázanou na Instagram, asi bych si ho zrušil. Pohybuje se tu spousta inspirativních tvůrců, ale mám pocit, že mě sítě spíš vysávají.
Co se týče světa knih, tam mě v poslední době zaujal Kuba Stanjura, který píše fascinujícím stylem. A právě teď vychází v Hostu nová kniha od Jana Hamouze, který píše jedno z nejlepších českých fantasy.
Na tvém debutu je zajímavé i to, že jde o young adult knihu psanou z klučičí perspektivy. Proč sis vybral právě tuhle cestu? A jak ses dostával do hlavy kluka v pubertě?
Mně samotnému podobná kniha chyběla. A to nejen v pubertě, ale i později, kdykoliv jsem ve vztazích nebo v jejich navazování tápal. Byl bych rád, kdyby za mnou tenkrát někdo přišel a řekl mi, že všichni okolo jsou stejně zmatení, neobratní, trapní — že takové vztahy zkrátka jsou. Když je nám náct, ale i když je nám -cet. (Našli se i čtenáři třícátníci, kteří podobné věci zažívali ještě nedávno.)
Věřím, že právě proto mají Hvězdy takový záběr i mimo teenagery. Spousta lidí tu nachází odpovědi na otázky, které je roky pronásledovaly.
Prvotní záměr tedy byl ukázat vztahy bez filtrů. Klučičí optiku jsem si vybral nejen proto, že je mi bližší, ale i proto, že mi její realistické vyobrazení v literatuře chybělo. Nechtěl jsem nic romantizovat ani tupit hrany, chtěl jsem ukázat necenzurovanou skutečnost, která bude zajímavá nejen pro čtenáře, kteří ji zažívají nebo zažili, ale i pro čtenářky, kterým dá nahlédnout do našich hlav a prožitků.
Dostat se do hlavy kluka v pubertě tolik náročné nebylo. Pátral jsem v paměti, v deníku nebo ve svých, heh, ICQ archivech… Nebylo to jednoduché čtení, ale připomnělo mi to, jak jsem svět tenkrát vnímal.
Konzultoval jsi při psaní i s někým, kdo je věkově blízko tvému hrdinovi?
Rukopis četlo za ty roky přes deset betačtenářů s tím, že třetina byla ve věku hlavních postav. Někteří z nich četli text i víckrát a vzhledem k tomu, jak dlouho vznikal, ho věkově i předehnali. Těsně před vydáním jsem si ale našel dvě betačtenářky z cílové skupiny, které provedly poslední „aktualizační“ kontrolu.
V knize otevíráš mimo jiné i téma manosféry. Vnímáš ji jako něco, co je dnes mezi středoškolskými studujícími opravdu přítomné?
Když píšu tyhle odpovědi, jedu zrovna z Plzně, kde jsem o tomhle tématu přednášel pro skauty. Oslovili mě, jestli bych takovou přednášku neudělal, protože si u kluků v oddílech všímají misogynních projevů. Vnímám tedy, že manosféra je velmi přítomná. Do takové míry, až se stává skoro mainstreamem. A nejen u středoškoláků, bohužel.
Dostal jsi od někoho reakci, že mu tvoje kniha pomohla změnit pohled na tuto problematiku?
Někteří kluci psali své zážitky s manosférou, jiní psali třeba to, že jim knížka pomohla udržet se nad vodou, když byli v rozpoložení, na kterém se tihle influenceři přiživují nejčastěji.
Psaly mi taky ale holky, kterým knížka pomohla s uvědoměním, že se nenacházejí ve zdravém vztahu. V několika případech právě s někým, kdo rétoriku manosféry přejímal.
No a pak tu byli rodiče, kteří se právě díky Hvězdám o manosféře dozvěděli a uvědomili si, že o tomhle tématu musí začít s kluky povídat dřív, než se dostanou do věku, kdy je jakákoliv komunikace náročnější.
Kniha teď vyšla i v německém překladu a tys ji představil v Lipsku. Jaké to pro tebe bylo? A máš už první reakce od německých čtenářek a čtenářů?
Když jsem vstoupil do první haly veletrhu, netrvalo dlouho a dostavilo se zahlcení. Množství lidí, množství stánků a hlavně brutální množství knih – často na první pohled vlajkových lodí předních nakladatelství, prezentovaných s velkou pompou. A vedle toho neznámé Hvězdy.
Vybavily se mi nářky knižních influencerů, že jejich seznamy knih k přečtení jsou nekonečně dlouhé, a napadalo mě, jestli si do nich můžou Hvězdy vůbec probojovat.
Jak to dopadne, ukáže nejbližší budoucnost. První reakce německých čtenářů už jsou venku, některé jsou nadšené, některé „jen“ pozitivní. Jsem ale nadšený, že se Haně Hadas podařilo všechny emoce přenést i do překladu.
Na sítích jsi sdílel i pár vtipných historek z překladu, na kterém pracovala Hana Hadas. Vybaví se ti ještě nějaká, o kterou by ses mohl podělit?
No jasně, těch bylo spousta. Třeba u téhle pasáže z Hvězd jsme si s Hanou museli vysvětlit poslední větu:
„Život je fakt zvláštní. Přemýšleli jste někdy nad tím, že v žádném filmu nejde hrdina na záchod? Že Bella před Edwardem nikdy nezadržuje větry? Že Harry s Ronem ani jednou neotevřeli kouzelný časák s pohyblivými roztouženými čarodějkami a nechytli děsnou potřebu vyleštit v bradavické kuchyni všechny příbory?“
Velkou inspirací je pro tebe, jak je vidět, i svět filmu, kde jsi nějaký čas pracoval. Jak se to konkrétně promítlo do podoby knihy? A chtěl by ses k filmu ještě někdy vrátit?
Rád experimentuju s literární formou a filmy k tomu fungovaly jako inspirativní rámec. Ať už jde o „stříhání“ mezi scénami, nebo vyprávění obrazem. Abych byl konkrétnější, takhle vznikla třeba scéna, ve které jsem postavil dva protagonisty do stísněného prostoru a romantické napětí mezi nimi se snažil vyjádřit bez dialogů nebo myšlenkových pochodů, jen s pomocí popisů řeči těla.
Filmařské ambice mě ale neopustily, věřím, že teď ve druhé polovině roku mi čas dovolí vrátit se zase na plac.
Do jakých vod se chceš pustit dál?
Plánoval jsem se pustit do spekulativního sci-fi. Tedy vzít nějakou lehce pokročilejší technologii, v tomhle případě by to byla specifická sociální síť, a zasadit ji do dnešního světa. S tím, že příběh by se tentokrát netýkal pouze generace Z, ale i mileniálů a témat, která jsou pro obě generace aktuální.
Plány mi ale naboural režisér Robert Hloz, který po Bodu obnovy připravuje další sci-fi film, a mě oslovil s tím, jestli bych mu nenapsal scénář.
V knize je patrná i tvoje záliba v hudbě. Kdybys ji měl vystihnout jednou skladbou, která by to byla a proč?
Nevím, jestli bych to nazval úplně zálibou. Ale třeba právě u filmu mě moc hudby vždycky fascinovala. Identické záběry můžou působit hororově i romanticky podle toho, jaký podkres k nim přidáš. Proto mě vždycky bavila představa, že bych propojil hudební svět s tím literárním. Co kdybych mohl emoce na stranách zesílit vhodnou skladbou? Tak vznikl nápad vytvořit knížce soundtrack s QR kódy, přes které si načteš konkrétní skladby ke konkrétním scénám.
A kdybych měl ale svůj vztah k hudbě vyjádřit jednou skladbou, nezvládl bych to. Byly by totiž dvě. Best of You od Foo Fighters a Sunshine (Adagio in D Minor) od Johna Murphyho. Odpověď na otázku proč asi nenabídnu, pusťte si je a pocítíte to sami.
Foto: Michaela Samiecová; Sabine Felber/Literaturtest
Rozhovor s autorem Petrem Hanelem vedla Karolína Tomečková.