Při jejím sestavování je pro nás podkladem mnoho zdrojů – například seznam knih podpořených ministerstvem kultury ČR v rámci programu na podporu překladů, informace o přeložených knihách z databáze Svazu německých knihkupců a nakladatelů nebo informace vyplývající z rozsáhlé a dlouhodobé činnosti týmu našeho i Českého literárního centra při práci s nakladatelstvími, autorkami a autory.

Na databázi těchto překladů za roky 2024, 2025 a 2026 se můžete podívat tady.

Přesto – víte o aktuálním německém překladu české knihy za poslední tři roky, který zde není uveden? Rádi doplníme. Stačí k tomu vyplnit krátký formulář zde. Děkujeme.

Program podpory vydávání překladu české literatury v zahraničí, který vyhlašuje Ministerstvo kultury ČR, dlouhodobě pomáhá české literatuře oslovovat zahraniční čtenářky a čtenáře. Jeho cílem je podpořit vydávání překladů a posílit mezinárodní viditelnost českého autorstva. Program je každoročně otevřen ve dvou grantových kolech.

V roce 2025 byly žádosti posuzovány ve dvou kolech (2025/I a 2025/II). Evidováno bylo 331 žádostí, z nichž 330 prošlo posouzením a jedna byla vyřazena z formálních důvodů. Podporu získalo 279 projektů (překladů knih i jejich ukázek) v celkové výši 39 507 500 Kč. V prvním kole bylo podpořeno 130 projektů částkou 19 773 500 Kč, ve druhém kole pak 149 projektů s podporou 19 734 000 Kč.

Z geografického hlediska převažují evropské země, především sousední a kulturně blízké trhy. Nejvíce podpořených projektů směřovalo do Německa (43), Polska (23) a Itálie (20). Výrazně zastoupeny byly také Srbsko, Francie a Egypt, dále Španělsko a Rakousko, Řecko a Maďarsko.

Nadále výrazně převažují překlady do němčiny. V roce 2025 získaly podporu projekty z Německa, Rakouska a Švýcarska v souhrnné výši přes 12 milionů Kč; bez započtení ukázek jde o 52 podpořených knižních projektů (53 titulů). Německé překlady si můžete prohlédnout na našem webu, kam je postupně doplňujeme.

Meziroční srovnání s rokem 2024 potvrzuje další posílení programu. Počet posouzených žádostí vzrostl z 310 na 330 a počet podpořených projektů se zvýšil z 239 na 279. Spolu s tím se navýšil i objem přidělených finančních prostředků, což umožnilo podpořit širší spektrum překladových projektů.

Program tak i nadále významně přispívá k šíření české literatury v zahraničí a k jejímu pevnému místu na mezinárodní literární scéně. I letos můžete o podporu překladu zažádat – informace k aktuální výzvě a podmínkám žádosti jsou k dispozici na webu Ministerstva kultury ČR.

Co vás inspirovalo k napsání románu Nepatrná ztráta osamělosti?

Vždycky jsem chtěl psát, ale přes všechny životní peripetie jsem se k tomu dostal relativně pozdě. Původně jsem chtěl napsat intimní existenciální příběh o samotě, a nakonec jsem sáhl po epičtější lince, která se ukázala jako mně přirozená a nosná. Román není o holocaustu, jak jej mnozí označují – naopak jsem se vyhýbal už napsaným tématům, jak jen jsem mohl.

Jaký význam pro vás má zařazení knihy do prestižního výběru Books at Berlinale?

Samozřejmě mě to těší, je to první česká kniha ve výběru a moje ego se určitě tetelí radostí. Ovšem je to jenom začátek a taky to nemusí dopadnout dle představ, nemusí se stát nic.

Čím si myslíte, že právě vaše kniha zaujala?

Myslím, že je epicky silná, něco, co se dnes možná už tolik nepreferuje v literární fikci, dnes dominují intimnější osobní dramata. A taky, doufám, nabízím neotřelý pohled i téma.

Napadlo vás už při psaní románu Nepatrná ztráta osamělosti, že by se mohl dočkat filmového zpracování?

Psát román jako filmový obraz by byla chyba, ale je fakt, že plno lidí mi to rovnou po přečtení říkalo: tohle by bylo dobré pro Netflix. Nicméně jak jsem říkal, jsem na začátku, nemusí se to vůbec realizovat.

Pokud by k adaptaci došlo, koho byste si dokázal představit v hereckém obsazení hlavních rolí?

To už je hodně domýšlivé – ale jako autor mám v hlavě obrazy nebo předobrazy protagonistů, takže by se tomu měly blížit. A určitě je to skvělý prokrastinační námět o tom přemýšlet!

Máte představu, kdo by mohl vytvořit hudbu k případné filmové adaptaci?

Jsem původně hudebník s velmi širokým a trochu snobským vkusem – co by mě mrzelo, kdyby opravdu ke zfilmování došlo, pokud by zvuková složka byla uchopena standardně – nějaké ty tklivé smyčce, trocha klavíru ve vyšším rejstříku. Něco, co se stalo v adaptaci Jsou světla, která nevidíme – přitom předloha dostala Pulitzera. Chtěl bych, pokud bych si mohl vybrat, aby soundtrack byl kontr, něco současného, elektronického, ovšem klidně ve spojení s klasickými nástroji. Potřeboval bych asi propojit Maxe Richtera a Fred Again, pokud bych mohl.

A je nějaký režisér či režisérka, kterým byste svěřil ztvárnění příběhu?

Zase trocha domýšlivosti, ale mám rád režiséry s přesahem, kteří netvoří jen skvěle vystavěný příběh. Z „našich“ by se mi líbila třeba Agnieszka Holland.

Existuje pro vás nějaký konkrétní film, tvůrce či tvůrkyně nebo styl, který byste považoval za ideální inspiraci pro filmové ztvárnění románu Nepatrná ztráta osamělosti?

Jak jsem už zmiňoval: mám rád tvůrce, kteří umí natočit příběh a dát tomu hlubší obsah. A takových je docela dost a spíš z Evropy než Ameriky. Ale vidím teď hodně silně seriálovou scénu, takový Mike White, což je zrovna Američan, to je to, co se mi hodně líbí po všech stránkách.

Jaká očekávání máte od hostování Česka na veletrhu ve Frankfurtu? Ve smyslu významu, přínosu pro českou literaturu?

Malé literatury to mají těžké, asi se dá říct, že pokud autor není napojený na nějakou větší literární scénu nebo zemi, je téměř nemožné prorazit. Spisovatelů a knih je mnoho, každá země si hýčká své autory. Z tohoto pohledu jsme možná měli zůstat v Rakousku-Uhersku, ovšem tohle tvrzení by se asi obrozencům nelíbilo. Každopádně Frankfurt znamená hodně, je to významná událost a věřím, že se z toho něco pro českou literaturu urodí. Za cokoliv pro kohokoliv budu rád.

Jak přijímá vaše knihy (resp. přeloženou knihu) německé publikum? Cítíte nějaký rozdíl oproti českému čtenářstvu? Rezonuje téma více nebo jinak?

Ano, v plno odlišnostech. Němci, na rozdíl od své pověsti, jsou mnohem vřelejší, samozřejmě jsou i bohatší a knižní kultura je tam téma a patří k bontonu – jejich spolkový život je nesrovnatelný… Ale ke knize: myslím, že jsou hrozně rádi, že nenaskakuju na obvyklou šablonu, kterou jim každý předhazuje: Němci = špatní, ostatní = dobří. Oni už tak myslím mají někde vzadu v hlavě tu věčnou vinu… a těžko se s tím srovnávají. A tak jim raději říkám: poslali jste mé předky do koncentráku, ale zrovna vy za to nemůžete, v klidu, vám, jak tady sedíte, nic nevyčítám.

Rozhovor s autorem vedla Karolína Tomečková.

Vaše předposlední kniha Směna reflektuje mimo jiné nepříznivou ekonomickou situaci českých umělců a umělkyň. Jak se vaše osobní zkušenost s profesí spisovatelky promítla do psaní tohoto díla?

Ve Směně zrcadlím svoji zkušenost architektky. I když se zdá, že je to práce snů, není to tak jednoznačné. Kromě velké zodpovědnosti a stresu je to až na výjimky špatně placená práce. Každodenní monotónní rýsování projektů mě proto inspirovalo k vytvoření postavy umělkyně–prodavačky, která se s jednotvárností také potýká, ale přitom touží po opaku. Literatura je na tom sice finančně ještě hůř než architektura, ale v psaní se cítím mnohem svobodnější – a to je pro mě důležité.

Vnímáte v posledních letech posun k lepšímu, pokud jde o podporu stran státu či trhu?

Postavení spisovatelstva je mnohem lepší, než bylo třeba před deseti lety. Pamatuji se na dobu, kdy mi nikdo honoráře za autorská čtení nenabízel, dneska jsou ale až na výjimky samozřejmostí. Roli v tom hraje vznik Asociace spisovatelů a dobrovolnická práce členstva výboru, které podmínky zlepšilo a zlepšuje – kromě jiného i vyjednáváním grantů, jejichž vyplňování je dostatečně přístupné a nekladoucí zbytečné překážky.

Co by podle vás mohlo nejvíce zlepšit postavení spisovatelek a spisovatelů v ČR?

Kromě podpory čtenářství by to mohly být dlouhodobé tvůrčí granty, které nejsou vázané na rezidenční pobyty. Protože když člověk pracuje na knize nepřetržitě dva až tři roky, tak jednorázových několik desítek tisíc nepokryje ani ty nezbytné životní náklady. A když má někdo rodinu, tak zase nemůže nikam odcestovat. Kdybych neměla manžela, který vydělává, nemohla bych si dovolit do tvorby dávat tolik času a energie.

Jakou roli v tomto ohledu hraje status umělce a umělkyně?

Od statusu umělce v Česku lze očekávat legitimizaci umělecké práce a snazší přístup ke grantům, v jiných evropských zemích je ale tento status spojen také s větší sociální a ekonomickou ochranou.

Vaše knihy vyšly také v překladech do několika jazyků (můžete prosím upřesnit, do kolika a do kterých?). Promítlo se to nějak do vaší ekonomické situace?

Pár povídek z knihy Nemísta měst bylo přeloženo do téměř všech evropských jazyků. Směna vyšla v italštině (Bonfirraro Editore) a makedonštině (Muza), v němčině (Geparden) by měla vyjít každým týdnem, a do angličtiny (New Cross Press), srbštiny (Treći trg) a arabštiny (Albayan Alarabi) se momentálně chystá. Nejnovější román Víry byl prodán do italštiny snad téměř okamžitě, kdy vyšel.

Částka za prodej práv určitým přínosem je, obzvlášť u němčiny nebo angličtiny. Ale není to nic obrovského – vyrovná se to zhruba několika honorářům za autorské čtení.

Nevím, čím to je, ale právě v Německu znám hned několik umělkyň, které nikdo v umělecké sféře nebere vážně, takže si musí vydělávat podobně jako moje postava ve Směně

Kdy přišla první nabídka na překlad – a co jí předcházelo? Je důležitý úspěch na domácí literární scéně?

Za překlady povídek vděčím mezinárodnímu projektu CELA, do kterého jsem byla vybrána před několika lety. Za překlady Směny a Vír jsem vděčná agentce Daně Blatné z nakladatelství Host. Dana je velmi profesionální, empatická a moc dobře se mi s ní spolupracuje. Nevím přesně, co úspěch na domácí scéně znamená, někdy je to velmi subjektivní pocit. Každopádně si myslím, že při vyjednávání překladů na něm až tolik nezáleží.

Který z překladů vás osobně nejvíc překvapil?

Angličtina, protože je to jazyk, do kterého se téměř nepřekládá. Zatímco v Česku tvoří překladová literatura šedesát až sedmdesát procent, v Anglii a USA jsou ta procenta pouze tři. To je neuvěřitelně málo.

Na kterém trhu se vašim knížkám daří nejvíce? Např. počtem prodaných výtisků – a čím si to vysvětlujete?

Na tuhle otázku zatím nemám odpověď, ale snad už v příštích letech budu vědět.

Je nějaký trh, na který byste chtěla „proniknout“, ale stále se to nedaří?

Takhle jsem o tom nikdy neuvažovala. Jsem vděčná za každý překlad a pokaždé znovu mě překvapí, že se něco takového děje. Sama bych neuměla vyjednat prodej ničeho, ani knih ze zlata. Takže se raduju z toho, co je, obdivuji dovednosti Dany Blatné a přemýšlím hlavně nad tím, jak vystavět příběh další knihy.

Máte zkušenost s tím, že nějaký zahraniční překlad změnil způsob, jakým byla vaše kniha přijímána? Stalo se, že v jiné zemi rezonovala úplně jinak než doma?

Všimla jsem si, že téma Směny docela rezonovalo na čtení v Německu a moc mě to potěšilo. Nevím, čím to je, ale právě v Německu znám hned několik umělkyň, které nikdo v umělecké sféře nebere vážně, takže si musí vydělávat podobně jako moje postava ve Směně. Přitom jsou velmi tvůrčí, eruptivní, možná trochu bláznivé, ale jejich styl se zkrátka s tím, co je teď v umění trendy, vůbec nepotkává.

Německého překladu se ujala Julia Miesenböck. Jak se vám spolupracovalo? Narazila při práci na nějaké fráze či kontext, které bylo těžké přenést do němčiny?

Julii znám už dlouhá léta, takže naše komunikace funguje perfektně. Ve vztahu k překladům ráda nechávám volnost, aby se nějaká česká specifika přizpůsobila jinakostem dané země. S Julií jsme v německém překladu řešili například jak přeložit výraz Kultura popelnicových polí. V textu si totiž v další části pohrávám s obrazy klasických popelnic. V němčině se to ale řekne jako Kultur der Urnenfelder, tedy kultura urnových polí. A to už tam ta hra s popelnicemi neseděla. Musela pryč.

S literaturou je to jako s přitažlivostí. Nikdy nevíte, kdy přeskočí jiskra a která kniha kde a čím zaujme

Pozorujete rozdíly ve zpracování vašich knih (např. v kvalitě papíru, druhu vazby apod.) napříč jednotlivými zeměmi?

Pozoruji zatím hlavně obálky. Třeba italské nakladatelství na ní umístilo dívku malující ve stínu italského paláce s hladinou moře v pozadí. A to i přesto, že ve Směně žádné moře není. Ale není to nic, co by mi vadilo, nebo bych měla potřebu měnit. Líbí se mi, jak se do každé obálky promítne charakter a specifika dané země. Ale nejkrásnější obálky jsou stejně ty české – od Aleny Gratiasové.

Sledujete přípravy Česka na čestné hostování?

Sleduju sítě czechia2026, ČLC i Asociace spisovatelů a občas tam na mě v tomto ohledu něco probleskne.

Když se potkáváte s dalšími autorkami a autory, rezonují přípravy mezi nimi?

Všimla jsem si mezi autorstvem větší poptávky po překladech. Sama jsem v Asociaci spisovatelů navrhovala nějaká témata k panelovým diskuzím, ale už jsem nezjišťovala, jak to s nimi dopadlo.

V čem podle vás mohou být současné české autorstvo konkurenceschopné? Co můžeme nabídnout? Je něco „specificky české“?

S literaturou je to jako s přitažlivostí. Nikdy nevíte, kdy přeskočí jiskra a která kniha kde a čím zaujme. Může to být eruptivní vypravěčský styl, obrazotvornost, bizarní forma, neslýchaný příběh nebo naopak příběh úplně prostý a jednoduchý. Určitě máme co nabídnout, ale záleží na okolnostech, během kterých se zahraniční čtenářstvo s knihami českého spisovatelstva potká. Nelze než doufat, že si padnou do oka.

Co byste poradila začínajícímu autorstvu, které se chce prosadit v zahraničí, ale neví, kde začít? Jsou nějaké konkrétní kroky, které by měli podniknout?

Poradila bych vydávat knihy v kvalitních nakladatelstvích, které mají své agenty*ky, nebo se s literárními agenty*kami spojit.

Nedávno vám vyšla nová kniha Víry. Mohla byste o ní říct více?

Je to kniha o hledání niterných duchovních nitek i přesto, že navenek se odehrává morální spoušť. Hlavní postavou je Ester – matka jedenáctiletého kluka, která se nepříznivými okolnostmi dostane do situace, kdy je nucená prodávat vlastní tělo. Ester má šílený strach z pohoršení, protože vyrostla v katolickém prostředí, které si na morálku potrpí. Sama má ale mnohem větší schopnost lásky, než všechny ostatní postavy dohromady.

Jaké jsou dosavadní ohlasy na knihu? Pobouřila někoho svým tématem?

Ohlasy jsou v drtivé většině pozitivní a nadšené. Když ale potkám někoho z katolického prostředí, kdo knihu nečetl, řekne mi, že jsem napsala něco amorálního, co si nebude kupovat ani číst. A protože jsem v katolickém prostředí vyrostla, brnká mi to právě na tu mojí citlivou strunu. Ocitnu se najednou na straně Ester a mezi těmi, kteří selhali.

Úvodní foto: Ladislav Zedník
Rozhovor s Annou Beatou Háblovou vedla Karolína Tomečková.

1) Mezinárodní knižní veletrhy

Českou literaturu představujeme na zahraničních knižních veletrzích – největších akcích, kde se schází světový knižní byznys, kde se domlouvají spolupráce mezi nakladatelstvími, agenty a agentkami, kam ale také chodí v hojném počtu široká veřejnost, aby objevovala domácí i zahraniční literaturu.  

V roce 2025 jsme tak českou literaturu prezentovali na 5 mezinárodních veletrzích: národním stánkem v Londýně a Bologni a v rámci projektu Czechia 2026 také v Lipsku, Frankfurtu nad Mohanem a bez národního stánku ve Vídni. Celkově se na veletrzích za loňský rok představilo 23 autorů a autorek (Londýn 1, Bologna 3, Lipsko 10, Frankfurt 7, Vídeň 2).

Na řadě veletrhů jsou udělovány knižní ocenění a jsme rádi, že se mezi oceněnými či nominovanými objevila také česká jména. Veletrh v Bologni udělil výtvar­ni­ci a hudebnici Mar­ti­ně Trcho­vé v rám­ci svých cen Bolo­g­na Ragaz­zi Awards (BRAW) jed­no z nej­pres­tiž­něj­ších svě­to­vých oceněních za kni­hu pro děti a mlá­dež – zvlášt­ní uzná­ní za kni­hu Babi (Host, 2023) v kate­go­rii Komiks pro začí­na­jí­cí čte­ná­ře. „Bolognu jsem vůbec nečekala, a o to větší radost z ocenění mám. Zaprvé, je to dva roky po tom, co knížka vyšla. Zadruhé, když jsem knížku dělala, hodně jsem myslela na to, že je beze slov a může ji číst kdokoliv. A tajně jsem si přála, aby se dostala do zahraničí a přečetl si ji třeba nějaký ilustrátor, kterého mám ráda. Tajně doufám, že vyjde někde v zahraničí, ale už to, že se dostala na veletrh k nahlédnutí, je velká radost. Pojedu tam také osobně a moc se na to těším,“ zdůraznila výtvarnice.

Na Frankfurtském veletrhu byli ilustrátor Jindřich Janíček a spisovatel Ondřej Buddeus nominováni na Německou cenu za literaturu pro mládež s knihou Kolo. Dopravní prostředek budoucnosti (Paseka, 2024) v německém překladu Leny Dorn (Fahr Rad, Karl Rauch Verlag, 2024).

2) Literární akce v německojazyčných zemích

Česká literatura se nepředstavuje zahraničnímu publiku pouze na velkých veletrzích, ale i po celý rok na řadě menších literárních akcích – vícedenních či jednodenních festivalech, veřejných čteních nebo debatách – pořádaných mnoha zahraničními i domácími organizacemi. A my na základě veřejně vyhlášených grantů, které poté posoudí odborná komise nebo dramaturgická rada projektu, podpoříme vybrané subjekty.

V rámci projektu Czechia 2026 získalo podporu dalších 27 projektů, 39 akcí pro veřejnost a 46 osob pro prezentaci svých děl v zahraničí. 

V rámci vlastní dramaturgie tak České literární centrum v roce 2025 podpořilo 17 projektů a 21 akcí pro veřejnost v zahraničí, celkově pak vyjelo 48 autorek, autorů, překladatelek či překladatelů. 

Kdo z autorů a autorek a kde se představil v německojazyčných zemích na podzim 2025, si přečtěte tady. 

3) Podpora výjezdů českých nakladatelství a agentur

Vedle samotných autorů a autorek podporujeme také výjezdy zástupců a zástupkyň českých nakladatelství a literárních agentur na velké akce, kde prezentují českou knižní produkci, navazují nebo pokračují v jednáních se zahraničními nakladatelstvími o prodeji českých práv. 

V roce 2025 to bylo celkem 41 cest na 5 mezinárodních akcí: Mezinárodní festival komiksu v Angoulême (5 nakladatelství), Lipský knižní veletrh (7 nakladatelství), ve spolupráci s Českým centrem Londýn setkání s britskými nakladateli v Londýně (8 nakladatelství a 3 agentury), Mezinárodní knižní veletrh Liber v Madridu (9 nakladatelství a agentur) a Frankfurtský knižní veletrh (9 nakladatelství a 3 agentury). Navíc bylo na veletrh Svět knihy do Prahy pozváno 6 frankofonních nakladatelství a 12 nakladatelství z Německa, Španělska, Portugalska a Velké Británie.           

4) Rezidence autorek a autorů

Podporujeme také tvůrčí rezidence českých autorek a autorů – v roce 2025 to bylo 6 v Mikulově – Magdalena Rutová, Miloš Doležal, Petr Stančík, Dora Kaprálová, Petr Borkovec a Emma Kausc, a 4 v Berlíně – Marie Iljašenko, Pavel Kolmačka, Irena Dousková a Markéta Pilátová. „Být v Berlíně, ale zároveň ve městě, o kterém chci psát. To jsem si dala za úkol, když jsem odjížděla na rezidenci. Ale půjde to? A jak to udělám? To jsem netušila. Věděla jsem jen, že potřebuju to vzdálené město celou dobu udržet přítomné ve své blízkosti, v sobě,“ napsala ve své reportáži z rezidence básnířka Marie Iljašenko.

5) Granty na podporu německojazyčných překladů českých knih Ministerstva kultury ČR

V rámci projektu Czechia 2026 také Ministerstvo kultury ČR navýšilo objem prostředků určených na podporu německojazyčných překladů českých knih. Bez této podpory by vzhledem k celkovým nákladům nemohla vůbec domácí literatura v zahraničí vycházet.

V roce 2025 tak 26 nakladatelství a 1 překladatelka z Německa, Rakouska a Švýcarska získaly podporu v celkové výši přes 12 milionů Kč pro vydání německojazyčných překladů celkově 53 titulů českých autorek a autorů. 

O celkové podpoře Ministerstva kultury ČR překladů za rok 2025 i do dalších jazyků v dalších zemích si přečtěte tady.

„Když jsem psal první stránku téhle knihy, myslel jsem si, že největší úspěch ji bude vůbec dopsat. Ale milerád jsem se spletl a jsem samozřejmě hrozně potěšený,” říká Eli Beneš.

„Z mého pohledu má kniha velký potenciál; autor poutavým způsobem vypráví příběh, se kterým se čtenáři či diváci mohou dobře identifikovat. Prezentovat toto zdařilé dílo na Berlinale je pro mě jako agentku pocta a těším se na to,” doplňuje literární agentka Maria Sileny z Prague Literary Agency.

Celkově se v rámci letošního ročníku projektu Books at Berlinale představí 16. února formou moderované prezentace více než 180 filmovým producentům a producentkám 10 knih z celého světa. Prezentované tituly byly vybrány z téměř 100 přihlášených jako ty s největším potenciálem pro adaptaci na filmové plátno. Po prezentacích bude následovat networkingové setkání nakladatelů, literárních agentur, producentů a producentek, na které zúčastněné pozvou nejen pořádající Berlinale Co-Production Market a Frankfurtský knižní veletrh, ale i my jako CZECHIA 2026.

Projekt Books at Berlinale vznikl v roce 2006 jako první trh s filmovými právy na adaptace literárních předloh na filmovém festivalu kategorie A. Jeho cílem je posílení spolupráce mezi filmovým a knižním průmyslem a projekt je součástí koprodukčního trhu na Berlinale (Berlinale Co-Production Market).

Držíme Elimu palce, ať najde svého filmového producenta či producentku! 🙂

Více informací o letošním výběru Books at Berlinale tady.

Úvodní foto: Václav Mašinda

Petr A. Bílek

literární teoretik a historik

„S odchodem generace Milana Kundery a Josefa Škvoreckého přestala být česká literatura pro svět zajímavá. Prezentace české literatury ve Frankfurtu se tedy jeví jako test, zda při využití finanční podpory a propagace dokáže současná česká literatura něčím opět svět oslovit; zda alespoň pár autorů dokáže trvaleji zakotvit v povědomí zahraničních nakladatelů a čtenářů. Frankfurt je dobře nastavený stroj, v němž všichni dělají víceméně totéž, ale pár úspěšných se zviditelní více a lépe. Je to platforma, je to prostor pro pět minut slávy ve světě reflektorů, z níž někdo dokáže vytěžit i trvalejší svit oněch reflektorů.“

Christina Frankenberg

bohemistka, překladatelka a zástupkyně ředitele Českého centra Berlín

„Frankfurtský knižní veletrh je každoročně na podzim mimořádnou událostí v německém kulturním životě. Všechna média se zaměřují na Frankfurt, literatura hostující země je v centru pozornosti. Proto považuji českou prezentaci ve Frankfurtu 2026 za velkou příležitost. Před mnoha lety jsem sledovala, jak se polské literatuře díky prezentaci na knižním veletrhu ve Frankfurtu podařilo trvale proniknout na německou literární scénu a do povědomí čtenářské veřejnosti. Pokud by se to letos podařilo i české literatuře, byl by to nádherný úspěch!“

Radovan Auer

ředitel Světa knihy

„Ten přínos vlastně nevidím v zahraničí, ale u nás. Už teď cítím, že profesionálové kolem knih svým myšlením opouštějí českou kotlinu a začínají uvažovat v mezinárodním měřítku. Hledají na české literatuře to, co může zaujmout nejen českého čtenáře, ale čtenáře světového. A tím nemyslím autory, ale především agenty, nakladatele a marketéry. Toto otevření se podnětům zvenčí považuji za největší přínos pro jinak trochu zapouzdřenou českou literaturu.“

Michal Stehlík

historik, slovakista, profesor FF UK, ředitel Památníku národního písemnictví

„Dovolil bych si v odpovědi otočit otázku v tom smyslu, že bych se sám sebe zeptal, v čem může být česká literatura důležitá pro Frankfurt? Co jsme schopni přinést tak originálního, zajímavého a tvůrčího, abychom zaujali a byli viditelní na kulturní mapě přinejmenším Evropy? Literatura sehrávala v našich moderních a soudobých dějinách poměrně zásadní roli, mnohdy výraznější než u jiných národů. Máme tedy silnou tradici propojení života společnosti s literaturou. Je otázkou, jak jsme na tom dnes, jak je na tom literatura a především, zda dokážeme literaturou promlouvat i mimo naše hranice. Jsem mírný optimista, že v konkrétních případech toho schopni jsme. A pokud o tom dokážeme přesvědčit ve Frankfurtu a budeme přínosní pro něj, pak bude i on pro nás.“

Jana Čeňková

literární historička, odbornice na literaturu pro děti a mládež

„Volba České republiky jako hlavního hosta na knižním veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem je významná z více důvodů. Jednak jsme malá země se slovanským jazykem, jejíž kvalitní literární a dramatická díla zasluhují pozornost ze strany zemí ‚velkých jazyků‘ a samozřejmě i těch menších literatur. A jednak stále věřím, že slovesné umění podnítí vzájemné obohacení a poznání jednotlivých kultur a zvýší zájem celkově o naše kulturní bohatství a tradice. Přispívá mnohem více ke stabilitě humanistických ideálů ve světovém kontextu, než si mnohdy myslíme.“

Martin Krafl

ředitel Českého literárního centra, prezident sdružení národních literárních agentur evropských zemí ENLIT

„William Shakespeare naši zemi označil jako integrální součást světového oceánu literatury. Hostování Česka ve Frankfurtu n. M. o tom má přesvědčit literární agenty, nakladatele, překladatele i čtenáře. Pro česky píšící autorky a autory doma i ve světě to je velká výzva a zároveň i šance. Je to svým způsobem taková literární olympiáda!“

Dana Blatná

literární agentka

„Pozice čestného hosta na frankfurtském veletrhu je důležitá pro každý stát, kterému se podaří ji vyjednat. Pro literatury malých jazyků je pak obzvláště zásadní a velmi efektivní příležitostí, jak přitáhnout pozornost zahraničních nakladatelů. Zdaleka nejde totiž jen o těch několik dnů trvání vlastního veletrhu, ale o mnohem dlouhodobější, několikaletý proces, kdy se zahraniční nakladatelé zajímají o nové české knihy zvýšenou měrou. A právě v tom vidím ten největší přínos.“

František Reismüller

ředitel CzechTourism

„Partnerství s jedním z největších knižních veletrhů na světě je pro Česko obrovskou příležitostí. Frankfurt není jen o literatuře – je to výkladní skříň naší kultury, kreativity a talentu. Díky této spolupráci můžeme ukázat světu současné Česko očima našich autorů a autorek, ale i prostřednictvím institucí, které spoluvytvářejí národní image naší země.“

České literární centrum přijalo k 31. říjnu 2025 celkem 33 žádostí od jednotlivců a 4 od autorských dvojic o 4týdenní rezidenční pobyty v Berlíně na květen 2026 pro české autory a autorky. O rezidenční pobyt se mohli ucházet spisovatelky a spisovatelé v oblasti prózy, literatury pro děti a mládež, poezie, literatury faktu a dalších žánrů, ilustrátorky a ilustrátoři, tvůrci autorských knih a komiksu a autorské dvojice. Rezidenční program zaštiťuje ČLC ve spolupráci s Literarisches Colloquium Berlin (LCB) v rámci příprav projektu Czechia 2026 – čestného hostování Česka na Frankfurtském knižním veletrhu 2026 – a Roku české kultury.

Komise mobility podpořila projekty autorské dvojice Miloše Doležala a Jakuba Grece, Alici Horáčkovou a Petra Šestáka. O výběru rozhodovala odborná komise ve složení Frances Jackson, Martin Janeček, Radim Kopáč, Martin Krafl, Veronika Tuckerová a Milena Šubrtová.

České literární centrum obdrželo k 31. říjnu 2025 celkem 37 žádostí o měsíční rezidenční pobyt v Mikulově v roce 2026 pro české autorky a autory. O rezidenční pobyt se mohli ucházet spisovatelky a spisovatelé píšící v oblasti prózy, literatury pro děti a mládež, poezie, literatury faktu a dalších literárních forem a žánrů, ilustrátorky a ilustrátoři, tvůrci autorských knih a komiksu. Rezidenční program zaštiťuje ČLC ve spolupráci s městem Mikulov a Mikulovskou rozvojovou s.r.o. v souvislosti s přípravou prezentace české literatury v rámci hostování CZECHIA na Frankfurtském knižním veletrhu 2026 a během doprovodného programu Roku české kultury v německy mluvících zemích.

Na rezidenční pobyt přijedou Klára Elšíková, Radek Malý, Marek Šindelka a Anna Řezníčková. O výběru rozhodovala odborná komise ve složení Frances Jackson, Martin Janeček, Radim Kopáč, Martin Krafl, Veronika Tuckerová a Milena Šubrtová.

A abychom nezapomněli, jaká hlavní událost nás čeká příští rok, přání všeho dobrého letos nese jeden z hlavních grafických motivů z animovaného a hravého videospotu Jakuba Kouřila k čestnému hostování Česka na Frankfurtském knižním veletrhu 2026.

Vzpomínáte si na okamžik, kdy jste se prosadil na zahraničním trhu?

Na to si asi ani nevzpomínám, která knížka byla první. A myslím, že ani to slovo „prosadil“ bych nepoužil, já to takhle nevnímám. Pro mě je to spíš příjemná představa, že někde v Japonsku teď nějaký Japonec čte Pepíka Střechu, kde jsou odkazy na Rychlé šípy. Nebýt Dany Blatné, šlo by to mnohem hůř. Spíš by to nešlo vůbec.

V čem konkrétně vám Dana Blatná pomohla a jak se to celé rozběhlo?

Dlouhodobě vydávám u nakladatele Petra Novotného, zakladatele nakladatelství Petrkov. Spolupracujeme skoro dvacet let. Začali jsme knihou Muž, který sázel stromy, pak přibývaly další tituly a některé vyšly i v zahraničí, třeba v Itálii nebo ve Francii.

Asi před pěti až šesti lety se mi ozvala jedna paní, že se vrací z Itálie do Česka a řeší, jak v zahraničí zastupovat svoje knihy. Říkala, že nejlepší je prý Dana Blatná. Danu jsem tou dobou znal a věděl jsem, že se kolem knížek pohybuje, tak mě napadlo, že se jí při té příležitosti opatrně zeptám i na ty moje. Nejdřív říkala, že dětské knížky běžně nedělá, ale že se na ně podívá. Půjčil jsem jí kolem třiceti knih. Díky ní se některé z nich nakonec dostaly asi do patnácti zemí. Umí je představit tak, aby zaujaly.

Kde jste se se svými knihami v zahraničí cítil nejvíc „jako doma“?

Myslím, že v Dánsku vyšly asi tři knihy a uměli je moc pěkně vypravit. Byl jsem tam s Danou a člověk cítil, že se jim to opravdu líbí, že to vydávají z čistého přesvědčení, že je to dobrá knížka. Někdy člověk cítí kalkul, že se to bude hodně prodávat, ale někdy je z toho znát opravdové nadšení. Těch knih je tolik, že mi připadá skoro jako zázrak, že zrovna v Dánsku to takhle vyšlo.

A dobrý pocit jsem měl i z toho, že před rokem vyšel Pepík Střecha ve Francii. Francie je „mekka“ komiksu a komiksů je tam neuvěřitelné množství. Byli jsme na podepisování v Angoulême se synem Františkem, který umí francouzsky. Je pro mě příjemná představa, že si i v zemi s tak silnou komiksovou tradicí knížka našla čtenáře.

Velké dobrodružství Pepíka Střechy bylo ve Francii nominované na nejlepší dětský komiks. Jak jste tu nominaci prožíval?

Byl to příjemný pocit. Ale vlastně nevím, jak to dopadlo, protože jsem se pak nezajímal, jestli se to nějak umístilo, nebo to bylo „jen“ nominované. Každopádně si toho vážím, ale že bych skákal deset metrů do vzduchu, to ne. Jsem v tomhle rezervovaný. A myslím, že v tom hraje roli spousta náhod. Někdo tu knížku vybral, protože otevřel na straně 75 a něco mu tam připomnělo babičku, nebo tam byla pomněnka, kytička, kterou má rád od dětství… Takové náhody.

Kdybyste tam byla na tom festivalu, je neuvěřitelné vybrat z těch statisíců knih jen pár nominovaných. Nechápu, jak to mohou přečíst. Tradice je tam obrovská. Fronty na sto metrů, festival na dvaceti místech, v kostele, na náměstí, všude tisíce komiksů, některé nádherné. Já byl úplně ohromený, kolik toho je.

Čím si vysvětlujete, že vaše dílo zaujalo v tak silné konkurenci a obrovském množství titulů?

Já opravdu nevím, to by měl říct někdo jiný. Autor je málo objektivní, protože s tou knížkou žije dlouho. Nápad mi třeba tři roky zraje v hlavě, pak se s tím půl roku nebo dva roky peru. Odhadnout, jestli to má nějaké kvality, neumím a hodnocení je poslední věc, do které bych se chtěl pouštět.

Vím, že pro mě je to důležité z osobních důvodů. A do knížky se podepisuje všechno, jestli jsem smutný nebo veselý, jestli svítí slunce, jestli jsem slyšel rozhovor v tramvaji, nebo se mi zdál sen. Tu fázi tvorby mám strašně rád, když mám „klapky na očích“, nic nevnímám a jsem ponořený. Jestli se to povedlo, nebo ne, to nechávám na jiných.

Když jste mluvil o dánském nadšení, projevilo se to i na podobě vydání? Třeba výběrem papíru, vazbou nebo celkovým zpracováním?

Ano, já jsem stará škola. Mám rád vázanou knížku a čím větší, tím je pro mě přitažlivější, asi i proto, že mi slábne zrak. Moje knížky často vycházejí ve dvou variantách, malé a velké. A když někdo chce podepisovat nebo kreslit do těch malých, už na to špatně vidím. V Dánsku to vyšlo opravdu moc pěkně.

Na rozdíl třeba od Polska, kde vyšlo A malé a brožované. Autor je vždycky potěšený, když je dobrý papír, kvalitní tisk… A když si vyberou jinou obálku, znamená to, že o tom přemýšleli, co je pro jejich trh atraktivnější. A musím říct, že někdy jejich obálka dopadne lépe než ta česká.

Kdyby člověk pořád přemýšlel, co mohl udělat jinak, zbláznil by se

Bylo někdy potřeba některou knihu pro konkrétní trh obsahově upravit, např. kvůli kulturním odlišnostem nebo citlivým tématům?

Nevím o tom, nevzpomínám si, že by se něco vypouštělo nebo překreslovalo. Jen vím, že třeba u nakladatelství Brio ve Francii a – jak jsem pochopil – i v Anglii a Německu mají dětské knížky dost striktně dané na počet stran. Pro nejmenší děti je tam stránek opravdu málo, u nás podobný typ knih nebyl obvyklý.

A když tam měla vyjít kniha O zahradě, chtěli ji zkrátit o několik stran. To jsem se postavil na zadní. Nepřipadalo mi možné, aby některá stránka chyběla. Říkal jsem: Když to zkrátíte, tak to nevydáme. Nakonec to vzali celé a vyšlo to v původní podobě.

Kdybyste se na své knihy podíval s odstupem, je něco, co byste dnes přemaloval nebo udělal jinak?

Ano, někdy by to bylo ku prospěchu věci. Když knížka vyjde, jste přesvědčený, že jste do ní dal všechno, ale za dva roky ji vezmete do ruky a zjistíte, že by někde chtělo přidat políčko nebo že něco není srozumitelné. Ve všech knížkách najdu něco, co bych dnes udělal jinak. Tady bych doplnil, tady obrázek nedal, tady je divný úsměv, tady velká hlava. Člověk je vždycky rozpolcený.

Ale netrápí vás to pak pořád?

Ne. Kdyby člověk pořád přemýšlel, co mohl udělat jinak, zbláznil by se. Moji synové si někdy vezmou knížku po letech a řeknou: „Tady je to divné, tomu nerozumím.“ A já říkám: „Ale ne, to bylo jasné, ukaž.“ A pak musím uznat, že je to matoucí, nesrozumitelné.

Dokázal byste uvést konkrétní příklad?

Třeba nedávno byl u mě starší syn, je mu 24. Dělám poslední díl Pavouka Čendy. Měl jsem tam čmeláka a u něj Čendu. Ukázal jsem mu to a on říká: „Dobrý, ale Čenda je moc malý proti tomu čmelákovi. Vypadá to, že čmelák je obr.“ A měl pravdu. Zrovna jsem to domaloval. Jasně, mazat se mi to nechtělo, ale nakonec jsem to přeci jen přemaloval. A jsem rád.

Je skvělé, když vám do toho někdo mluví během tvorby, ještě než to vyjde. Dá se to opravit. Horší je, když to vyjde a vám to dojde za rok. Já svoje knížky moc nečtu, protože vím, že narazím na něco, čeho budu litovat.

Je podle vás dobře, když má kniha drobné nedokonalosti?

Ano. Nechci říkat „vady“, spíš nedokonalosti. Všechno by mohlo být lepší. Nejsem žádný Zdeněk Burian ani Kája Saudek. To jsou pro mě vzory, byli strašně šikovní. Ale i oni měli své slabiny a měli zase svoje vzory. A jistě byli i oni s něčím ve své tvorbě nespokojeni.

Myslíte si, že obrazová stránka dokáže zahraniční publikum oslovit snáz? Že vizuální jazyk překonává kulturní rozdíly lépe než slova?

Samozřejmě. Ale já to mám hodně z dětství. Co jsem tehdy četl, co mě bavilo, to v sobě nosím a dávám do knížek odkazy, pomrknutí na české čtenáře mojí generace. Jsou tam hříčky, kterým rozumí třeba dva tři lidi. Spousta věcí zůstane v zahraničí nepochopená, to je normální.

Ale obrázky jsou univerzální. Lidé kreslili už po skalách v jeskyních, já v tom jen pokračuju. V Altamiře se říká, že to je první komiks, jak je tam rozpohybované divoké prase. A člověk podvědomě myslí na to, že to někde v dálce čte nějaký osmiletý kluk a něco to s ním dělá. Takže obraz je možná univerzálnější jazyk než slova.

Mám pocit, že v Česku je komiks pořád trochu okrajový žánr, zatímco v zahraničí je to mnohem silnější médium. Jak to vnímáte vy?

Můžu to posoudit třeba podle Boloně, kde jsem byl asi desetkrát. Je to největší dětský knižní veletrh v Evropě a komiksů je tam spousta, hlavně u Italů a Francouzů.

A když říkáte, že je to u nás okrajový žánr, tak já pamatuju časy, kdy tady vycházel Čtyřlístek a jinak nic. V dětských časopisech byl Barbánek, Saudek byl zakázaný, Rychlé šípy taky, nic se skoro nedalo sehnat. Kdo měl francouzské komiksy Pif nebo sešity Strip Oteka z bývalé Jugoslávie, byl král. Když jsem maloval obrazy a někdo si chtěl koupit obrázek, přišel do ateliéru a viděl, že tam mám komiksy, nebo jsem se chtěl pochlubit, že pracuji na komiksu, moje hodnota v jeho očích okamžitě spadla.

Dnes je to úplně jiné. Komiksů je u nás obrovské množství. Jen mě mrzí, že to převálcoval Marvel a americké filmy. Dnes si malý kluk pod komiksem představí Fantastickou čtyřku, Hulka, Spidermana, ne naše české postavy. A to je škoda, protože tady byli úžasní umělci jako Born, Karel Franta, Saudek nebo Václav Kabát, jen toho vycházelo málo. Ale právě díky tomu jsme to jako kluci napodobovali a dělali svoje komiksy.

Všichni jsme začínali jako nadšenci a první věci jsme dělali zadarmo

Kdo ze současných komiksových tvůrců nebo tvůrkyň vás dnes nejvíc zajímá?

Třeba Jirka Grus. Je to úžasný malíř, myslím, že by uspěl kdekoliv na světě.

Máte pravdu, že komiksem se dá živit těžko. A hlavně komiks je časově nesmírně náročná disciplína. Všichni jsme začínali jako nadšenci a první věci jsme dělali zadarmo. Já jsem to vydržel, ale spousta lidí zjistí, že to dál nejde, narodí se děti, přijdou jiné povinnosti a je konec. A všechny ty projekty nakonec skončí na nedostatku financí.

Myslím, že je to podobné i ve Francii, i tam uspěje jen mizivé procento, jen to možná mají víc podpořené a tradice je silnější. U nás do toho zasáhl komunismus. Čtyřicet let se nic nemohlo vydávat. Po revoluci vycházely komiksové časopisy, ale že by se najednou vyrojili geniální tvůrci, co by vytahovali věci ze šuplíků, to se moc nestalo. Byl tady Saudek, fenomenální génius, samouk, Lomová, Skála, možná ještě pár jmen, ale moc jich nebylo. Teď už ani nevím, na co přesně odpovídám, ale…

Je podle vás něco specificky českého, co může v zahraničí zaujmout? Čím je český komiks výjimečný nebo typický?

Myslím, že české specifikum bylo, že se to nebralo úplně vážně. Bylo to ve stylu Limonádového Joe. I Saudkovy komiksy měly nadsázku a recesi. My asi těžko napíšeme Supermana nebo hrdinské komiksy se superschopnostmi a budeme to myslet vážně.

Možná by mě to bavilo jako dítě, ale dnes mi to přijde trochu směšné, nebaví mě to číst. Na českém komiksu obdivuju lehkost a humor. Ať už lidi z mojí generace, nebo současnou scénu kolem Aargh!, je tam řada šikovných lidí, hodně žen. Já to už moc nesleduju, jen co mi někdo doporučí. Ale právě ta lehkost a humor, to mám rád a myslím, že je to snad i v mých věcech.

Takže by se dalo říct, že je to hlavně specifický český humor?

Ano, ten v mnohých českých komiksech i dnes nacházím.

S kým se vám dlouhodobě nejlépe spolupracuje, ať už u nás, nebo v zahraničí?

Jediný, s kým dlouhodobě spolupracuju, je Petr Novotný. Pro Albatros jsem něco dělal, ale jinak zakázky odmítám. Ilustrace do cizích knih, animované filmy, všechno jsem odmítal, protože si cením svobody. Animovaný film vyžaduje, aby člověk na pár let nechal všechno a žil jen tím, a stejně půlka věcí zkrachuje na penězích. Bavilo by mě to, ale nechávám to být. Možná bych se dnes už i bál. To jsem raději po chvílích animoval se synem Františkem. Vzniklo asi deset nedokonalých amatérských krátkých filmů. Na YouTube jsou na stránce Studio Rychlá veverka.

Petr nemá ediční plány. Když udělám knížku a líbí se mu, vyjde. Je to jednoduché, nečeká se na granty. Knížka dostane krásný papír, vazbu, péči. Já se z toho raduju. Nemám důvod chodit jinam, kde se počítá každá koruna a smlouvy mají deset stran. My s Petrem nic takového nemáme.

Takže žádná z těch knih nevznikla s podporou Ministerstva kultury ČR?

Myslím, že ani jedna. Vím, že některá nakladatelství to uvádějí u každé knihy, ale u nás myslím žádná dotovaná nebyla. Cesty do Boloně taky bez toho.

Zastavila bych se u Boloně, jakou roli pro vás podobné veletrhy hrají? Jsou důležité kvůli kontaktům, propagaci, setkávání…?

Pro mě tohle nehraje roli. Pro mě je to jen inspirace.

Inspirace v jakém smyslu?

Všechny ty věci, co během dvou dnů vidím, se mi v hlavě spojí. Řeknu si: tady je pěkná barevnost, tady skvělý nápad. Ne že bych to kopíroval, ale spojí se to s něčím mým a nakopne mě to. Je to jako výstava. Někdy vás něco tak zasáhne, že výslednicí je jen chuť být v ateliéru a malovat. Z Boloně se to usadí a člověk by rád dohnal ty největší šikuly.

A je v tom pro vás ještě něco dalšího?

Je to zdravé. Když jste pořád zavřená v ateliéru a tři dny něco pipláte, začne vám to připadat dokonalé a říkáte si „to se mi povedlo“. A může vám narůst hřebínek. Pak přijedete do Boloně a zjistíte, že vlastně nic neumíte. Poprvé to byl hrozný šok, chtělo se mi zahodit štětce. Ale pak pochopíte, že ty nejkrásnější knížky jsou tam pořád, jen v jiných vydáních. Celý svět ví, že to jsou klenoty. A není jich nekonečně. Je tam 99 % věcí, které mě nezajímají a nebavilo by mě je dělat. Ale to 1 % je umělecky tak krásné, že z toho padám na zadek.

Když jedete do Boloně nebo na jiné veletrhy, kreslíte si po cestě?

Dřív jsem si psal deníky, skoro celý život. Ale v Boloni spíš ne. Nechám to v sobě doznít.

Ovlivnil mezinárodní úspěch nějak vaši pozici na domácí scéně? Vnímáte v tom změnu?

Myslím, že ne. Nemá to žádný dopad. Hlavně bych to nenazval mezinárodním úspěchem. A já ani nechci, aby mi chodily další nabídky na ilustrování. Lidé mě přemlouvají, že by to bylo krásné, ale musela by to být látka, která mi opravdu sedne. Dělat něco kvůli penězům už bych asi nikdy nechtěl. Dřív ano, ale teď už ne. Rád dělám to, čemu věřím a co mě baví. Když vím, že do toho nepůjdu naplno, tak to odmítnu, jinak bych se trápil.

Máte nějaký tip pro začínající komiksové tvůrce a tvůrkyně, kteří by se chtěli prosadit?

Na jednu stranu to mají těžší, protože komiksů je strašně moc. Na druhou stranu je to možná lehčí, protože když to bude kvalitní, pošlou to přes internet nakladatelům a uvidí to spousta lidí. Dřív to nešlo. Když vám to nevydali, nikdo to neviděl, maximálně se to někde nakopírovalo.

Ale u komiksu vydrží jen „magoři“. Samotáři, co zalezou do skrýše. Nestačí občas něco načmárat. Musíte v tom být úplně ponoření. Když to vydržíte pár let a pořád vás to nabíjí a máte třeba vedlejší příjem, tak to jde. Jakmile je to vlažné, nemá cenu to zkoušet. Je to sebezničující, trochu kamikadze. A všichni vyhoří.

Kdo chce peníze a rychlou kariéru, měl by asi dělat něco jiného

Takže doporučujete „vyhořet“?

Ano, jinak to nemá cenu. Zní to sebedestruktivně, ale je to jako s maratonem. Když běháte jen sto metrů kolem baráku, maraton nedáte.

A co vám osobně pomohlo, abyste nevyhořel úplně?

Protože jsem „hloupý“. Nikdy jsem neplánoval a nekalkuloval. Tatínek mi říkal: „Udělej obraz, přidej modrou oblohu, to lidé chtějí“, ale já se mordoval půl roku s komiksem zadarmo. Mně bylo v ateliéru dobře. Jsem samotář od dětství, les a samota mi sedí. Kdyby byl někdo extrovert, v ateliéru mu dobře nebude, i kdyby uměl malovat sebelíp.

Je to složité, ale když vám to přináší uspokojení, tak je to ten „lístek“. Když moc nepřemýšlíte, jestli se to vyplatí. Já opravdu nepočítal a díky tomu se mi to časem vyplatilo. Dělal jsem to pořád, až si toho někdo všiml, objevil se nakladatel, galerista. Knížky jsem dotoval obrazy. Pepíka Střechu jsem dělal dva roky. Kdyby se to rozpočítalo, vyšlo by to na deset korun na hodinu.

Musíte mít rádi knížky a vyprávění. Kdo chce peníze a rychlou kariéru, měl by asi dělat něco jiného.

Dá se podle vás ta situace nějak zlepšit?

Možná ano. Kamarád Jindra Čapek říkal, že v Německu jsou ilustrátoři dětských knih osvobození od daní. Nějak to tam podporují. Možná by to šlo podporovat i u nás, školou nebo systémem.

Když je někdo šikovný a zabejčený, asi nakonec uspěje. Animovaný film je ještě těžší. Se synem jsme animovali dva roky a je to výborná zábava. Postava se hýbe, kouká na vás. Strašně mě to baví. Ale filmů je víc než komiksů, ve Zlíně je jich každoročně obrovská záplava.

Teď už se ani vlastně nepovažuju za komiksového tvůrce, většinou pracuju na obrázkových knížkách. Právě dělám pátého Pavouka Čendu a tím jsem úplně naplněný.

Na závěr, když se dnes díváte na komiks nebo ilustraci, co je pro vás důležitější? Technika a pracnost, nebo příběh a nápad, i kdyby byl výtvarně úplně jednoduchý?

Pracnost je poslední, co mě zajímá. Může to být minimalistické, jen kontury, a když je příběh dobrý, funguje to. Ani mě nezajímá, jestli někdo „umí kreslit“. Někdy je to úmyslně jednoduché a příběh je zvláštní a nadchne mě to víc než dokonalá kresba. Dřív jsem řešil řemeslnou stránku mnohem víc. Když se setkám s něčím, co mě osloví, začne se mi chtít malovat.

Rozhovor s Pavlem Čechem vedla Karolína Tomečková.

Mezinárodní knižní veletrh v Boloni se uskuteční v termínu 13.–16. dubna 2026. Národní stánek České republiky je organizován z pověření Ministerstva kultury ČR Moravskou zemskou knihovnou v Brně. Konečný termín pro dodání závazných přihlášek je 12. ledna 2026 včetně.

V případě zájmu o registraci se obraťte e-mailem na kontaktní osobu níže.

Kontakt:

Ing. Martina Bartoňová
Moravská zemská knihovna v Brně
E-mail: martina.bartonova@mzk.cz