Anno, nedávno jste se vrátila z rezidence ve Wiepersdorfu. Jaké to bylo? Jak se vám tam dva týdny pobývalo a na čem jste pracovala?
Rezidence byla úžasná. Pobývalo nás osm na zámku, který s manželem vlastnila a pobývala na něm spisovatelka Bettina von Arnim. Dneska je zámek rezidenčním prostorem mezi větrnými mlýny, kde není signál. Vyrazily čtyři autorské dvojice ve složení spisovatel-ilustrátor a bylo to skvělé. Jednak bylo obohacující trávit čas s tolika talentovanými lidmi najednou – třeba Markétou Pilátovou, Lukášem Csicselym nebo Annou Kulíčkovou – a jednak bylo skvělé mít prostor intenzivně pracovat s ilustrátorkou Veronikou Bílkovou, se kterou chystáme knihu o komunikaci a kultuře kytovců. Takového prostoru v běžném provozu není dost a bylo skvělé zažít čas, kdy je psaní vaše opravdu jediná práce, starost i radost. Na zámku nám vařili a my se nemuseli o nic starat, jen tvořit. Uvědomuju si, jak je to cenné a zároveň jaká je to výsada. Jsem za tyto příležitosti hodně vděčná, není to samozřejmost.
Na veletrhu v Lipsku jste také představila knihu Die Seele des Nebels, do níž jste přispěla několika básněmi. Můžete přiblížit příběh té knihy? Jak vlastně vznikla?
Antologie vznikla díky dalšímu jedinečnému projektu Poezie sousedů, který probíhá od roku 1987 v německém Edenkobenu na dohled od hranic s Francií. Každý rok šest německých básníků a básnířek překládá básně šesti básnířek a básníků z jedné země. Loni bylo poprvé Česko, takže jsme s Terezou Bínovou, Dariou Gordovou, Vojtou Vackem, Pavlem Novotným a Petrem Vášou dorazili na týdenní překladatelský workshop, kde jsme s německými básníky a básnířkami diskutovali naše texty a jejich překlady. Bylo to hodně intenzivní a dost to proměnilo moje vlastní psaní a uvažování o textu. Antologie je vlastně výsledkem – obsahuje naše originály a jednotlivé překlady. Antologii budeme v Česku představovat s účastí německých básníků na festivalu Knižní lázně 20. června v Mariánských Lázních.
Co dalšího na festivalu chystáte a jak dlouho jej už pořádáte? Byla to vaše iniciativa?
Na festivalu přivítáme letos zase skvělé hostky a hosty. Ambasadorkami je čerstvá držitelka dvou cen Magnesia Litera Dora Kaprálová a herečka Vica Kerekes, která dlouhodobě interpretuje poezii, především slovenskou a maďarskou. Taky přivítáme laureáta Ceny literární kritiky za prózu Petra Borkovce a díky spolupráci s Magnesií Literou i značnou část letošních laureátek a laureátů mnoha kategorií. Máme také skvělý program pro děti – chystáme workshopy a programy s nominantkami Zlaté stuhy Markétou Pilátovou, Annou Kulíčkovou a Veronikou Bílkovou. A právě v německojazyčném programu představíme jednak antologii z Edenkobenu spolu s Dariou Gordovou, Marit Heuß a editorem Hansem Thillem a jednak ziny, které vznikly během rezidence ve Wiepersdorfu. Velmi zveme, program je fakt „nabušený“!
Je to váš první překlad?
Úplně první ne, ale je první knižně publikovaný. Už jsem měla nějaké překlady do němčiny a angličtiny publikované časopisecky, ale tady je dvanáct textů, někdy ve víc verzích od několika básníků. Je to, myslím, velmi specifická zkušenost, kterou bych doporučila každému.
Jak jste si vybírala básně, které do ní zařadíte? Má kniha nějaké tematické ukotvení? K čemu se vaše básně v ní vztahují?
Texty jsem vybírala ze své poslední sbírky Všude pak viděla husy. Měli jsme poslat nějaký výběr, patnácti nebo dvaceti textů, němečtí básníci a básnířky si pak sami vybírali, co chtějí přeložit, na základě podstročníků, které připravily studentky heidelberské slavistiky.
Poezie je skoro všude víceméně neziskový projekt, tudíž to všechno stojí na osobních známostech a preferencích samotných překladatelek a překladatelů
Jak náročné je vlastně prosadit básnickou sbírku v zahraničí? Očekávala bych, že to je mnohem náročnější než v případě prózy. Je česká poezie v zahraničí vyhledávaná?
Nemůžu mluvit za sebe, celá sbírka mi v němčině zatím nevyšla, ale obecně je to samozřejmě složitější. Poezie je skoro všude víceméně neziskový projekt, tudíž to všechno stojí na osobních známostech a preferencích samotných překladatelek a překladatelů. Se Sylvou Ficovou zároveň překládáme anglickou poezii. Vím, jak je složité to vydat – práva jsou drahá a kupní síla velmi malá. Takže jsem vděčná všem, kdo českou poezii překládají. Jsou to ambasadorky a já si jejich práce velmi cením. Jmenovitě je to třeba Zofia Baldyga, díky které je česká poezie velmi přítomná v Polsku, nebo třeba Julie Miesenböck, Lena Dorn a další, které zase překládají do němčiny. A mnohé a mnozí další.
Napsala jste 3 básnické sbírky, přičemž ta poslední, Všude pak viděla husy, se objevila v širších nominacích Magnesia Litera a Ceny Jiřího Ortena. Pracujete na něčem i nyní?
Poslední půlrok je takový náročný, obhájila jsem nedávno disertaci, kterou jsem psala loni v létě. To bylo to nejvíc, co jsem v tu chvíli dokázala napsat. Takže teď jsem moc svých věcí nepsala a pořádně se do toho zase pustila právě na rezidenci ve Wiepersdorfu, kde se mi podařilo napsat podstatnou část rukopisu právě ke knížce o kytovcích. Ale k výsledné knize je ještě kus cesty, nicméně podle ilustrací, které Veronika Bílková začala tvořit, je na co se těšit! Taky je pro mě nová práce v tandemu s ilustrátorkou, která vidí to, co já píšu, v obrazech a text tak přímo ovlivňuje. Je to fascinující cesta a hodlám si to užívat.
Můžete o své disertaci prozradit více?
V disertaci jsem se věnovala kulturní politice a pracovním podmínkám spisovatelů a překladatelů v Česku v kontextu novely zákona č. 203, který zavedl tzv. status umělce. Přičemž jsem hodně komparovala s modely zahraničními – Francie, Irsko, severské země apod. Zatím se do knižního vydání nehrnu, situace se hodně vyvíjí a bylo by to hodně práce. A já se teď fakt hodně chci věnovat velrybám.
Když ve svém nedávném textu pro Host mluvíte o „vlastním pokoji“, co pro vás osobně znamená dobré prostředí pro psaní? Může rezidence takový vlastní pokoj nahradit? A kde a za jakých podmínek se nejlépe píše vám?
Rozhodně, taková rezidence to je přesně ono. Poezii můžu psát skoro kdykoli a kdekoli, nevyžaduje v první fázi tolik času. Teď poprvé píšu ucelený delší text, navíc je to knížka pro dospívající o oceánu a kytovcích. Je to tedy tzv. data based, i když u poezie taky hodně rešeršuju a ověřuju, nedá se to srovnat s textem, kdy beletrizovanou formou zpracovávám vědecká fakta. Je to práce, která vyžaduje čtení odborných studií v angličtině o mořské biologii, která vychází z mezidruhové etnografie a tzv. blue humanities. Po dlouhých rešerších následuje velmi náročný proces, kdy se snažím tyto poznatky zpracovat do beletrizované podoby v češtině. Chce to hodně soustředěného času, který v běžném provozu prostě nemám. Od rezidence jsem na rukopis nesáhla. Ale jinak mi to dělá radost a moc mě to baví!
Máte pocit, že se v českém prostředí proměňuje způsob, jakým se mluví o práci v kultuře? Tedy že se už méně romantizuje představa, že spisovatelé a spisovatelky tvoří hlavně z vášně – a že nejlepší díla vznikají v bídě a nejistotě?
Ano, myslím, že určitě. Já to pozoruju necelou dekádu a ten posun je zřejmý. Pořád nás čeká kus cesty, ale rozhodně se obecně mluví o tom, že umělecká práce je práce, která má sice svá specifika, ale není to práce o nic méně než třeba práce někde v kanceláři.
Rezidencemi a jejich přístupností a podobou se zabýval i průzkum Asociace spisovatelů a opakovaně se o tom vedou diskuze. Jak by taková ideální rezidence měla vypadat vašima očima?
Myslím, že neexistuje jeden ideální model. Každému vyhovuje něco jiného – někdo chce jet s dětmi a mít zajištěné hlídání, tedy mít možnost vzít s sebou někoho, kdo se o dítě či děti postará a bude to mít zaplacené. Někdo chce jet do zahraničí, někdo chce jet do „pustiny“, kde není signál, někdo zase potřebuje ruch města. A někdo nechce vyjet vůbec, a to je taky v pořádku. Klíč je, i podle zahraničních modelů, v různorodosti a dostupnosti. Myslím, že možnosti rezidencí jsou dneska už poměrně velké jak u nás, tak v zahraničí. Co nám v Česku chybí, je řešení pro ty, co chtějí pracovat doma, což je úplně legitimní. V zahraničí pro to fungují různé stipendijní programy, které poskytují dlouhodobější stipendia na rok, tři nebo i pět let. Takové systémy má Německo, severské země, Francie i další. To nám zatím chybí.
Stále slýchám, že jsme „malá země“, která nic nezmůže. To je ale omyl
Dlouhodobě sledujete a komentujete českou kulturní politiku. Máte pocit, že se v posledních letech podmínky pro spisovatelky a spisovatele v Česku zlepšují?
Myslím, že jak v čem. Letošní čestné hostování ve Frankfurtu přineslo hodně příležitostí – ostatně „moje“ příležitosti v Edenkobenu nebo ve Wiepersdorfu se uskutečnily díky Frankfurtu. Zvedla se třeba výrazně rezidenční stipendia. Je otázka, jestli bude politická vůle tyto dobře rozjeté příležitosti a standardy udržet i do budoucna. Honoráře jsou ale stále nízké a zvedají se jen pomalu. Víme, že je stále normalizované obrovské množství neplacené nebo hrubě podhodnocené práce v celé kultuře. Celý kulturní provoz stojí na nevyčíslitelné neplacené práci jednotlivců a nikdo moc neví, jak to změnit, neboť to prostě bude drahé.
Může v tomhle směru něco změnit blížící se veletrh? Co by podle vás pomohlo, aby čeští autoři a autorky v nadbytku knižní produkce nezapadli?
To nedokážu odhadnout, určitě to pomohlo a pomůže jednotlivým autorkám a autorům, což se ostatně děje už poslední zhruba dva roky, kdy se na Frankfurt chystáme. Jestli se česká literatura etabluje mezi současné evropské literární lídry, jako jsou třeba severské literatury, to si nejsem jistá. Jak zajistit, aby české knihy v tom nadbytku nezapadly, je složitá otázka a nemyslím, že jsem povolaná odpovídat – to je spíš na literární agenty a marketéry. Já export sleduju spíš jako výzkumné téma a necítím se na to radit těm, kdo to léta dělají.
Anno, vy jste se opakovaně vyjadřovala ke statusu umělce. Mohla byste prosím nastínit, co tento pojem znamená, proč je důležitý a jakou podobu má v současnosti v Česku?
Myslím, že už to bylo vysvětleno mnohokrát a na mnoha místech – můžu doporučit web ministerstva kultury, materiály Národního institutu pro kulturu i články v různých médiích. Ve zkratce však jde o narovnávání pracovních podmínek v kultuře. Už v roce 1980 UNESCO definovalo, že umělecká práce má svá specifika a vyzvalo členské země, aby tuto skutečnost zohlednily a přijaly opatření (třeba legislativní), která práci v kultuře umožní. Kulturní a kreativní sektor je specifický třeba v tom, že zatímco průměr lidí na volné noze je v jiných hospodářských odvětvích kolem 16 procent, v KKS je skoro 40 %.
Zároveň jsou tu nízké honoráře a lidé se tak snadno ocitají v sociální tísni, kdy jsou nedobrovolnými podnikateli, kdy nemají zaměstnavatele, který by za ně odváděl odvody. Ale „podnikají“ za peníze, kdy si nemohou zajistit třeba nějaké prémiové připojištění, protože na něj prostě nemají. Ocitají se tudíž mimo běžné nástroje sociálního státu – minimální mateřská, důchod atd. A to přesto, že pracují stejně nebo víc než běžní zaměstnanci. To pak vede k tomu, že umění a kulturu mohou dělat jen lidé, kteří si to tzv. můžou dovolit – mají zajištěné bydlení, partnera/partnerku, kteří vydělávají tolik, že „dorovnají“ ztráty z uměleckých honorářů atd. To pak vede k tomu, že se umění odehrává jen v privilegovaných vrstvách společnosti a ztrácíme hlasy různorodosti. Taky to znamená, že se bariéry násobí, pokud třeba člověk přináleží k nějaké menšině a už rovnou má situaci složitější. Kultura se tak může stát monokulturní záležitostí pro elity. To ale není kultura, jak ji v současnosti definujeme v demokratické společnosti. Myslím, že kam to vede, jsme si poměrně jasně ukázali v polovině 20. století.
Jiné státy – Německo, Francie, Portugalsko, Norsko, Švédsko a další – tuto skutečnost různě řeší. Současná platná novela zákona č. 203, která tzv. status umělce zavádí, nic z těchto sociálních a dalších problémů neřeší.
Když sledujete přípravy hostování ve Frankfurtu, jak je hodnotíte? Je něco, co byste vyzdvihla nebo naopak na čem byste ještě doporučovala zapracovat?
Myslím, že to má víc rovin. Čestné hostování ve Frankfurtu není jen těch pět dní přímo na místě, je to mnohem dlouhodobější proces, jehož výsledkem je Frankfurt. Myslím, že v Česku pořád přikládáme kulturní diplomacii menší význam, než bychom měli. Stále slýchám, že jsme „malá země“, která nic nezmůže. To je ale omyl. Počtem obyvatel jsme v Evropské unii v první desítce, v Evropě pak v první dvacítce. Jsme středně velká země. Co má říkat Island, který má populaci stejně velkou jako má Brno? Myslím si tedy, že na to, jak je u nás kulturní diplomacie vnímaná – což můžeme nyní sledovat například na zoufalém podfinancování Českých center, které vede k zavírání poboček –, tak si literatura vede dobře. Obrovsky cením práci všech úřednic a úředníků, kteří neúnavně, za tabulkové platy pracují na tom, aby se česká literatura a kultura obecně dostaly do zahraničí.
Kde vidím mezery, je to institucionální zajištění – systém stipendií, narovnání pracovních podmínek, silná kulturní diplomacie atd. V tom jsou jiné státy dál a je pro ně pak snazší se prosadit. To ale Frankfurt nespraví. Myslím, že je velmi žádoucí a zmiňují to zástupci zemí, které byly čestnými hosty v minulých letech, abychom udrželi kontinuitu a navazovali na to, co se nyní podařilo. V současné politicko-společenské situaci je otázka, jestli se to podaří. Já se obávám, že to bude hodně složité.
Co by se mělo ideálně dít po Frankfurtu, aby se ta příležitost co nejvíce využila?
Pokračovat a nesnižovat nastavené standardy, což už vidíme, že se děje pravý opak. Prostředky na podporu literatury se snižují ve všech oblastech – vydávání knih, časopisy, festivaly i knihovny. Přitom ze zahraničí víme, že investice do kultury mají obrovskou návratnost. Myslím, že není čas řešit, co by se mělo stát ideálně. Musíme řešit, co se stane a jak se na to nachystat. Podle mě je třeba klíčové udržet sítě a kontakty, které ale často stojí na jednotlivcích – úřednicích, agentech a dalších pracovnících. Pokud budou muset svoji práci z různých důvodů přestat dělat, ztratí se po léta budované nitky, které bude skoro nemožné nahradit.
Úvodní foto: Sylva Ficová
Rozhovor s Annou Štičkovou vedla Karolína Tomečková.