Pavli, my jsme spolu dělaly rozhovor naposledy loni v létě. Co se od té doby ve tvé práci změnilo? Sleduješ s blížícím se hostováním rostoucí zájem o překlady?
Práce na prodeji našich knih do zahraničí byla za poslední rok intenzivnější, především pokud jde o navazování kontaktů a budování dlouhodobých vztahů na knižních veletrzích. Za Paseku jsme se vydali na veletrhy a festivaly do Lisabonu, Madridu, Frankfurtu, Káhiry, Londýna, Boloně, Bogoty a Kyjeva. Byl to nabitý rok, pro prohlubování vztahů klíčový, a snad přínosný i do budoucna.
Zájem o české knihy v zahraničí určitě je, ale rozvíjí se postupně, často velmi pomalu, a vyžaduje hodně trpělivosti. Hostování Česka ve Frankfurtu může být jedním z důležitých podnětů, které zahraniční nakladatele přivede k tomu, aby o českých knihách uvažovali. Pořád je to ale jen jeden střípek v celé mozaice.
Tobě se vedle Marka Torčíka nyní daří do zahraničí „protlačit“ i Jonáše Zbořila. Kolik překladů je teď rozjednaných? A čím právě Flora může mezinárodní publikum zaujmout?
Flora se aktuálně připravuje do sedmnácti jazyků a v dalších dvou zemích čekáme na výsledky grantových žádostí. Máme z toho velkou radost. Flora určitě patří k našim nejúspěšnějším titulům, které v zahraničí rezonují. Myslím, že je to především proto, že Jonáš v knize zúročil své umění citlivě pozorovat a přesně vystihnout současnost. Ve Floře se mu podařilo propojit lokální motivy s univerzálními současnými tématy. Dalece překračuje český kontext a v zahraničí má ohlas mimo jiné i proto, že se s tématy mohou čtenáři identifikovat napříč zeměmi a kulturami. Nedávno jsem mluvila s peruánským nakladatelem Flory, který už měl možnost přečíst si celý text ve španělštině, mimochodem ve vynikajícím překladu Montserrat Tutusaus Romeu (bravo!). Nakladatel vyzdvihl ekologickou linku, téma rodičovství i tajemnou, svým způsobem až dystopickou atmosféru knihy; všechny tyto motivy k němu promlouvaly.
Nedávno jsi byla na veletrzích v Kolumbii a v Ukrajině. Můžu tě poprosit o srovnání s těmi „tradičními“ evropskými veletrhy? Která z knih tam nejvíc rezonovala? Máš nějaké zajímavé vhledy, inspiraci, co sis odtud dovezla?
Oba veletrhy mi silně připomněly, že knižní veletrh nemusí být jen obchodní platforma, ale také mimořádně živý společenský a kulturní prostor. V tom se pro mě lišily od těch tradičnějších evropských, které jsou často zaměřené primárně na schůzky, práva a provozní stránky knižního odvětví. Na veletrzích v Bogotě i v Kyjevě pořadatelé a nakladatelé dokázali i v nesmírně složitých podmínkách dělat neuvěřitelné věci.
V Kyjevě jsem si to uvědomovala na každém kroku. Book Arsenal se koná v působivých prostorách, organizace je mimořádně profesionální, vizuální podoba festivalu špičková a celým letošním ročníkem se neslo silné motto Bear your freedom. Zároveň je tam všudypřítomná válka. Právě propojení literatury, občanské odpovědnosti, identity a každodenní reality pro mě bylo nesmírně silné. Profesionalita ukrajinských nakladatelů se propisuje i do péče o zahraniční tituly. Na stánku nakladatelství Who is it bylo možné zakoupit krásné ukrajinské vydání románu Rozložíš paměť Marka Torčíka, jehož kniha patří mezi prioritní tituly v jejich edičním plánu. Dále se v Ukrajině aktuálně chystají další tři naše knihy: zmiňovaná Flora, první díl Prašiny a také Srdcovka.
V Bogotě se zase projevovala pestrost na každém kroku, spontánnost a velmi uvolněná atmosféra během schůzek. Tamní trh je z pohledu distribuce knih velmi komplexní. Člověk si uvědomí, co vlastně znamená, když například český nakladatel prodá práva na překlad španělskému nakladatelství, které dané vydání distribuuje do Kolumbie nebo do dalších španělsky mluvících zemí. Pro kolumbijské čtenáře pak může být komiks vydaný ve Španělsku jazykově vzdálený. Může se vytratit živost lokální španělštiny, vlastní přirovnání, slovní zásoba nebo rytmus. Pro zahraniční nakladatele to otevírá řadu otázek. Jak knihy lépe prodávat a distribuovat? Jak se více otevírat jednotlivým hispanoamerickým trhům a dílčím edicím? Jak například zajistit, aby jazyková rozmanitost nebyla stírána jedním výhradně španělským vydáním?
Z obou cest jsem si odvezla spoustu poznatků, ale především pokoru vůči tomu, v jakých podmínkách mnozí naši zahraniční kolegové pracují.
A jak to celkově vypadá s překlady, nejen do němčiny? Můžeš se podělit o nějaký úspěch z posledních dní? Vyzdvihnout nějakou knihu či autorstvo? Je na cestě možná nějaký nový objev, když se zeptám bez skrupulí?
Máme radost, že všech deset překladů, které se nám nakonec podařilo prodat do němčiny, by mělo vyjít ještě před Frankfurtem. Ráda bych zmínila německý překlad Prašiny, tedy knihy Vojtěcha Matochy s ilustracemi Karla Osohy. Kniha vychází v nakladatelství Hanser a podařilo se prosadit také její grafickou podobu. U dětské prózy se někdy může stát, že si zahraniční nakladatel zamiluje příběh, ale chce knihu doprovodit vlastními ilustracemi. Hanser měl původně v úmyslu vydat se touto cestou, nakonec jsme se ale domluvili, že ke zpracování obálky i vinět znovu přizvou Karla Osohu. Prašina tak nepřišla o svého dvorního ilustrátora, jen v němčině dostane nový kabátek, což je skvělá zpráva pro nás i pro Karla.
A co se týče nových zahraničních vydání, ráda bych zmínila například francouzský překlad dětské knihy Ani holka, ani kluk od Marity Kelbl. Kniha vyjde u kanadského nakladatele s distribucí i do dalších frankofonních oblastí. Máme velkou radost, že po německém a italském vydání bude dostupná také ve francouzštině.
Jedna věc je dostat knihu do zahraničí, druhá ale zařídit, aby byla atraktivní i pro tamní publikum. Jak ideálně postupovat, aby nezapadla mezi množstvím jiných překladů?
Tohle je velmi dobrá, byť komplexní otázka. Pro autory a autorky bývá často vysněným cílem dostat se do velkého renomovaného zahraničního nakladatelství, což samozřejmě dává smysl. Realita ale může být taková, že větší nakladatelství vydává celou řadu zvučných světových jmen a český autor nebo autorka v takto širokém portfoliu zapadnou. Nemusí být pro nakladatele prioritou v marketingu ani při případném pozvání do dané země. Čím dál větší smysl proto vidím v tom hledat „zahraniční Paseku“, tedy nakladatele se stejnou krevní skupinou. A nemusí to být nutně největší hráč na daném trhu. Důležitější je podle mě najít nakladatele, který knize skutečně porozumí, pečlivě se o ni postará a pro kterého bude daný autor nebo autorka opravdu priorita.
Výstižným příkladem je německý překlad povídkové sbírky Ostrov duchů od Kláry Wang Tylové. Povídky vyšly německy v menším, ale uznávaném nezávislém nakladatelství parasitenpresse, které se specializuje na poezii a kratší prózy. Je to nakladatelství, které si tituly pečlivě vybírá a přesně ví, co dělá. O kvalitě jejich práce svědčí i skutečnost, že nakladatelství bylo již dvakrát oceněno prestižní Německou nakladatelskou cenou (Deutscher Verlagspreis), a to v letech 2021 a 2024. V roce 2024 navíc patřilo mezi tři hlavní laureáty. Porota ocenila jejich dlouhodobý a vytrvalý přínos současné poezii i schopnost obohacovat německojazyčný literární prostor o evropské i mimoevropské poetiky.
A vůbec to neznamená, že dostat se k nim bylo snadné. S redaktorem nakladatelství jsem se seznámila v březnu 2024 a od té doby jsme byli pravidelně v kontaktu, posuzovali více našich titulů. Nakonec se do jejich portfolia nejlépe hodila právě kniha Kláry Wang Tylové. Téma nejprve zaujalo redaktora, poté jim jejich překladatelka napsala zevrubný posudek a společně ještě zvažovali všechna pro a proti. Dostat českou knihu do menšího německého nakladatelství rozhodně neznamená, že je to snazší nebo méně trnitá cesta. Zvlášť v případě povídkové sbírky je to naopak velmi náročné. Povídky se obecně prodávají obtížněji a do zahraničí to platí dvojnásob. Když se tedy takové spojení podaří, často to svědčí o tom, že si kniha našla opravdu pozorného nakladatele. Konkrétně na německém trhu je navíc klíčové, aby nakladatel vynaložil velké úsilí směrem ke knihkupcům. Ti sehrávají při propagaci knih a jejich viditelnosti v knihkupectvích zásadní roli. Nestačí tedy knihu pouze vydat a propagovat. Je třeba ji dostat ke knihkupcům, kteří ji budou chtít doporučovat dál. A i v tomto ohledu je osud německého vydání Ostrova duchů na dobré cestě. Nakladatel s autorkou plánuje několik různých literárních akcí nad rámec vystoupení ve Frankfurtu, což je pro distribuci a vizibilitu knihy na německém trhu klíčové. Na prodeji práv je krásné, že kniha může v zahraničí oslovit jinak, někdy dokonce silněji než doma. Může najít nové čtenáře, nové souvislosti a nový kontext. A zároveň to může být příležitost i pro české čtenáře, aby se ke knize znovu vrátili, našli si ji a začetli se do ní společně s těmi zahraničními.
Abych tedy odpověděla na otázku, je třeba hledat nakladatele, který se do knihy zamiluje, pro kterého bude prioritou a který se postará také o dobrý marketing. Právě s takovými partnery chci spolupráce budovat a rozvíjet.
V souvislosti s nedávnou výbušnou debatou o grantové podpoře bych se ráda zeptala, jakou roli dnes granty hrají při prosazování české literatury v zahraničí. Do jaké míry mohou rozhodnout o tom, zda zahraniční nakladatelství po českém titulu sáhne?
Vzhledem k tomu, že vydávání knih v překladu je finančně stále nákladnější a kalkulace vydání se bez podpory mnohdy dostává do červených čísel, je grantová podpora velmi důležitá. Na veletrhu v Bogotě jsem se s místními nakladatelstvími bavila o tamních podpůrných programech. Kolumbie žádný grantový program pro zahraniční nakladatele zatím nemá, což místní autory a autorky znevýhodňuje například oproti Chile nebo Argentině, které své literatury v zahraničí grantově podporují. Pro české knihy je proto velmi podstatné, aby v evropské i celosvětové konkurenci měly také svou grantovou podporu, protože pro zahraničního nakladatele bývá grant jedním z důležitých argumentů v celé řadě dalších faktorů, které před podpisem smlouvy musejí zapadnout do sebe.
Otázkou pro mě tedy není, jestli granty potřebujeme, ale spíš jak zefektivnit jejich rozdělování tak, aby přidělené částky dávaly co největší smysl. U beletrie by například bylo vhodné posilovat výši podpory u překladu, zatímco u komiksových románů a ilustrovaných knih je zásadní výraznější příspěvek na výrobu knihy, tedy například na lettering, sazbu, tisk a podobně. Praxe je taková, že řada smluv je grantovou podporou přímo podmíněná. Nakladatelé se tím chrání pro případ, že by žádost nebyla úspěšná a vydání by pro ně bylo příliš finančně náročné. Pro mě je proto dalším krokem, nebo spíš vizí do budoucna, aby se nám vedle neustálého budování nových a oprašování už zavedených partnerství dařilo uzavírat co nejvíce smluv bez podmínky grantu. Aby grantová podpora byla jakási pomocná ruka, nikoli podmínka. V tomto ohledu mám aktuálně velkou radost z prodeje knihy Třicetiletá válka od Jana Kiliána, kterou před pár dny koupilo řecké nakladatelství Quest. Titul vydají i bez grantové podpory, protože jim skvěle zapadá do jejich edičního plánu. Takových spoluprací bych do budoucna ráda viděla víc.
Výrazné zastoupení mezi nimi mají autoři a autorky spjatí s komiksem nebo ilustrací. Ty jsi už v předchozím rozhovoru mluvila o tom, že Paseka sází i na silné grafické zpracování knih. Vidíš v zahraničí rostoucí zájem o český knižní design, nebo je na podobné závěry ještě brzy? Jak složité je tyto leckdy „designové“ kousky vůbec prosazovat?
Jak říkáš, na větší závěry je asi ještě brzy, ale určité signály už tu jsou. Nejvýrazněji se to podle mě projevuje právě u Flory Jonáše Zbořila. Obálku i vnitřní ilustrace Nikoly Janíčkové od nás zakoupilo a do svých vydání plánuje převzít patnáct z devatenácti nakladatelů. Podobně zajímavý je i případ anglického vydání Identity od Lindy Kudrnovské, kniha je dostupná mimo jiné v londýnském Muzeu designu. To je podle mě signál, že grafická podoba knihy může být výraznou součástí prodeje práv.
Věřím, že spolu s autory a autorkami se díky zahraničním vydáním může pozornost postupně obracet i ke grafickým designérům, ilustrátorům a ilustrátorkám, kteří původní česká vydání doprovázejí. Může se stát, že si zahraniční nakladatelství všimne nejen příběhu, ale i konkrétní vizuální práce, a později daného tvůrce nebo tvůrkyni osloví ke spolupráci na jiném projektu. Zrovna Nikole Janíčkové bych to velmi přála, protože na veletrzích se zahraniční nakladatelé u jejích obálek často zastavují a oceňují její práci.
V té enormní záplavě knih bych se na závěr ráda zeptala, co bys sama vyzdvihla a doporučila čtenářům a čtenářkám rozhovoru, aby neušlo jejich pozornosti?
Když už se bavíme v kontextu Frankfurtu, doporučila bych českým čtenářům a čtenářkám, aby si prošli seznam pozvaných autorů a autorek a jejich knih, které vycházejí v německém překladu, a udělali si pro sebe takovou menší bilanci. Může to být hezká příležitost ohlédnout se za posledními lety současné české literatury a podívat se, jak je nahlížena zvenčí. A pokud mám doporučit jednu konkrétní knihu, sáhla bych po próze Miřenky Čechové Co já? Co ty?. Německé vydání je v plánu na rok 2027.
Rozhovor s Pavlínou Juračkovou vedla Karolína Tomečková.