Ve Wannsee vlaze vějeme
(drobnost z berlínského stipendia)
Se sochařem a ilustrátorem Jakubem Grecem pobýváme celý květen v Literarisches Colloquium Berlin. Vila u jezera. Vil kolem jezera věnec. Pokoj naštěstí s okny do dvora a do korun buků a dubů. Dopoledne slunce, odpoledne chládek. Břit střechy dělí. S Jakubem se domlouváme – protože bydlíme v pokojích nad sebou – vykloněním z okna nebo bambusovou tyčí, nalezenou u popelnic. Jakub má balkon. Jakub je Indián – když kouří, dýmem mi oznámí, že je na příjmu. Z okna na balkon, z balkonu do okna se dohadujeme, domlouváme, debatujeme. O nočních viděních a denních snech, zveme se na kávu, sdělujeme rozličné scény a obrazy, které u stolu vpisuji do počítače. Nijak nahlas, nijak přehnaně. Jedna ze zahraničních pisatelek – účastnic stipendia – si však na nás stěžuje, že ji hovorem rušíme nit. Nit rozhodně rušit nechceme. Přecházíme na šeptání a k morseovce, kterou vyťukáváme na trubku topení. To nás vrací k tématu, kvůli kterému jsme do Berlína přijeli – architekt Vladimír Grégr, který byl v berlínské sekyrárně Plötzensee zavražděn pro účast v protinacistickém odboji v Praze. Na popravu čekal pět měsíců a se svými druhy si také posílal vzkazy přes zeď, jak jinak než morseovkou. Grégr – architekt, Grégr – skaut, Grégr – urbanista, Grégr – sportovec, Grégr – politik, Grégr – básník. Část jeho pozůstalosti máme s sebou – zápisníky, které se podařilo vynést z berlínského vězení. Krabičku s věcmi, kterou Němci po Grégrově smrti poslali z Berlína do Prahy rodině: 14 špačků obyčejné tužky, devět sponek na papír, jeden spínací špendlík, šest mazacích gum, dvacet šest knoflíků a knoflíčků, z nichž jeden kovový námořnický, s motivem kotvy a lana, nitě, drátek, dřívko jako pravítko…
Z Wannsee se znovu vracíme do Plötzensee, místa tak bolestně spjatého s našimi dějinami – za války zde bylo zavražděno 667 Čechoslováků. Dnes proměněné na muzeum a památník. Prázdno s kanálkem v podlaze výmluvné. Vražedný nástroj odvezen do Brandenburgu, skryt, zřejmě aby zde nebyl na očích turistům. Ano, jsou tu fotografie, tváře, jména, čísla, ale jistý druh „zaoblování“ ostrých hran minulosti je patrný.
Dopoledne cosi buším do počítače, odpoledne či k večeru s Jakubem vyrážíme na kolech po okolí. Obkružujeme. Pátráme po místech spjatých s dějinami, osudy, básněmi. Tak třeba – vila malíře Liebermanna, dům Clause von Stauffenberga, most špionů, místo utonutí básníka Georga Heyma, Sachsenhausen a Josef Čapek… Přímo ve Wannsee jezdíme na bicyklu kolem hájku háječku, kde spáchal dopředu dlouho připravovanou sebevraždu německý dramatik a básník Heinrich Wilhelm von Kleist. Bylo to 21. listopadu 1811. Po milostné noci s výhledem na jezero dvojice důkladně vybrala odlehlé místo. A básník nejdříve zastřelil svoji milenku Henriettu Vogelovou a pak sebe. A je velmi pravděpodobné, že jejich těla leží na místě dodnes. Roste z nich břečťan a stromoví a k podzemí je přišpendluje pomníček a informační tabule. A není náhoda, že svoji poslední cestu do světa podnikl Bohumil Hrabal právě sem, do Wannsee, 14. listopadu 1996, téměř na výročí smrti autora Rozbitého džbánu. V Literarisches Colloquium Berlin měl tehdy domluvené čtení a debatu. V doprovodu andělských ochránců, Toma Mazala, Claudia Poety a Zuzany Rothové, která měla celý program večera uvádět. Před čtením se ale došourali ke Kleistovu pomníku, kde se mistr poklonil a nabral sil. K večeru a vlastně k odvážnému kroku-skoku. Poté společnost zašla do blízké hospody Loretta, kde si mistr dal nejprve bourbon na chuť, Jim Beam na kuráž a vzápětí piva Dortmunder Union a bílou klobásu. Večer v totálně natřísklém sále LCB byl dle svědků strhující, Hrabal hovořil o německé literatuře a Evropě a poezii, virtuózně kličkoval jak pierot na laně, pil pivo a odpovídal v malých esejích. Vzpomínal také na svoji první cestu do Berlína, na olympiádu v 36. roce, kdy sem dojel na kole. A podepisoval haldy knih. Nakonec jen zkratkou: BH. Pak padl vyčerpaně do pelechu a spal i celé dopoledne. Když ho večer 15. listopadu kolem osmé večerní andělé Mazal a Poeta v Praze-Sokolnikách vyložili, Hrabal unaveně pronesl: „Tak tohle byla moje poslední cesta do zahraničí. Děkuji vám, že jste mi dělali Anděla strážného, ale bylo to skutečně naposledy! Ten Berlín ovšem stál za to, ten jsem chtěl ještě jednou vidět. A podařilo se. Rakouský voják zase slavně zvítězil!“ Bohumil Hrabal se odvážil zemřít, udělat onen krok-skok za cca dva měsíce poté, 3. února 1997.
PS: Na berlínské kresbě Jakuba Grece se za postavou muže (autora těchto řádků) vynořuje obraz – plátno Georga Grosze Šedý den (z roku 1921). Německo mezi válkami, míjení světů a postupně navyšovaná zeď mezi jedním a druhým, mezi zástupci rozličných profesí, vrstev, osudů. Jak aktuální.
