Jste básník, dramatik a autor knih pro děti. Odkud čerpáte inspiraci? Jak se rozhodujete pro svůj další text nebo téma?
Inspirace pro mě většinou není nějaký náhlý nápad, který přijde z ničeho nic. Spíš si dlouhodobě všímám věcí, které mě znepokojují, fascinují nebo kterým úplně nerozumím. Mohou to být zvířata, krajina, historická událost, stará fotografie, zvláštní slovo nebo zapomenutý lidský příběh. Hodně si zapisuji – dříve do zápisníků, dnes často do telefonu – a některé poznámky čekají celé roky, než zjistím, k čemu patří.
Také se u mě jednotlivé oblasti tvorby neustále prolínají. Nevnímám různorodost své tvorby odděleně. Básnické myšlení se může objevit v naučné knize o zvířatech a historická rešerše zase může být začátkem básně nebo příběhu. Téma si tedy často nevybírám úplně vědomě. Spíš poznám, že se k něčemu stále vracím – a v určité chvíli pochopím, že z toho bude kniha.
Společně s ilustrátorkou Renátou Fučíkovou jste vydal knihu o Franzi Kafkovi. Jak k této spolupráci došlo a jak probíhala?
Renátu Fučíkovou jsem ke spolupráci oslovil na základě jejích vynikajících prací v oblasti didaktické ilustrace. Kafkou se jako germanista zabývám dlouhodobě a chtěl jsem vytvořit knihu, která by ho představila mladším čtenářům jinak než jako nedotknutelnou ikonu světové literatury. Zajímalo mě, jaký byl jako člověk, v jaké Praze žil, jaké měl vztahy, čeho se bál, co ho bavilo – a samozřejmě jak z tohoto života vyrůstala jeho literatura.
Proto pro mě byla obrazová složka mimořádně důležitá. Nechtěli jsme vytvořit ilustrovanou učebnici. Text a obraz měly vyprávět společně a někdy každý trochu jiným způsobem. Já jsem se snažil Kafku spíše demytizovat a držet se faktů, zatímco Renátiny ilustrace mohly otevřít prostor pro metaforu, tajemství a různé interpretace. Některé Kafkovy texty jsme navíc představili prostřednictvím komiksu, jiné pomocí ukázek Kafkových povídek.
Myslím, že právě napětí mezi faktografickou a výtvarnou složkou je jednou ze silných stránek knihy. Ostatně spolupráce pokračovala i později: v „kafkovském“ roce 2024 se kniha stala východiskem celosvětově úspěšné výstavy Franz Kafka: člověk své i naší doby.
Překládáte také texty do češtiny. Jaké jsou podle vás největší rozdíly mezi němčinou a češtinou?
Němčina a čeština jsou si nejen díky staletému soužití překvapivě blízké, ale zároveň fungují velmi odlišně. Němčina dokáže díky skládání slov vytvářet mimořádně přesné pojmy a její syntax umožňuje stavět dlouhé věty jako architekturu, v níž se význam někdy definitivně vyjasní až na konci. Čeština je díky skloňování a volnějšímu slovosledu pohyblivější. Slova lze ve větě přesouvat a velmi jemně tak měnit důraz, rytmus nebo emocionální zabarvení.
Pro překladatele poezie je zásadní také zvuk. Němčina má jiný rytmus, jinou stavbu slov a trochu jinou tradici rýmu než čeština. Překlad proto nikdy není mechanické převádění významů. Překládal jsem například Georga Trakla, R. M. Rilka, Paula Celana nebo Goethova Fausta a pokaždé jsem vlastně musel hledat jinou češtinu, která by dokázala vytvořit obdobný účinek jako originál.
Překladatel je v paradoxní situaci: musí být tvořivý, ale jeho ideálem je zůstat pokud možno neviditelný. Čtenář by neměl obdivovat překladatele, ale mít pocit, že k němu jinojazyčný autor promlouvá česky.
Vyučujete tvůrčí psaní na Univerzitě Karlově v Praze. Jaké rady máte pro začínající spisovatele, spisovatelky a další autory textů?
První rada je jednoduchá: číst. Hodně, různorodě a také knihy, které člověk sám nikdy nebude psát. Bez četby se psaní jednak velmi snadno uzavře do světa vlastních představ, jednak nedojde k žádoucímu tříbení jazykového citu.
Druhá rada je skutečně psát a nečekat nutně na inspiraci. Talent je důležitý, ale psaní je také řemeslo. Člověk se musí naučit text škrtat, přepisovat, odložit a po čase se k němu vrátit. Ve výuce tvůrčího psaní proto považuji za velmi důležitou společnou diskusi nad konkrétními texty. Autor se musí naučit přijímat zpětnou vazbu, ale zároveň si stanovit hranici, za kterou už kritiku přijmout nemá.
A třetí rada možná zní paradoxně: nesnažit se příliš rychle stát spisovatelem. Nejdřív je potřeba mít něco, co opravdu stojí za to sdělit, a hledat vlastní způsob, jak to říct. To platí i pro literaturu pro děti. Dětský čtenář není méně inteligentní dospělý. K dětem se při psaní nemáme snižovat, ale máme s nimi mluvit jako s partnery.
Právě pobýváte v Mikulově, kde píšete a pracujete v rámci rezidenčního programu. Jak vypadá váš každodenní život? Jak dlouho tu budete?
Rezidenční pobyt je pro mě především možnost na nějakou dobu vystoupit z běžného rytmu. Doma se psaní neustále dělí o čas s výukou, překlady a dalšími povinnostmi. Tady se můžu soustředit na několik projektů, které potřebují delší čas a klid.
Zároveň ale neumím pracovat tak, že bych osm hodin seděl u počítače. Potřebuji chodit. Mikulov je pro to ideální: město má mimořádně silnou historii a krajina kolem něj je natolik výrazná, že člověka nutí dívat se. Procházky proto nevnímám jako přestávku od práce. Často jsou její součástí. Něco si poznamenám, něco vyfotografuji a k vlastnímu psaní se vracím později. Pracuji především přes den a večer, pokud to jde, už nechávám text chvíli být.
V Mikulově pobývám celý srpen. Je to dost dlouho na to, aby se člověk přestal cítit jako turista, ale zároveň dost krátce na to, aby si stále uvědomoval, že se nachází někde jinde než doma.
Vaše kniha Atlas ohrožených živočichů vyšla také německy. Jak tato kniha vznikla a co byste jejím prostřednictvím chtěl mladým čtenářům a čtenářkám předat?
Kniha je součástí řady, v níž vyšel i Atlas vyhubených živočichů a Atlas prehistorických živočichů. Nechtěl jsem napsat klasický atlas, v němž budou jednotlivé ohrožené druhy popsány jen pomocí údajů o velikosti, výskytu a způsobu života. Zajímaly mě jejich příběhy – a především příběhy jejich vztahu k člověku.
Vybral jsem proto několik desítek druhů z různých částí světa. Na jejich osudech lze ukázat velmi rozdílné příčiny ohrožení: ničení přirozeného prostředí, lov, obchod se zvířaty nebo klimatické změny. Fascinující jsou zejména ty případy, kdy se podařilo určitý druh díky lidskému úsilí zachránit.
Důležité pro mě bylo nepoučovat. Člověk je součástí problému, ale může být také součástí řešení. Právě děti, které knihu čtou dnes, budou za několik desetiletí rozhodovat o tom, jak bude svět vypadat. A myslím, že první podmínkou ochrany něčeho je poznat to a začít se o to zajímat.
Mám samozřejmě radost, že kniha vyšla také německy v renomovaném nakladatelství Trötsch. Německy mluvící prostředí je mi jako germanistovi a překladateli dlouhodobě velmi blízké, takže pro mě není německé vydání jen jedním z mnoha zahraničních překladů.
Jaké knihy byste v současnosti doporučil někomu, kdo chce proniknout hlouběji do české literatury?
Česká literatura je dnes velmi různorodá, takže bych spíš než jednu knihu doporučil několik cest. Ze současné prózy bych určitě zmínil Radku Denemarkovou, která se zabývá velkými společenskými a historickými tématy, ale také Vratislava Maňáka, jehož kniha reportáží S Wittgensteinem v gaysauně právem sklízí velké ohlasy u nás i v Německu.
Jako básník bych ale nerad nechal stranou poezii. Například Petr Hruška je podle mě jeden z nejvýraznějších současných českých básníků: dokáže z velmi obyčejné situace vytvořit něco existenciálního, aniž by potřeboval velká slova. Z mladší a střední generace stojí za pozornost také Marie Iljašenko, jejíž poezie velmi přirozeně překračuje hranice jazyků, kultur a národních identit.
Radek Malý (*1977 v Olomouci) je spisovatel, překladatel a literární vědec. Malý píše především poezii a knihy pro děti, součástí jeho literární tvorby jsou však také divadelní hry. Jako překladatel převedl do češtiny mimo jiné básně Ericha Kästnera, Georga Trakla a Paula Celana či Goethova Fausta. Vyučuje na Univerzitě Karlově v Praze.
Fotografie: Radek Malý
Copyright titulní fotografie: Alžběta Holubová
Rozhovor vedla Annika Grützner.