V reportáži pro Český rozhlas jste uvedla: „Táta říkal, že je postavička Maxipsa Fíka taková jeho Lolita. Na jedné straně bez ní nemůže být a na druhé straně je to šílený.“ Jaký vztah jste měla vy sama k Maxipsu Fíkovi – a jak se ten vztah v čase proměňoval?

Maxipes Fík vyplnil v mém dětství jen jistou část, ne takovou, jakou asi čekáte. Těsně předtím, než vešel do světa dětí roku 1976, jsem konečně dostala tolik toužebně chtěného pejska. Dle mého názoru náhody neexistují – vypadal zcela stejně jako Fík. Vybrala jsem si jej sama. A táta už nejspíš nedokázal odmítnout, protože to byla přesně ta rasa, podle které Fíka nakreslil – bobtail. Samozřejmě ten náš nebyl až tak velký, ale když k nám přišel, máma omdlela. Nečekala, že by čtyřměsíční štěňátko mohlo být velké jako stará truhla na peníze.

Doma jsme neměli televizi, a tak jsem viděla s Fíkem jen pár dílů u sousedů v domě. Teprve postupně jsem se s ním seznámila blíže a dnes mohu říct, že je to skvělý chlapík po boku milé a správné holčičky. Jeden z mála dětských seriálů, kde se nikdo nikomu nemstí ani nikoho neutlačuje. A to je mi navýsost blízké a milé.

Váš otec se veřejnosti nejvíc zapsal do povědomí ilustracemi Maxipsa Fíka. Jeho tvorba je ale mnohem širší, ilustroval například Hobita, Pana Taua nebo Kroniku Pickwickova klubu. Co byste z ní vyzdvihla – a máte mezi jeho ilustracemi nějakou, která je vám osobně nejbližší?

Můj otec nakreslil spoustu knih a všechny mi přijdou skvělé. Samozřejmě jsou takové, které naprosto vyčnívají, ale podstatou jeho tvorby je, že hledal, jak kterou uchopit, a nacházel vždy nová řešení. Zmíněná Kronika Pickwickova klubu – to jsou pérovky s barevnou tuší a někde doplněné akvarelem či temperou – a v ní zachycená reálná prostředí a typy, po šalamounsku zjednodušené, jsou o dost jiné než ilustrace v Posledním Mohykánovi (mimochodem vloni byl zvolen druhou nejkrásnější českou knihou 20. století), ve kterém se střídají hned čtyři způsoby výtvarného pojetí, od naprosto realistických map či popisných reálií, jako je dělo nebo oblek dragouna, až po zjednodušené, brutální tušové kresby Indiánů.

Naprostým opakem je malá knížečka Tracyho tygr od Williama Saroyana s podivně skroucenými a z různých malých částí složenými postavami – něco zcela jiného. Jen ta jistá drsnost je stejná. Pokaždé jiný přístup, a přesto vždy Šalamoun.

Také vaše maminka byla grafička. Jaké bylo vyrůstat v tak tvůrčím prostředí?

Moje maminka tvořila stejně jako táta velmi krásné litografie. Byla ale především ilustrátorkou dětských knih, a to jak pro české čtenářstvo, tak pro to německé. Zároveň přes 20 let, ze začátku společně s tátou, byla grafickou designérkou časopisu Film a doba, jehož vizuál si spolu vymysleli. Zařadili do něj i kapitolu o animovaném filmu, do které pak máma často přispívala svými informacemi z různých významných animovaných festivalů, jako byl ten v Annecy či Solothurnu.

Když jste dítě a jste v tom neustále, nepřijde vám to nijak výjimečné. Naopak někdy si zoufáte, protože byste chtěla také něco obyčejného, co dělají jiní. Ale prostředí jako takové bylo fajn. Potkala jsem spoustu zajímavých lidí, kteří spolu pracovali a ve volnu pak vymýšleli legrační scénky pro kolegy. Vyhlášené byly oslavy narozenin v litografické dílně v Říční ulici, nejstarší tiskárně této grafické techniky u nás. V době, kterou jsem zažila, ji vedli dva muži, a to Tomáš Svoboda a Jiří Lípa. Tam bylo vždy veselo, stejně jako na vernisážích, které si občas výtvarníci vzájemně zahajovali.

Vše mne samozřejmě ovlivňovalo. S tátou jsem často kreslila v jeho ateliéru v Pařížské ulici. Občas mi dal překreslit své kresby a díval se, jak na to coby dítě jdu, a myslím, že se tím i inspiroval.

Byl Fík inspirován vaším bobtailem, kterého jste si u rodičů v dětství prosadila? Nakolik jste se otiskla do postavy protagonistky Áji?

Nikoliv. Fík byl inspirován bobtailem, kterého táta kdysi spatřil v Anglii. To, že jsme jej potom měli ve stejnou dobu, kdy přišel Fík do Večerníčku, byla – a možná také nebyla – náhoda. Literární předlohou Áji byla dcera autora textu, pana Čechury. Ale nedávno jsem se z jednoho rozhovoru, jenž se dá vyhledat v archivu ČT, doslechla přímo z otcových úst, že Ája má výtvarnou podobu podle mne, až na tu mašli. Není divu, vždyť jsem byla veselá, fajn holka (smích).

Když se podíváte na současnou knižní ilustraci: co vás z dnešní produkce nejvíc zaujalo – a co myslíte, že by dokázalo oslovit i vašeho otce?

To je velmi těžká otázka. Myslím, že dnešní produkce je kvalitativně velmi různorodá, protože se v ní objevují i lidé, kteří nejsou profesionálními výtvarníky a ani to neumí. A komerční stránka věci nutí talentované kreslit mile tak, aby to bavilo všechny čtenáře bez rozdílu vkusu a ochoty se s daným výtvarným názorem poprat. Myslím, že se to netýká jen nás. Existují i malá nakladatelství, která se snaží jít každé svou cestou, ale i zde se mi občas jeví, že si tyto cesty začínají být v poslední době podobné.

Jdete ve stopách svých rodičů. Lákaly vás někdy i jiné profese nebo jiné směry? A jste dnes ráda, že jste nakonec zůstala u výtvarného umění?

Měla jsem své představy. V dětství mne velmi lákali koně, jednu dobu jsem dokonce přemýšlela o učebním oboru v Kladrubech. Bohužel jsem se nikdy nenaučila na nich jezdit.

Od začátku, a trvá to dodnes, mě zajímal svět detektivů. Vážně jsem uvažovala stát se kriminalistkou. Chtěla jsem vědět, co vede lidi k tak strašným krokům a činům, a protože jsem sociálně založený člověk, měla jsem pocit, že tato profese má smysl, že alespoň dopomůže obětem najít spravedlnost. Dle otce to v té době nebylo možné, aniž by člověk vstoupil do KSČ. Nejsem si tím tak jistá, ale ta šance je pryč.

Později, v době střední školy, mne velmi bavil hraný film a uvažovala jsem o studiu produkce. Zároveň jsem byla od dětství fanouškem komiksů a animovaných filmů a v kině tehdejšího Domu dětí na Příkopech, kde běžely každý víkend ve smyčce, jsem byla velmi častou divačkou. Nakonec jsem animovaný film i vystudovala, ale zabývám se širším spektrem výtvarných oborů. Baví mne hledat a nacházet. Nejsem typ člověka, jenž celý život pracuje pouze jedním směrem.

Ilustraci také učíte. Co podle vás charakterizuje nastupující generaci českých ilustrátorek a ilustrátorů? V čem jsou jiní než dřív – a máme se na co těšit?

Od roku 2019 už neučím, a tak nemám, popravdě řečeno, zcela přehled. Je to také tím, že jsem nyní pohroužena do pozůstalosti svých rodičů, která je obrovská a zaměstnává mne z 80 %. Ten zbytek se snažím věnovat workshopům či práci na svém.

Ale v době mé aktivní učitelské dráhy jsem měla řadu šikovných studentů a studentek. Nicméně, jak jsem se již zmínila, v současném trhu knižní kultury je méně kladen důraz na výraznou osobnost a spíš na líbivost. Je pro mne dost bolestné, že vzhled knihy, zejména obálky, mohou určovat lidé z marketingu a jdou podle toho, co je na trhu „in“. Je to jako nosit dříví do lesa. Stále věřím tomu, že by výtvarník měl vést čtenáře, a nikoli čtenář určovat, co se bude kreslit. Představte si, že byste říkala chirurgovi, jak má držet skalpel a kudy vést řez, protože byste to chtěla mít po svém.

Druhou, dle mého názoru, složitostí dnešního knižního trhu je, že vzniklo a vzniká příliš mnoho výtvarných škol a ne každá má dobrou úroveň. Tím pádem se chrlí nadbytek lidí, kteří se pak těžko mohou uživit. Nejsme žádná velká země a to je potřeba vzít v potaz.

V rozhovoru pro Český rozhlas jste také zmínila, že váš otec kreslil prakticky neustále. Jak to máte vy s vlastní tvorbou? Nosíte s sebou taky pořád blok a tužku?

Ano, ale nyní si spíš své nápady či postřehy zapisuji. Už méně kreslím na místě, protože všude se mnou běhá moje psí Alma a s ní to dost dobře nejde.

Tvorbu vašeho otce brzy představíte na Lipském knižním veletrhu. Myslíte, že by mu to udělalo radost? Jaké pro něj bylo vystoupit z ateliéru, kde trávil většinu času sám, a jít mezi lidi mluvit o své práci? A jak tuhle událost prožíváte vy?

Určitě. Lipsko měl velmi rád, vždyť zde studoval jako „Meisterschüler“ na Vysoké škole knižní tvorby. Vlastně mu bylo blízké celé Německo. Často pro ně pracoval, a to jak na poli ilustrace, tak v porotách či při vystavování. Od města Lipska dokonce získal Gutenbergovu cenu za přínos v oblasti knižní ilustrace.

Můj otec, na rozdíl ode mne, dokázal trávit víc hodin v ateliéru sám se svou tvorbou. Tak jsem jej vnímala jako dítě. Nyní, kdy nacházím různé jeho deníky, čtu, že rád tuto opuštěnou část své práce vyměnil za společenský život, práci v kolektivu, jako například na zmíněném Maxipsu Fíkovi či při tvorbě svých litografií, anebo prostě jen tím, že šel někam do hospody s přáteli. Asi mezi svými o své práci mluvil, ale jinak nebyl z těch, kdo pořád mluví jen o sobě. Toho jsem si na něm cenila. Zajímal se o druhé, o jejich život a práci.

Nyní s věkem naopak snáším samotu lépe, asi i díky své fence. Ne však tak, že bych přestala být společenská. Práce se studenty mne ohromně bavila a baví mne i teď učit, a to jsem tuto profesi nikdy dělat nechtěla.

Foto: archiv Barbary Šalamounové
Rozhovor s ilustrátorkou Barbarou Šalamounovou vedla Karolína Tomečková.

Jiří, váš román Rybí krev, s nímž nyní vystoupíte na Lipském knižním veletrhu, vyšel před čtrnácti lety. Od té doby jste napsal několik dalších próz, ale i například haiku. Jak se vám dnes k Rybí krvi vrací a jak se vám o ní s odstupem času mluví? Dá se do ní ještě „vcítit“, nebo už jste jako autor „někde jinde“?

K tomuto románu mám trochu sentimentální vztah. Příběh se odehrává na přelomu 80. a 90. let ve vesnicích kolem Temelína a je zasazen do autentického časového rámce, kdy se začínala budovat jaderná elektrárna. Znal jsem příběhy místních lidí, v jedné z vesnic postižených výstavbou jsem kdysi sám bydlel. V okolí zaniklo pět obcí, lidé byli vystěhováni, a to je silné téma pro jakoukoli dobu. Konkrétní příběhy lidí z románu jsou podle mě pochopitelné i dnes. Ale jako autor už jsem samozřejmě trochu jinde.

Více než deset let od vydání knihy přímo vybízí k bilancování. Udělal byste dnes něco jinak?

Je pár věcí, které bych udělal dnes jinak. Ale příběhy lidí a vesnic kolem Temelína, myslím, v románu fungují i po těch letech. Nakonec, od vydání v roce 2012 je kniha pořád k dostání v českých knihkupectvích. Takže se nad ní ještě úplně nezavřela voda.

Co konkrétně byste změnil?

Píšu teď více úsporně, a proto by byl román možná kratší.

Poslední dva roky jste se intenzivně věnoval scénáři k filmovému zpracování Dešťové hole. V jaké je projekt teď fázi? Zaznamenala jsem, že už sháníte obsazení. V čem se psaní scénáře lišilo od psaní prózy a poezie? A co o chystaném natáčení můžete prozradit?

Minisérie Dešťová hůl se natáčí právě v těchto dnech. Na scénáři jsem průběžně pracoval zhruba tři roky. Režisérem je Bohdan Sláma. Pro filmové zpracování se některé dějové linky původního románu nehodily, jiné jsem naopak připsal a prohloubil některé z postav. Jsem sám zvědavý, jak bude příběh vypadat na obrazovce.

Jednu filmovou adaptaci už máte za sebou – Zloděje zelených koní. Co vás přesvědčilo jít do toho znovu? V čem je vznik nového filmu jiný než tehdy?

Pro film Zloději zelených koní jsem scénář nepsal, nechal jsem filmaře, ať si román adaptují po svém. Teď jsem v roli scénáristy a nesu za výsledek větší odpovědnost.

Je důvodem, proč si scénář píšete sám, i to, že výsledek předchozího filmu neodpovídal vaší představě?

Film o hledačích vltavínů jsem si představoval jako pomalý baladický příběh, který více využije možnosti románové předlohy. Ale jedním z důvodů, proč jsem tentokrát psal scénář sám, je to, že Bohdan Sláma je tvůrcem převážně autorských filmů. Píše si scénáře sám a nerad adaptuje předlohy. Nabídl mi roli scénáristy.

Dešťová hůl uzavírá takzvanou trilogii morálního neklidu, ale mám pocit, že v jistém smyslu volně pokračujete i v nejnovějším románu Drak na polní cestě, kde se mimo jiné věnujete majetkovým restitucím a privatizaci na venkově. Je pro vás společenská kritika něco, co je pro vaši prózu typické? Slouží vám literatura jako způsob, jak formulovat kritický pohled na společnost?

Pohybuji se v žánru společenského románu, jsem založením autor realistických próz, takže určitá analýza společnosti k tomu patří. Můj zatím poslední román by se dal k oné zmíněné volné venkovské trilogii přiřadit. V určitém smyslu navazuje na román Selský baroko. Sleduje totiž další osud drobného vesnického majetku a potomků někdejších sedláků. Dnes dochází v agrárním byznysu k dalšímu přeskupování majetku a kapitálu a o tom ten román mimo jiné je.

Věděl jste od začátku, že chcete psát tento typ prózy? Nebo jste k němu dospěl až s psaním? A není „škatulkování“ spíš svazující?

Neberu to jako škatulkování, jako čtenář se nevyhýbám ani jiným žánrům, ale baví mě psát realisticky. Cítím se v tom nejsilnější.

Vaše knihy se často odehrávají na jihočeském venkově. V rozhovoru pro Hospodářské noviny jste uvedl, že vás přízvisko „jihočeský spisovatel“ neuráží. Čím vám jihočeská krajina učarovala? A co vám i po tolika letech stále dává – jako autorovi i jako člověku?

Můj pohled je silně lokální, stejně jako dějiště mých próz. Nepovažuji určitou lokálnost – tématickou, historickou – za nevýhodu. Snažím se o přesah vypravováním příběhů lidí a míst, odkud sám pocházím, a vždycky doufám, že příběh z jižních Čech může zaujmout i čtenáře odjinud a s jinou zkušeností.

I vy rád čtete lokální příběhy? Co vás z nedávné prózy zaujalo?

Sleduji třeba svého kolegu a souseda z ulice Jana Štiftera, který taky zkoumá jižní Čechy.

Rybí krev se vrací na přelom 80. a 90. let 20. století, do doby debat o výstavbě Temelína, a tematizuje odpor, který se proti projektu zvedl. Nakolik je kniha dnes aktuální?

Téma vysidlování vesnic mi přijde nadčasové, děje se i v dnešní době, jen za jiných společenských a ekonomických okolností. Opouštění domovů je pro spisovatele vždy silné téma. Tehdy v 80. letech měli vesničané minimální šanci ubránit své chalupy, nakonec zjistili, že ani politický převrat jim k zachování vesnic určených k demolici nepomohl.

Jak se vůbec tato zkušenost přenáší do německého kontextu? Nakolik je téma univerzální, zprostředkovatelné?

To by mě taky zajímalo. Na román vyšlo několik recenzí v německých nebo švýcarských novinách, hodnotily především obecný lidský příběh za tehdejší železnou oponou. Takže pro západní publikum asi trochu exotika. Čeká mě letos několik prezentací v Německu, jsem zvědavý na reakce čtenářů.

Foto: David Peltán
Rozhovor s autorem Jiřím Hájíčkem vedla Karolína Tomečková.

Vratislave, název vaší nové knihy je poměrně odvážný. Měl jste o něm hned jasno? Jak vznikl? Byly v diskuzi i jiné varianty?

Spojení Wittgensteina a gay sauny je samozřejmě kontrastní, ale nezamýšlel jsem ho jako samoúčelnou provokaci. Má především vystihovat napětí, které kniha nese: tenzi mezi jazykem a tělem, mezi tím, co obvykle artikulujeme, a tím, co se odehrává beze slov. A protože ve všech textech sleduji mužskou homosexualitu na půdorysu střední Evropy, název funguje i jako úsporná zkratka. Sauna odkazuje ke gay kultuře a jejímu sexuálnímu rozměru, Wittgenstein zde figuruje i jako zástupný znak pro sledovaný region a zvolený autorský přístup.

Proč zrovna Wittgenstein? Čím vás ze všech těch filozofů a filozofek oslovil právě on?

Jeho význam v knize bych nepřeceňoval, respektive je jen jedním z řady myslitelů, kteří mě při psaní doprovázeli – kromě něj šlo mimo jiné o Evu Illouz, Byung-Chula Hana nebo Jacquese Lacana. Společně mi pomáhali zodpovědět otázky, které jsem si kladl.

Které to byly?

V čem spočívá přitažlivost berlínských klubů? A za jakých okolností si dovolíme být patetičtí? A ačkoliv mě k těmto dotazům přivedla středoevropská gay kultura, jejich význam už není vlastní jen homosexuálním mužům – a filozofický nebo sociologický arzenál mi pak pomohl k porozumění, které chce kniha zprostředkovat čtenářům. Ve Wittgensteinově případě jde konkrétně o přemýšlení o tom, jak prožíváme vlastní tělesnost.

Wittgenstein říká, že o čem se nedá mluvit, o tom se musí mlčet. Když to vztáhneme na prostředí gay sauny: o čem se tam vlastně mluví? Je to prostor, kde můžeme být konečně sami sebou, nebo je to místo, kde i naše myšlenky zůstávají schované pod ručníkem?

Upřímně řečeno, v gay sauně se většinou moc nemluví. Nabízí hlavně mimojazykový zážitek, protože člověka soustřeďuje na prožívání těla, nebo ještě spíš na prožívání těla dosahujícího slasti. A co se těch myšlenek týče… spíš než pod ručníkem jsou uložené hned do skříněk u vstupu a i samotný ručník je zde dost často na obtíž.

Vypadá to, že je to vaše první kniha, která se výrazněji dotýká témat sexuální a genderové identity. Proč jste se pro ně rozhodl právě teď?

Spíš než o revoluci šlo o autorskou evoluci, protože s gay motivy pracuje už novela O Žitovi v povídkové sbírce Smrt staré Maši a věnoval jsem se jim i v esejistické próze Goethe v Mariánských Lázních. Změna se zdá výrazná hlavně proto, že s novou knihou přecházím k non-fiction, a navíc bez historických kulis – a protože takový typ psaní předpokládá i silnější osobní zkušenost než klasická próza, mohl jsem se do něj pustit až ve chvíli, kdy určité zkušenosti začaly být artikulovatelné. Byl bych ale nerad, kdyby z těchto slov vzešel dojem knihy jako osobní zpovědi. Z ničeho se zpovídat nepotřebuji, jen tentokrát text nebuduji kolem příběhu, ale kolem myšlenky.

Vy o knize budete debatovat na Lipském knižním veletrhu. Jak se cítíte, když máte o těchto tématech mluvit veřejně před cizím publikem?

Intimita v literatuře není totéž co intimita v životě. Když se snažím pojmenovat určitý jev nebo zkušenost, dávám jí tvar, strukturu a pomocí psaného slova buduju odstup. Veřejná debata pak už není zpovědí, ale reflexí textu. Nicméně rozumím tomu, na co se ptáte. Samozřejmě že mluvit o intimitě může být citlivé, nota bene když jde o intimitu menšinovou. Zároveň je to ale dost osvobozující – když se se slovem homosexualita ve veřejném prostoru tak často pracuje, je na místě podívat se i na to, co se pod tím slovem vlastně skrývá. A pokud o ní mluvíme kultivovaně, jde o relevantní součást veřejné diskuse.

V knize kombinujete osobní výpověď s reportážními a místy až filozofickými úvahami. Může to působit jako náročnější čtení – pro koho je kniha určená? Koho může oslovit?

S Wittgensteinem v gay sauně kombinuje reportáž, esej i osobní rovinu, což může opravdu působit náročněji – ale zároveň to odpovídá tématu. Sexualita, jazyk a identita nejsou jednoduché ani jednovrstevné. Myslím, že osloví ty, kteří rádi vyhledávají literaturu i jako prostor myšlení, a nejen napínavých příběhů.

Dříve jste také vydal sbírky povídek Smrt staré Maši nebo Šaty z igelitu, za kterou jste získal Cenu Jiřího Ortena. Jsou právě tyto kratší formáty – ať už povídky, nebo reportáže – něco, co je vám literárně blízké?

Povídka, reportáž i esej mají něco společného: koncentraci. Nenabízejí moc prostoru pro rozvláčnost, protože každá věta musí nést přesný význam, a tenhle způsob psaní mi momentálně vyhovuje. Spektrum krátkých žánrů je navíc velice pestré a díky tomu umožňuje hledat nové kombinace, stylové fúze nebo, ještě jinými slovy, nové formy vyprávění.

Není to poprvé, co vystupujete před německým publikem. Cítíte se už v něm tak trochu jako doma?

Jsem český autor, v češtině píšu a v češtině myslím, takže domov je příliš silné slovo. Určitě ale platí, že se v německy mluvících zemích cítím rok od roku jistěji – velkou zásluhu na tom má překladatelka Lena Dorn a důvěra mého německého nakladatele Karl Rauch Verlag. Němčina je pro mě navíc přirozený prostředník poznávání a beletristické i vědecké texty, které nemají český překlad, čtu mnohem raději německy než anglicky – a ani nemusí jít jen o původně německé tituly. Zdejší překlady totiž prošly selekcí, jíž lze důvěřovat, protože je nám zdejší optika kulturně blízká. A k tomu všemu je tady ještě Německo samo. Víte… každý Čech, který se na svět rád dívá i z širší, řekněme historické perspektivy, nemůže Německo vynechat. Jeho regionální dosah je ohromný, jeho kultura po stovky let extrémně vlivná a naše spjatost kvůli geografické blízkosti nezrušitelná. Proto do Německa i do Rakouska rád jezdím – každá cesta je pro mě příležitostí, jak porozumět zdejší identitě, a tím i regionu, ve kterém žiji.

Foto: Věra Marčíková
Rozhovor s autorem Vratislavem Maňákem vedla Karolína Tomečková.

Ve vašem posledním románu Pasáže, který zanedlouho představíte na Lipském knižním veletrhu, se část děje odehrává v lipských pasážích. Proč jste si jako dějiště vybral právě je? Čím vás zaujaly?

Na začátku většiny mých románů bylo setkání s nějakým místem, které mi připadalo, že by se na něm mohl začít rozvíjet nějaký děj. Tak tomu bylo i v Lipsku. Když jsem procházel místem, kde se setkávaly tři pasáže, měl jsem pocit, že je to místo přichystané pro setkání dvou lidí, kteří se k sobě blíží z opačných stran a které přitom z další pasáže pozoruje třetí člověk, a že by se z této zárodečné situace mohl rozvinout děj románu.

Vaše popisy města jsou velmi detailní a přesné. Rodí se spíš z přímého pozorování konkrétních míst, nebo z imaginace?

Někdy píšu o vymyšlených městech, ale pokud se děj odehrává ve skutečném městě, je to vždy město, které znám z vlastní zkušenosti.

Víte už, kam se literárně vydáte příště? Nebo je na tuto otázku příliš brzy?

V současné době se nevěnuji beletrii, ale teoretické práci. Jestli se ještě dostanu k psaní beletrie, je dost možné, že na začátku bude opět nějaká zkušenost z cizího města. Vzhledem k tomu, že devadesát devět procent všech měst, která jsem navštívil, jsem poznal v rámci pozvání na různá čtení, počáteční místo další knihy bude nejspíš záležet na tom, kam budu pozván.

Vaše romány bývají řazeny k magickému realismu, filosofickému románu nebo fantastice. Která z těchto „nálepek“ je vám nejbližší? A jak byste svou tvorbu popsal vlastními slovy?

Nemyslím si, že bych nějakou takovou nálepku potřeboval, ale kdybych si musel vybrat, nejvíc by se mi líbil surrealismus, cítím spřízněnost zejména s tou jeho oblastí, do níž patří tvorba Juliena Gracqa nebo André Pieyra de Mandiarguese, aniž bych se chtěl s těmito mistry psaní jakkoli srovnávat.

Vaše knihy do němčiny překládá a vydává Veronika Siska. Jak tato spolupráce započala?

Veronika nabízela mé knihy různým německým nakladatelstvím, ale žádné je nechtělo vydat, tak se rozhodla založit nakladatelství vlastní. Vydává v něm ovšem i knihy jiných autorů.

V rozhovoru se Štěpánem Kučerou jste uvedl, že „každá kniha je výpovědí o skutečnosti, dokonce o dějinně určené skutečnosti“. Jakou výpověď o dnešním světě se – vědomě či nevědomě – snažíte ve svých knihách zachytit, předat?

Obrazy, které jsou výtvory imaginace a nejsou vytvářeny podle nějaké předem dané myšlenky, vyjadřují zkušenost, z které uzrály, a protože ta zkušenost je zkušeností v určitém historickém, společenském a politickém prostředí, vyjadřují určitým způsobem i toto prostředí. K tomu není třeba, aby byly jeho explicitním realistickým obrazem – plodem jabloně není malá jabloň, ale jablko, které se jí vůbec nepodobá. Myslím, že není nijak obtížné v příbězích mých knih najít rovinu, na níž poukazují k jevům historické chvíle, kdy byly knihy psány, a to často i předtím, než se tyto jevy staly doopravdy aktuálními. Například v románu Cesta na jih dějová linie, která se odehrává v imaginárním městě Parka, ukazuje, jak nepravdy systematicky ve společnosti rozšiřované za určitým skrytým účelem mohou vytvořit naléhavou fiktivní realitu, která má sílu radikálně změnit život společenství. V jihoamerické epizodě v témže románu jde mimo jiné o dilema, které je aktuální zrovna nyní, totiž o dilema rozhodování, zda se v boji za správnou věc spojit s ne zcela správnými spojenci, nebo si raději zachovat čisté ruce i za cenu prohry. Příběh o robotovi v Pasážích se vztahuje k otázce, jestli tvorbě umělce bude skutečně konkurovat tvorba umělé inteligence. Příběh rodiny Stoneovy v románu Města se týká historické proměny techniky 1.0 v techniku 2.0 a tak dále.

Zažil jste několik etap vývoje české literatury. Co soudíte o té aktuální? Má co nabídnout světu?

Myslím, že úkolem spisovatele není nabízet něco světu, ale psát tak, jak to nejlépe dovede, o tom, co je pro něj důležité.

Co je pro vás osobně důležité? Jaká témata a hodnoty chcete prostřednictvím knih především předávat?

Témata románu předem neplánuji, rodící se román si o ně postupně řekne sám. Prostřednictvím knih bych chtěl především předávat radost ze čtení.

Do roku 1994 jste se živil různými manuálními pracemi – od sálového dělníka v Obecním domě přes nočního hlídače a domovníka až po čerpače vody u Vodních zdrojů. Jak vás tato zkušenost ovlivnila v tom, co píšete a jak to píšete?

Nezdá se mi to nějak zvlášť významné. Do mých knížek se otisklo hodně zkušeností z té doby, ale myslím, že kdybych dělal něco jiného, otiskly by se do nich zase jiné zkušenosti.

Knižně jste debutoval poměrně pozdě, až v roce 1989 titulem Vražda v hotelu Intercontinental. Psával jste už i dřív – třeba do šuplíku? A co rozhodlo o tom, že jste se tehdy poprvé vydal?

I když jsem se pokoušel psát už na střední škole, doopravdy jsem s psaním začal poměrně pozdě, až někdy po pětatřicátém roce, tedy v polovině osmdesátých let. Psal jsem tehdy opravdu „do šuplíku“, ale zrovna v roce 1988, kdy už napsaného bylo tolik, že by z toho mohla vzniknout knížka, dospělo určité uvolnění v kultuře v rámci jakési nápodoby Gorbačovovy „perestrojky“ do takového bodu, že jsem se rozhodl sestavit z textů knihu, dát ji do obálky a poslat do nakladatelství. Kniha pak vyšla v týdnu, kdy začala „sametová revoluce“.

Když jsem si pročítala recenze, zaznamenala jsem, že vaše romány na některé čtenářky a čtenáře působí jako jeden dlouhý, postupně se rozvíjející příběh. Je to záměr, nebo spíš vedlejší efekt toho, jak uvažujete o světě a postavách? A pokud pracujete na dalším románu, kam by se v tomhle „celku“ mohl zařadit?

Jak už jsem řekl, na začátku mých knih je nějaký pocit, často spojený s nějakým reálným místem. Protože nic není předem naplánováno, rozvíjí se děj z tohoto beztvarého začátku a v rámci takového psaní přicházejí ke slovu různé archetypy (jako například vztah tvaru a beztvarého nebo vztah látky znaku a jeho významu), které jsou osobní, ale i dějinně formovanou zkušeností, a ty pak zajišťují jednotu všech knih. Pokud jde o souvislosti mezi jednotlivými knihami, nejsou naplánované, uvědomím si je, až když je kniha hotová. Například jsem si dodatečně uvědomil, že knihy Prázdné ulice, Cesta na jih a Města tvoří jakousi trilogii o cestách, ve které se zápletka týká v prvním případě minulosti, v druhém přítomnosti a ve třetím budoucnosti.

V Německu vás v poslední době čeká už několikáté literární vystoupení během poměrně krátké doby. Jak se vám vystupuje před německým publikem? A jaké reakce na knihu v Německu zatím převažují?

Mám rád setkání se čtenáři, protože se často dozvím interpretace svých knížek, na které jsem při psaní nemyslel, ale které mi připadají tak dobré, že je přijmu za své. V Bulharsku jsem se například dozvěděl, že v knize Cesta na jih je zpracována teorie množin Georga Cantora. V Německu jsem cítil zvědavost vyvolanou dosud zcela neznámým autorem, také jsem měl pocit, že se do recepce knihy promítla únava z přívalu autofikcí a podobných věcí.

Když je spisovatel důsledně konzervativní, dočká se chvíle, kdy se stane novátorem.

Foto: David Konečný
Rozhovor s autorem Michalem Ajvazem vedla Karolína Tomečková.

Petro, naposledy jsme spolu mluvily krátce po tom, co Vrány vyšly německy. Co se od té doby změnilo – jaké jsou ohlasy? Jak se knize na německém trhu daří?

Zrovna před pár dny jsem narazila na internetu na jakousi debatu německých čtenářů o Vranách a je to pro mě vždycky nesmírně důležité – hlavně když vidím, že kniha vede k úvahám o skrytém násilí v rodinách. I když ještě neznám přesná čísla, za dobu, co kniha vyšla, jsem posbírala docela milou řádku ohlasů od německých čtenářů. S některými jsme si i napsali pár slov.

Minule jste se zmínila, že k Vránám vzniká polské pokračování. V jaké je to teď fázi – a dá se už říct, kdy a kde by mělo vyjít, včetně Česka?

Pokračování Vran v Polsku vyšlo na konci loňského roku a kniha je tam velmi úspěšná. V Česku by měla pod názvem Rány vyjít letos na podzim a i vizuálně bude navazovat na první díl. Musím říct, že je to úplně jiná zkušenost v tom smyslu, že vlastně přicházím do Česka s knihou, o které už vím, že uspěla v zahraničí. To samozřejmě nic nezaručuje, ale ta výchozí situace je vlastně jiná a v lecčems příjemnější.

Čeká vás Lipsko. Je to pro vás velká událost?

Naprosto mimořádná, moc se tam těším. Velmi mi už při první návštěvě Německa vyhovovalo, že se tam vedla debata prakticky výhradně o tématu knihy. Protože to je to, o čem chci skutečně mluvit – o situaci dětí, které žijí obdobným životem jako moje hrdinka ve Vranách. Propadávají sítem pomoci a zůstávají často v bolestné a bezvýchodné situaci.

Nedávno vám vyšel román Návrat a dětská kniha Až vyjde první hvězda. Máte už v hlavě další nápad, který byste chtěla literárně zpracovat?

Já jsem vlastně v posledních týdnech zažila docela kolotoč, protože tak trochu mimoběžně jsem napsala svůj vysněný humorný/feel good román a nakonec jsme se s Hostem dohodli, že ho vydáme už teď koncem jara. Bude se jmenovat Ordinace, ponese podtitul: Měkké srdce (a vysokou váhu) lze léčit jedině humorem. Je to příběh z ordinace praktického lékaře, dobrosrdečného chlapíka, který by se strašně rád oženil a měl rodinu. Jenže má několik problémů – zdravotní sestru mu dělá jeho matka, on sám bojuje s obezitou a s pacienty to taky není ideální. Víc prozrazovat nebudu, ale už dlouho jsem chtěla napsat něco obyčejně veselého a oddechového a prostředí ordinace už samo o sobě nabízí docela komické panoptikum. A navíc – zdravotnictví mě pořád jednoduše baví a zajímá a někdy je fajn se na svět podívat i očima zdravotníků, kteří mají taky svoje. Třeba jak těžko se lékaři doporučuje, aby pacient zhubnul, když sám váží sto padesát kilo.

Vaše knižní portfolio čítá romány, povídky, knihy pro děti i knihu rozhovorů. Je nějaký žánr, na který byste si naopak netroufla?

Přiznávám, že si netroufám na historickou prózu. Mám extrémní respekt před interpretací dramatických zkušeností z historie. Jsem přesvědčená, že na některé věci se už vždycky budeme dívat jen zvenku a nikdy si plně nepředstavíme, jaké to doopravdy bylo uvnitř. Jsem autor, kterému je blízké právě to zkoumání uvnitř, proto i píšu převážně v ich-formě. A bojím se, že tady jsem na hraně možného, abych skrze postavy vypovídala o jejich nitru, o tom, „jaké to bylo“.

V poslední době se divadelního ztvárnění dočkalo několik výrazných děl z české literární scény. Lákalo by vás převést některou ze svých knih na jeviště?

K nějakému většímu dramatickému ztvárnění zatím nedošlo, ale bylo pár milých věcí, jako scénické čtení z Proměněných snů nebo představení pro děti Flouk a Líla. Občas se ke mně dostanou i zprávy z nějakých regionálních souborů nebo škol, kde mladí lidé ztvárňují Vrány. V poslední době mě baví sledovat ještě jednu rovinu – a to jsou někteří cosplayeři. Zvlášť v Polsku vídám, že se dívky stylizují do dívky s křídly ve vlasech, která je na obálce mé knihy. U beletrie to není běžné a myslím, že se tím snaží vyjádřit svou situaci, identifikaci s hlavní hrdinkou.

A co filmové ztvárnění – obdržela jste už nějakou nabídku?

Aktuálně vzniká scénář k Vranám, je to ale velmi na počátku a zvlášť ve světě audiovize je všechno běh na mnoho let a s velkou nejistotou, jestli film nakonec vůbec vznikne. Kdysi se scénáristicky rozpracovala Dědina, ale nakonec se nám ten návrh úplně nelíbil, takže jsme od něj s Hostem ustoupili. Tím, že jsem sama dlouhá léta psala scénáře, si uvědomuju, že knižní a filmové zpracování jsou naprosto odlišné světy, a nejsem moc přesvědčená, že to, co funguje v knize, bude spolehlivě fungovat i ve filmu.

Co vám vnáší do života radost a smysl?

Celkově se cítím jako šťastný a spokojený člověk, což neznamená, že se mi vyhýbají běžné životní útrapy. Radost a smysl mi dávají dobré vztahy – se syny, s přáteli, s rodinou. Patřím k lidem, kteří se ráno probudí a obyčejně si váží toho, co mají. Hodně jsem se naučila žít tady a teď, protože to je to jediné, co tu skutečně máme.

Zároveň se kromě psaní věnujete řadě jiných aktivit – pracujete jako redaktorka, taky v IT oblasti, věnujete se podpoře onkologicky nemocných dětí. Kde berete čas a sílu na literární tvorbu? Daří se vám řídit dle pevného harmonogramu?

Na mém životě mě nejvíc baví možnost střídat všechny ty věci mezi sebou. Mám ráda kontakt s běžným životem, pracovním světem. Život spisovatelky je dost osamělý a pořád v něm držíte roli. Když pracuji ve zmíněné IT společnosti, užívám si, že jsem jen součástka, kolečko v týmu. Občas zaběhnu na pár dnů pracovat jako zdravotní sestra, což je moje původní profese, a užívám si zase kontakt s obyčejnými lidmi třeba z vesnic okolo Znojma. No a dětská onkologie – myslím, že mám společnosti co vracet, tak se to snažím dělat.

Vím, že to může vypadat, že nemůžu mít na psaní vlastně ani čas, ale mám asi ten dar, že jsem schopná pracovat rychle, efektivně, držet režim, moc neprokrastinuju. A taky mám samozřejmě svobodu ty věci nedělat. To je vždycky fajn.

To zní jako spousta aktivit, což může být někdy zahlcující. Co vám pomáhá se zastavit a odpočinout?

Vlastně už delší dobu docela striktně dodržuju, že alespoň jeden den v týdnu mám naprosté volno. Čas, kdy vypnu od všech aktivit, které by byť jen vzdáleně mohly souviset s prací. Dřív jsem spoustu věcí dělala, protože bylo nutné vydělávat peníze pro rodinu a nemohla jsem brát ohledy na to, jestli je toho moc, pracuju o víkendech nebo nemám žádnou dovolenou. Dlouho mi pak trvalo, než jsem si uvědomila, že už nemusím. Dávám čas cvičení, koukám úplně obyčejně a nevznešeně na seriály nebo na různé sporty, vyrábím maličkosti, jako třeba domeček pro panenky pro neteře. Tím si krásně vyčistím hlavu.

Foto: Věra Marčíková
Rozhovor s autorkou Petrou Dvořákovou vedla Karolína Tomečková.

Miroslave, váš románový debut Letnice, oceněný Magnesií Literou, nyní vychází v německém překladu a setkává se s výbornými reakcemi literární kritiky i čtenářstva. Napadlo vás při psaní, že bude mít takový ohlas?

Jsem vcelku pokorný člověk a nerad předjímám, ale přiznám se, že mne to napadlo. Měl jsem pocit, že jsem, aniž by to byl primární cíl, napsal něco trochu jiného než to, co se v současné české literatuře běžně vyskytuje, ale nebral jsem to zas tak vážně. Po prvních reakcích jsem si však říkal, že kdybych tušil, jaký to bude mít ohlas, napsal bych to lépe. S trochou studu se musím přiznat, že knížku jsem napsal intuitivně z první vody načisto, v podstatě jsem ji po sobě ani nečetl, spolehl jsem se na to, že vše do sebe zapadá, a nehrál jsem si ani se stylem, ani s formou, ani s obsahem. Dnes bych něco trochu zkrátil, něco vypustil, něco možná přepsal.

Co konkrétně?

Aby nedošlo k omylu, nemyslím si, že by v Letnicích bylo „něco navíc“, jen bych to možná napsal jinak – ale to je asi normální. Na mnoho možných úprav jsem přišel v době, kdy jsem upravoval Letnice pro Český rozhlas a musel jsem je krátit o 30 %, kvůli vysílacímu času. Docela mě to bavilo, ale neužíval jsem si to tolik jako samotné psaní.

Vy ve spojitosti s literaturou mluvíte o zázracích. Je to, že je vaše knižní prvotina tak úspěšná, také zázrak?

Ano. Je to svým způsobem zázrak, protože do toho, jak je dílo vnímáno, vždy vstupuje hodně moc okolností, náhod a souběžných dějů, které sám autor mnohdy nemůže ovlivnit. Ale ve vesmíru se holt všechny náhody i nenáhody někdy potkají na tom správném místě. A v tomto případě se to tedy povedlo.

Vaše dílo bývá řazeno k magickému realismu. Vnímal jste při psaní tento směr jako vědomou inspiraci, nebo se takové čtení objevilo až zpětně? Jak byste svůj román popsal vlastními slovy?

Díla magického realismu mi byla vždy blízká, ale já – a myslím, že to má tak každý autor – jsem nepsal primárně něco, co má jako magický realismus vypadat. Napadl mne námět a ten si vyžádal formu, jazyk a styl. No a v tomto případě to byl styl blízký magickému realismu, trochu archaizující a poetičtější jazyk, trochu fantazie a nereálných představ konfrontovaných s realitou. Můj román je takovou radostnou féerií o světech, co odcházejí a přicházejí, a my nevíme, kam doputují.

Když jsem si pročítala recenze i úryvky vaší knihy, místy mi na mysl vytanul norský spisovatel Jostein Gaarder. Znáte jej? Mohl vám být v něčem inspirací? Případně kdo jiný vám byl a je inspirací? A nemusí jít nutně o literaturu.

Přiznám se, že jsem od Josteina Gaardera zatím nic nečetl – napravím to. Ale určitě by mi inspirací být mohl, jako téměř všechno, co jsem pročetl a dočetl. V inspiracích budu naprosto banální a vyjmenuji jména až trapně notoricky známá: Márquez, Alejo Carpentier, Allende, Doctorow; z těch českých a slovenských Vančura, Čapek, Jaroš, ale já se hodně nechávám inspirovat filmem, takže třeba i Buñuel, Fellini, Tarantino, Tarkovskij. Člověk posbírá spoustu atomů z různých hvězd, které cestou potká… Samozřejmě čtu i současnou českou literaturu, moc si vážím Kateřiny Tučkové, Jiřího Padevěta, Pavla Kosatíka, přestože píši úplně jinak.

V rozhovoru pro Lit na Radiu Wave jste uvedl: „I literatura je zázrak. Pomáhá léčit, pomáhá lidem být lepšími, klidnějšími a zamýšlet se i nad sebou. To považuji za druh terapie.“ Co znamená literatura pro vás? S čím vám pomáhá? Co chcete, aby „vyzařovala“ vaše kniha?

Literatura je pro mne zdroj radosti, zažívání jiných světů a životů, k modelování možného, materiál k rozvíjení fantazie i poznání. A doufám, že něčím podobným je i má kniha pro její čtenáře. Chtěl jsem do ní dát radost ze psaní, která se snad promění v radost ze čtení, a taky naději a laskavost. Možná se to povedlo.

Vy máte poměrně neobvyklou profesní cestu: vystudoval jste klinickou farmacii v Bratislavě, pak režii na DAMU a filmovou vědu na Filozofické fakultě v Praze a nyní pracujete v medicínském výzkumu a vývoji buněčných biotechnologií. Jak se tyto světy potkávají v psaní? Vidíte mezi vědou a literaturou nějaké podobnosti – a čerpáte při psaní z vlastní práce, nebo je držíte spíš odděleně?

Hlavu mám jen jednu, takže se v ní ty světy samozřejmě potkávají – nebo lépe řečeno prolínají, protože si myslím, že to vlastně vůbec nejsou dva světy, jen jeden nahlížený z různých úhlů. Používají trochu jiné nástroje, ale směřují neustále k témuž – k poznání, popisování a vyjadřování pravdy.

Umíte si představit, že by vaše kniha byla zfilmována? Bavilo by vás k ní psát scénář?

O zfilmování mělo zájem několik produkcí. Já si jednu vybral. Jsme domluveni na tom, že ji zatím nebudu jmenovat a nebudu jmenovat ani koproducenty, ale vzhledem k tomu, že kniha je psána jako film, který se čtenáři odvíjí před očima, dovedu si audiovizuální dílo vycházející z námětu samozřejmě i představit. Scénář bude psát profesionální scénárista, který bude mít od předlohy žádaný odstup, což je dobře, ale těším se na to, že na něm snad budu spolupracovat; takové dobrodružství bych si nerad nechal ujít. V září bude mít v Městském divadle v Brně premiéru dramatizace napsaná na základě mé knihy v dramaturgii Jana Šotkovského a režii Stana Slováka a Letnice mají za sebou také velice úspěšnou dvacetidílnou rozhlasovou adaptaci, kterou si poslechlo více než 420 tisíc posluchačů, a taky hezkou audioknihu.

Kniha nyní vychází v němčině, jak probíhala spolupráce na překladu?

Spolupráce s překladatelkou Raijou Hauck byla výborná – i když nám k tomu stačilo pár e-mailů. Dalo se z nich poznat to, jak zodpovědně a pečlivě k překladu přistupuje. Na cestě je dalších 13 překladů, které vyjdou postupně v průběhu následujících dvou let. Letos to bude ještě polština, jihoamerická španělština, arabština a slovinština.

Debutujete v téměř šedesáti letech. Muselo ve vás rozhodnutí dozrát, nebo přišel konkrétní impulz? Uvažoval jste o debutu i dříve? Jak dlouho ve vás dozrával?

Já si vlastně píšu celý život. Ale v jedné chvíli jsem si řekl, že to pošlu do nakladatelství. Tak jednoduché to bylo. Ano, možná jsem trochu dozrál a možná ne, kdoví, jak by vypadal můj debut před dvaceti lety; možná by nebyl zas až tak moc odlišný. Mám v notýscích, šuplících a jiných úložištích několik rozpracovaných, dokonce i dokončených projektů různých žánrů a je docela možné, že jeden historizující román a jednu bláznivou sci-fi nakonec připravím i k vydání. Vlastně i knihu, kterou chci letos dokončit, román ze současnosti s pracovním názvem Dům, ze kterého se dobře odchází, jsem si v hlavě poskládal už před mnoha lety.

V Lipsku to bude vaše první velké zahraniční vystoupení, je to tak? Jaké z toho máte pocity? S jakými očekáváními na veletrh vyrážíte?

Je to mé první zahraniční vystoupení na velkém knižním fóru, i když už jsem měl asi šest vystoupení na Slovensku, jednu telekonferenční besedu se slovenskými čtenáři a rodáky v Berlíně a jednu besedu v Londýně. V loňském roce jsem absolvoval víc než 50 různých čtení a besed v ČR, ať už malých v knihovnách a knihkupectvích, nebo velkých v rámci literárních festivalů. Samozřejmě účast na velkém zahraničním veletrhu je dalším příjemným milníkem. Rád bych prospěl mému německému nakladateli v propagaci knihy a také knihu představil možná i dalším zájemcům o její vydání. A taky doufám, že i skrze tento veletrh Letnice budou důstojně reprezentovat českou literaturu a Česko vůbec.

Foto: Paseka
Rozhovor s autorem Miroslavem Hlaučem vedla Karolína Tomečková.

Bába Bedla vyšla v Česku v roce 2021. Dokážete se na tu knihu dnes znovu „naladit“ – a čtete ji teď jinýma očima než v době vydání?

Kniha vyšla těsně před vpádem ruských vojsk na Ukrajinu a když jsem ji psala, neměla jsem tušení, že ji budu často číst i před ukrajinskými dětmi, které k nám uprchnou před válkou a budou chodit do českých škol. Mám v knize postavu mladičkého ruského dezertéra, který už nechce bojovat ve válce, což v současné situaci příběhu dodává silnější vyznění, o kterém jsem nemohla mít ani tušení, když jsem knihu psala. Tím, že se jedná o válečný příběh, začali knihu rodiče a učitelé dětem kupovat, aby jim dokázali vysvětlit, co se kolem nás vlastně děje, přestože jde o příběh z druhé světové války. To jsem při psaní knihy nemohla tušit. A je zajímavé, že s knihou pořád jezdím několikrát měsíčně už pět let do škol, teď i do těch německých.

Konkurence v zahraničí je velká. Čím podle vás mohou české knihy oslovit mladé zahraniční čtenářstvo?

Jsme země, kde se vždycky střetávalo více kulturních tradic, je v nás západ i východ. A možná i díky tomu máme velmi specifický smysl pro černý humor, ironii a grotesku a obojí má v naší literatuře velkou tradici, což je znát i v současných českých knihách – např. v knihách Jaroslava Rudiše, komiksech Lucie Lomové nebo románech Jáchyma Topola či Marka Tomana. A smysl pro humor, zejména ten černý, je vždycky neodolatelný.

Výtvarnou podobu knize dala Martina Trchová. Jak se vám s ní spolupracovalo? Uvažujete o dalším společném projektu?

S Martinou máme rozpracovaný komiks o soužití malého chlapce a jeho robotického dvojníka, je ale nesmírně náročné najít čas na společnou práci na komiksu, protože je to něco jiného než ilustrace k již hotové knize. Snad se nám to povede. Také mám v hlavě třetí díl Báby Bedly, který by se měl jmenovat Bába Bedla a dítě v síti a odehrávat se bude v Japonsku. S Martinou se mi spolupracuje výborně, protože jsme blízké přítelkyně a nemusíme si nic sáhodlouze vysvětlovat, jsme naladěné na stejnou vlnu, a to je obrovská výhoda.

Bába Bedla pracuje mimo jiné s tématem války. Máte pocit, že v dnešním společenském a politickém kontextu ji čtenářky a čtenáři čtou jinak než v době vydání?

Myslím, že příběh je dnes mnohem aktuálnější kvůli válce na Ukrajině. A když z knihy čtu ve třídě, kde sedí malí Ukrajinci, je to často velmi emotivní. Zpočátku jsem měla strach, jak to vezmou, jestli je to třeba nebude traumatizovat, když v knize mladičký ruský voják zvolá „Ruky věrch!“, ale je to naopak, často se hlásí s dotazy, jsou rádi, když s nimi o jejich zkušenosti někdo mluví.

Z vaší zkušenosti: dokážou knihy – zvlášť ty pro děti a mladé čtenářstvo – posilovat empatii? Vnímáte to třeba při diskuzích na besedách či ze zpětné vazby na vaše knihy?

Knihy posilují empatii naprosto jistě, ale především dokážou léčit bolest nebo alespoň obrousit její hrany tím, že vás přenesou do úplně jiného světa, než je ten váš. Dokážou pomocí příběhu zprostředkovat určité zkušenosti, které by se jinak zprostředkovat nedaly. Asi nejhezčí reakce na moje knihy zažívám v poslední době opět od malých Ukrajinců – velmi se ztotožňují třeba s jednou mou hrdinkou, malou japonskou holčičkou Kiko, která žije v České republice a neumí česky a musí se popasovat nejen s češtinou, ale také s českou realitou, a nemá to lehké. A dnešní děti také mnohem více cestují a jsou otevřenější k věcem, které přesahují český kontext, a k jinakosti jako takové. Mám pocit, že právě to vykročení z českého prostředí někam dál v mých knížkách děti nalézají a oceňují a často o tom na besedách a čteních mluvíme.

Loni jste byla na literární rezidenci v Berlíně. Co vám tato zkušenost dala? Promítlo se to nějak do psaní nebo do témat, která vás teď zajímají?

Zajímá mě teď především prostředí Berlína, kde se bude částečně odehrávat můj nový román Ukradený Bauhaus o fotografce Lucii Moholy, která pocházela z Prahy, ale působila v německém a anglickém prostředí. A proto mě pobyt v Berlíně nesmírně ovlivnil a pomohl mi ujasnit si strukturu románu. Když píšu, potřebuju nějaký čas žít v prostředí, v němž se román odehrává, nedokážu psát o něčem jen tak od stolu.

Magický realismus je ve vaší knize výrazně přítomný a objevuje se i ve vašem nejnovějším románu Hnízda. Čím je vám tento způsob vyprávění blízký?

Myslím, že nejsem schopná akceptovat realitu jen takovou, jaká je. Mám vždycky pocit, že je ještě něco za ní, něco, co úplně nejsme schopni dešifrovat, ale víme o tom. A to mě vlastně na psaní knih zajímá nejvíc – stopování onoho záhadného, tajemného, co je kolem nás, co vychází z reality, ale zároveň to úplně reálné není.

Jste nesmírně činorodá v literární oblasti. Můžete prozradit, na čem nyní pracujete?

Pracuju na románu Ukradený Bauhaus o fotografce Lucii Moholy, ale vždycky, když píšu román, mám paralelně rozepsanou nějakou dětskou knihu, a tak do konce měsíce musím odevzdat knihu, která se zabývá tématem smrti. Měla by se jmenovat Loď, opička a kukátko a odehrává se na největším českém hřbitově na světě, který je v Chicagu.

Foto: David Konečný
Rozhovor s autorkou Markétou Pilátovou vedla Karolína Tomečková.

Na úvod trochu provokativně: komu „patří“ Franz Kafka?

Čtenářům. Chápu, že narážíte na letitý spor mezi českou a německou stranou, ale Kafkovy texty je, myslím, důležité číst, a to se vlastně neděje. Každý ví, že se Řehoř Samsa jednoho dne probudí jako obrovský brouk, kdo ale Proměnu četl? Lidé znají příběh jeho závěti, ale Kafkovy romány a povídky dnes studenti, které učím, neznají a až na výjimky nikdy nečetli.

Proč nás Kafka pořád tak přitahuje i po více než sto letech?

Nevím, jestli nás přitahuje, obávám se, že nikoli. Kafka je spíš jako obrázek Švejka na každé druhé hospodě v centru, Haška taky nečteme a na Kafku se chodíme spíš dívat – na jeho bustu poblíž Národní třídy. Přitahuje nás jako pojem, nikoli jako autor, jehož texty by hýbaly světem.

O Kafkovi už vzniklo mnohé: filmy, knihy, odborné práce, výstavy... V čem je Rok proměny jiný – co přináší nového?

Nevím, zda literatura musí nutně přinášet něco nového, já sama ji vnímám naopak jako silnou v prověřování starého. Rok proměny je od jiných uměleckých výpovědí s podobným tématem odlišný v intimitě, doufám. Kniha je vhledem do autorovy mysli několik měsíců předtím, než napsal asi nejlepší povídku dvacátého století. Usilovala jsem o naslouchání autorovi s oporou v denících a historických materiálech.

V anotaci stojí „O Proměně svěže jinak“. Co si pod tím má čtenářstvo konkrétně představit?

Není to jen příběh o spisovateli, který nemůže psát. A o světě a o jeho otci. A možná že právě je, avšak jinak. V tom je ta svěžest, doufám: nikoli skandální příběh, že vše bylo jinak, ale nenápadný vhled do známého příběhu v očekávaných kulisách.

S Kafkou se pojí slovo „kafkovský“. Zažila jste někdy nějakou absurdní situaci, kdy jste si připadala jako v jeho románu?

Myslím, že je to trochu zneužívaný, rozhodně nadužívaný pojem. Absurdita je všude kolem nás od rána do večera, neomezuji ji na situace a ani ji nevnímám jako něco negativního. Myslím, že absurdita je velká zábava, v životě nutná a vítaná.

V čem je Kafka podle vás dnes nejaktuálnější?

V tématu, které pro literaturu objevil, tedy ve vztahu, lépe řečeno napětí mezi institucí a člověkem. Pro mě je to v současném světě silnější než před sto lety.

Německý překlad Roku proměny vyšel loni – jaké byly reakce? Liší se od českých?

V zahraničí je jiná tradice diskusí s autory, takže v tom je reakce odlišná. Lidé se mnou pořád chtějí mluvit. Ale kniha nevyšla ve velkém nakladatelství a neměla, respektive nemá zatím takový ohlas. Jeden rozdíl ale je: české prostředí se zdá trochu přesycené Kafkou, zatímco Němci chtějí o Kafkovi stále slyšet a číst víc a víc.

Z čeho jste čerpala a jak jste s materiálem pracovala?

Přípravy byly trochu podobné jako na přednášku – detailní čtení uměleckých textů, znalost historického kontextu a sekundární literatury – a pak mohla přijít imaginace. Vždy, když pracuji s korespondencí nebo s deníky, pociťuji ostych. Možná že mi ten pocit pomohl s jemností textu, dávala jsem si velký pozor, abych se nedopustila nějaké vulgarity ve smyslu zneužití, využití či zesměšnění tak osobních výpovědí.

Je nějaká další literární osobnost, do které byste se chtěla podobně „ponořit“?

Ne, Kafka byl výjimka. Kroužila jsem kolem něj jak vědecky, tak čtenářsky, pak jsem si ho nějak ohmatala ve fikčním světě a to stačí. Právě jsem dokončila román na základě dochovaných dopisů dívky vězněné v Terezíně. Teď si vědomě a nutně dávám oddych od skutečných příběhů a reálných osobností. Už si budu jen vymýšlet.

Na čem nyní pracujete?

Teď si právě radostně a svobodně a báječně vymýšlím. Mám dvě kapitoly nového textu a je mi v tom fikčním světě strašně dobře – o večerech se nemůžu dočkat, až se do něj ponořím. A to je dobré znamení, jen to nezakřiknout. Třeba z toho za pár let bude něco hmatatelného, s čísly stránek, uvidíme.

Úvodní foto: Miloš Urban
Rozhovor s autorkou Zuzanou Říhovou vedla Karolína Tomečková.

V letošní expozici jsou vystaveny kolekce české literatury všech žánrů v překladu, zejména do německého jazyka, aktuální oceňované a kritiky vyzdvihované knižní tituly na českém trhu i literatura pro děti a mládež. Nechybějí ani knižní tituly z ročenky Českého literárního centra New Czech Books 2025, která představuje odborný výběr beletristických titulů, knih pro děti a mládež a novinek jak z žánru poezie, tak z komiksu. 

Ve spolupráci s Muzeem literatury – Památníkem národního písemnictví jsou na stánku k nahlédnutí vítězné tituly ze soutěže Nejkrásnější české knihy roku 2024. Na stánku se také prezentuje Knihovna Milana Kundery v Brně. Do Lipska se vypraví zástupkyně a zástupci nakladatelství Baobab, Euromedia Group a Poketo a Národní galerie v Praze. Návštěvníkům a návštěvnicím veletrhu se představí také letošní ročník pražského knižního veletrhu Svět knihy.

Národní stánek bude slavnostně otevřen první veletržní den mj. za přítomnosti ředitelky Lipského knižního veletrhu Astrid Böhmisch, velvyslance ČR ve Spolkové republice Německo Jiřího Čisteckého, generálního ředitele Moravské zemské knihovny prof. Tomáše Kubíčka, ředitele Českého literárního centra Martina Krafla, vedoucí oddělení mezinárodní spolupráce města Lipska Dr. Gabriele Goldfuss a ředitele Frankfurtského knižního veletrhu Juergena Boose.

Foto: Pavel Němec

Každý rok veletrh v Lipsku doprovází festival Lipsko čte, během kterého se tradičně setkávají autorky a autoři i jejich překladatelky a překladatelé a nakladatelství s německy mluvícími čtenářkami a čtenáři. Uskuteční se na 2 000 akcí, na nichž budou představeny novinky i trendy německy psané literatury a také tvorba především ze střední a východní Evropy.

Z České republiky se festivalu Lipsko čte zúčastní 12 autorek a autorů. Svá díla v němčině představí ve veletržním týdnu od pondělí do soboty: Zuzana Říhová (Rok proměny / Das Geheimnis der Verwandlung; nakl. Wortpalast; překlad Kathrin Janka); Michal Ajvaz (Pasáže / Passagen unter Glas; nakl. Allee; překlad Veronika Siska); Petra Dvořáková (Vrány / Die Krähen; nakl. Anthea; překlad Hana Hadas); Jiří Hájíček (Rybí krev / 370 m über NN; nakl. Karl Rauch; překlad Kristina Kallert); Miroslav Hlaučo (Letnice / Pfingsten. Erinnerungen an ein Ende der Welt; nakl. Anthea; překlad Raija Hauck); Markéta Pilátová (Bába Bedla / Die Maronenmatrone; nakl. Drava; překlad Mirko Kraetsch); Marek Torčík (Rozložíš paměť / Was die Zeit nicht nimmt; nakl. Anthea; překlad Mirko Kraetsch); Vratislav Maňák (S Wittgensteinem v gay sauně / Mit Wittgenstein in der Schwulensauna; nakl. Karl Rauch; překlad Lena Dorn); Marita Kelbl (Ani holka, ani kluk / Weder Junge noch Mädchen; nakl. Anthea; překlad Barbora Schnelle); Iryna Zahladko (Jak se líčit v nemoci / Wie sich in Krankheit schminken; nakl. Wortpalast; překlad Martina Lisa); Antonín Zhořec (Rejpnu si do solární bouře / Ich piekse den Sonnensturm; nakl. Wortpalast; překlad Markéta Blažejová a Thomas Stefflbauer); Marie Iljašenko (Zvířata přicházejí do města / Menschen hören überhaupt nur sehr wenig; nakl. Anthea; překlad Julia Miesenböck).

Jejich akce proběhnou nejen na veletržních scénách na výstavišti, ale také v Literárním domě Lipsko, galerii Mädler Art Forum a v divadle Schaubühne Lindenfels, kde je připraven speciální večer české literatury pod názvem Těla, slova, sauny.

Na scéně lipského divadla Schaubühne Lindenfels vystoupí také výtvarnice a ilustrátorka Barbara Šalamounová, která se narodila ve městě Halle v Sasku-Anhaltsku. Připomene tvorbu svých česko-německých rodičů Jiřího a Evy Natus-Šalamounových, spjatých se saským Lipskem. Jejím hostem bude berlínský kolega, výtvarník Volker Schlecht. Návštěvníci akce se mohou těšit i na filmovou ukázku z pohádek o Maxipsu Fíkovi. 

Markéta Pilátová bude mít speciální vystoupení pro žákyně a žáky lipského gymnázia Neue Nikolaischule.

Překladatel a nakladatel Ondřej Cikán (nakl. Kétos), nositel rakouské státní ceny za překlad do němčiny, se společně s vydavatelkou Danuší Siering (nakl. Black Swan Media) vydá na národním stánku na cestu za českými, resp. československými literárními poklady. Diskutovat budou o současných možnostech vydávání knih.

Akce s českými autorkami a autory budou moderovat literární překladatelky Christina Frankenberg a Stefanie Bose; ředitelka festivalu globale Bremen Libuše Černá; autor a germanista Daniel Schmidt; publicista Mirko Schwanitz; literární vědec Maximilian Mengeringhaus; redaktor rozhlasové stanice MDR Kultur Tino Dallmann nebo ředitel Českého literárního centra Martin Krafl. Ukázky z německojazyčných knih budou číst herečky a herec Steffi Böttger, Laura Richter a Stephan Wolf-Schönburg.

V rámci programu Autorské mobility Czechia 2026 bylo pro období letošního Lipského knižního veletrhu podpořeno dalších 5 literárních akcí nakladatelství Das Wunderhorn, Allee, Anthea a Kētos. Představí další česká díla přeložená do němčiny.

Úvodní foto: Leipziger Buchmesse, Niclas Schmidt

Intenzivní vzdělávací a networkingový program je určen nakladatelkám a nakladatelům, editorkám a editorům, manažerkám a manažerům zahraničních práv a literárním agentkám a agentům z Arménie, Bulharska, České republiky, Gruzie, Maďarska, Kazachstánu, Moldavska, Polska, Rumunska, Slovenska, Ukrajiny, Litvy, Lotyšska a Estonska.

Pátý ročník programu nově nese název Volia – Special Programme for Publishers from Ukraine and Neighbouring Countries. Výraz volia lze přeložit jako „vůle“ nebo „svoboda“; označuje vnitřní hnací sílu, která překonává překážky, a vystihuje tak podstatu ukrajinské životní filozofie.

Program zahrnuje online i prezenční semináře ve Frankfurtu, prezentace na knižním trhu, matchmakingová setkání a řadu příležitostí k navazování kontaktů během Frankfurtského knižního veletrhu. Iniciativu podporuje Spolkové ministerstvo zahraničních věcí Spolkové republiky Německo; kurátorství a organizaci zajišťuje Frankfurter Buchmesse GmbH ve spolupráci s International Book Arsenal Festival a Goethe-Institut Ukraine.

Podmínkou účasti jsou alespoň dva roky profesní zkušenosti v nakladatelské oblasti se zaměřením na obchod s právy a licencemi a dobrá znalost angličtiny. Vybrané účastnice a vybraní účastníci se zavazují zúčastnit se programu po celou dobu jeho trvání; všechny plánované aktivity jsou povinné.

Uzávěrka přihlášek: 10. dubna 2026
Termín programu: 4.–10. října 2026 (příjezd v neděli 4. 10., konec v sobotu 10. 10.)

Podrobnosti a přihlašovací formulář najdete na webu Frankfurtského knižního veletrhu.

Neušla nám diskuse okolo grantů ministerstva kultury na literární aktivity i na ni navazující výzva Jana Němce, která se úzce dotýká českého hostování na Frankfurtském knižním veletrhu. Účast české literatury ve Frankfurtu je mimo jiné výsledkem dlouhodobé a předvídatelné finanční podpory státu v oblasti literárních aktivit. Proto vítám vyjádření ministerstva kultury, že rozhodnutí o její výši v jednotlivých sektorech knižního průmyslu není uzavřeno, neboť tento výrok vnímám jako doklad vědomí významu této investice, která dalece přesahuje literární či kulturní pole. Ostatně zúročení této investice je možné pouze za předpokladu stabilního prostředí podpory, kterou si literatura zaslouží nejenom pro svoji společenskou roli. Zároveň si nemyslím, že bychom měli používat Frankfurt jako nástroj nátlaku. Právě při vědomí významu Frankfurtu a oné kontinuity. 

– Tomáš Kubíček, ředitel projektu Czechia 2026